Uspět v hudbě je jako vyhrát olympiádu, říká dirigent Villaume

Rovnováha mezi disciplínou, racionalitou a šílenstvím, to je to, co musíme najít při každé zkoušce, koncertu, říká Emmanuel Villaume, šéfdirigent PKF - Prague Philharmonia Předminulý týden zvedla sopranistka Diana Damrau publikum festivalu Pražského jara ze židle. To u nás nebývá obvyklé.

Kritiky napsaly, že jedinečné vyznění skladby Giacoma Meyerbeera bylo výsledkem kombinace výkonu sopranistky a doprovodu PKF - Prague Philharmonia vedeným šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem. „Meyerbeer byl Žid, který se narodil v Berlíně, začal kariéru v Itálii, potom žil ve Francii, kde spoludefinoval velkou francouzskou operu. Hudba byla jeho cestovní pas,“ vysvětluje Villaume, jak je hudba univerzální. Ostatně Francouz, který šéfuje opeře v Dallasu a zároveň je šéfdirigentem a hudebním ředitelem PKF - Prague Philharmonia je toho sám důkazem.

Pražské jaro zahájila jako obvykle Má vlast, tentokrát ovšem v podání Vídeňských filharmoniků pod vedením dirigenta Daniela Barenboima. Viděl jste to?

Ne, byl jsem v Americe. Vy ano?

Ne. Je ale asi úžasné, že náš národní poklad mohou na Pražském jaru hrát Vídeňané a nikoho to nepohoršuje...

Myslím, že je skvělé, když českou hudbu hrají i cizí interpreti a dirigenti. Český repertoár patří všem. Hudba vyjadřuje kulturu možná tak, jak to nedokáže žádný jiný umělecký výtvor, a zároveň je univerzálním jazykem. Včera jsme na Pražském jaru hráli kompozice od Giacoma Meyerbeera. Meyerbeer byl Žid, který se narodil v Berlíně, začal kariéru v Itálii, potom žil ve Francii, kde spoludefinoval velkou francouzskou operu. Hudba byla jeho cestovní pas. Je zároveň důležité při studiu skladby respektovat a pochopit identitu jednotlivých kultur - hudba může být tím nejsnadnějším oknem do nich. Když čtu Dostojevského, můžu se na chvíli stát Rusem, když diriguju Mahlera, cítím se být Rakušanem a doufám, že když diriguju v Praze, jsem Čechem.

Francouz, který šéfuje opeře v Dallasu a zároveň je šéfdirigentem PKF. Asi i to je důkaz, že hranice v hudbě nejsou.

Když jsem začínal, většinou jsem dostával francouzský repertoár. Trochu jsem se tomu bránil, protože jsem nechtěl být zaškatulkován, i když ho mám rád. Svým způsobem mám možná výhodu díky jazyku, ale dnes mám stejný pocit z německého repertoáru. Když se bavíme o žánru, cítím větší blízkost k opeře než k symfonii. Je ale důležité dělat všechno. Nemůžete rozumět Wagnerovi, když nerozumíte Berliozovi, nemůžete pochopit Berlioze a nerozumíte Debussymu, když jste nepoznal Wagnera. Já mám to štěstí, že mám velmi široký repertoár a cítím se doma ve francouzském stejně jako v německém, v moderní hudbě 20. století stejně jako v té klasické. Znalost jednoho stylu mi pomůže pochopit jiný a stejné to mám i u skladatelů.

Pro klání talentů v rámci Pražského jara napsal kompozici mladý skladatel Petr Wajsar a interpretům do partitury zanesl pozoruhodnou výzvu: „Bij, řež. Lámej. Neměj úctu k zápisu a všechno, co vidíš v notách, prociť napřed svým nejnižším pudem a potom teprve zahraj. Házej noty pod stůl a upravuj si špatně hratelné pasáže. Hudba je především tvar. Sochej. Bojuj. Přeháněj. Rychlé části hraj co nejrychleji, dravé co nejdravěji... Nadávej na autora. Proklínej hudbu. Braň se. Nástroj nerozbij, ale skoro. Úplně se zblázni, s posledním úderem se zase rychle vrať do role seriózního instrumentalisty." Opravdu je dobrý muzikant takový? Musí být trochu podivín?

Samozřejmě je to provokace, ale zajímavá. Muzikant musí být organizovaný, racionální, pracovitý, koncepční. Na druhé straně je ta bláznivost, emoce, improvizace, afekt… Nietzsche o tom mluvil jako o dionýské a apollonské polaritě. Na jedné straně šílené pudy, na té druhé racionalita. Nemůžete mít ten správný výraz a komunikovat s publikem, pokud jste předtím neodvedli práci, která je nesmírně náročná, a tu musíte mít pod kontrolou. Nemůžete být v hudebním textu nespoutaní, pokud jste jej předtím nepochopili. Pokud byste se řídili radou toho skladatele doslova, neuspěli byste. To je jisté. Pokud by byl ale umělec jen disciplinovaný, držel se křečovitě textu zápisu a zapomněl by, o čem vlastně hudba je, také by neměl úspěch. Rovnováha mezi disciplínou, racionalitou a šílenstvím, to je to, co musíme najít při každé zkoušce, koncertu. To je na hudbě zajímavé a svým způsobem to vyjadřuje i těžkost života.

Když mluvíte o tom, jak uspět ve světě hudby, zdá se, že je to ještě těžší než ve fotbale. Že hudební svět je velmi tvrdé konkurenční prostředí. Čím to? To, že jsou umělci - obzvláště interpreti vážné hudby - jemné rozevláté duše bez ostrých loktů, je jen romantická představa?

Ano. Konkurence a selekce je opravdu velmi tvrdá. Znám mnoho nesmírně nadaných muzikantů, přesto nedělají kariéru. Hudební prostředí se proměňuje, nahrávací průmysl mizí, ekonomický model koncertů a opery se také mění. Je stále méně míst pro profesionální hudebníky a adeptů přibývá. Dvacet let po absolvování nejlepší hudební školy v New Yorku se hudbou živí jen třetina jejích žáků. Když chcete být sólistou, je to podobné jako vyhrát zlato na olympiádě. Myslím, že hudební školy tohle studentům nevysvětlují -chrání si svůj ekonomický model. Na druhé straně, hudbě by se mělo věnovat mnohem více lidí. Je zřejmé, že pomáhá v osobním rozvoji. Existují studie, které prokazují, že děti studující hudbu jsou lepší i v jazycích a v matematice. Každého nadaného bych se ale zeptal: Umíš ještě něco jiného? Můžeš dělat něco jiného? Když řekne, že neumí a nemůže dělat nic jiného, umřel by, řekl bych mu: Jdi do toho, ale nemusí se ti to podařit.

Jak se povedlo uspět vám?

Měl jsem štěstí a neměl jsem na výběr. Hudba mi doslova zachránila život, jako dítě jsem měl v sobě spoustu konfliktů a hudba mi pomohla si s těmi otázkami poradit.

Jaký je rozdíl řídit najednou operu v Dallasu a PKF? Symfonie a opera - nejsou to trochu jiné světy?

Všichni velcí dirigenti dirigovali operu i symfonii. Mozart, který psal operu, byl ten stejný Mozart, který psal symfonie. Měl ty stejné touhy, úzkost, radost. Abyste je našli a vyjádřili v symfonii, velmi pomůže znát jeho opery. Ti nejlepší dirigenti jsou ti, kteří dokážou dělat oboje. Podobně je to vlastně s tím Dallasem a Prahou. Jsou to dvě jiné instituce, jiné kultury, ale moje zkušenost z Dallasu je dobrá pro to, jak to zvládám v Praze, a naopak. Pro mě je to výborná kombinace.

Proč jste vlastně kývl na nabídku PKF? I bez toho jste měl patrně nabitý diář...

S PKF jsem spolupracoval 15 let. Obdivoval jsem jejich flexibilitu, kvalitu zvuku, obecně smysl pro frázování. Dlouho jsem hledal orchestr, se kterým bych byl umělecky na jedné vlně. A to byla PKF. Hraní v Praze je časově omezené, vychází zhruba na šest týdnů v roce, takže jsem je mohl zařadit do svého diáře.

Když vás PKF lákala, chtěla vás nejen jako vynikajícího dirigenta, ale i pro vaše styky, kontakty, manažerské schopnosti. Jde to dohromady?

Rád řídím věci, jsem v kontaktu se spoustou lidí z celého světa. Je velice frustrující, když odehrajete s orchestrem jeden koncert a odjedete, takže spolupracovat s někým třeba sedm let je úžasné. A musíte být zároveň hudebním ředitelem, abyste mohl do nějaké míry ovlivňovat repertoár, vytvořit určitý styl.

Výsledkem je asi i letošní cesta PKF po Americe. Jsou zahraniční turné zdrojem příjmů?

Většina orchestrů po celém světě má zvláštní rozpočet na zahraniční turné, protože je to dobré nejen pro jejich image, ale i renomé města nebo celé země. Nám se podařilo vycestovat do USA, přestože jsme na turné nedostali žádné zvláštní finance. Vytvořili jsme v USA organizaci Přátelé PKF a prostřednictvím fundrasingu a z výtěžku z prodeje lístků se nám podařilo turné ufinancovat, což není obvyklé. Ekonomicky to vyšlo, ale turné mělo především obrovský úspěch umělecký. Ten se nedá vyčíslit penězi. I když vytvořit si značku v USA se možná dá nějak přepočítat, příště bude jednodušší přilákat sponzory. Měli jsme opravdu skvělé recenze.

Jak se dá uživit vážnou hudbou v našich podmínkách? Je to ve světě jiné?

V Česku je hudba oceňovaná, v Praze je pět šest symfonických orchestrů na světové úrovni a mají dostatečné publikum. Jak jsem ale už říkal, v hudebním průmyslu je čím dál těžší se uživit. V Praze někteří členové orchestrů musejí mít ještě druhou práci, aby uživili rodinu. Je to boj. Proto PKF jezdí na turné a vymýšlí nové projekty…

Jak těžké je získat zahraniční hvězdy, se kterými PKF často vystupuje? Jaký mají honorář, pokud to můžete říci?

To nemůžu, ale můžu říct, že jim platíme méně než zahraniční instituce. Využíváme osobní kontakty s umělci a orchestry. Myslím, že přijíždějí, protože mají rádi PKF a Prahu. Je ovšem za tím spousta práce a vyjednávání… Ale to je v pořádku.

PKF má rozpočet 43 milionů, necelých deset milionů dostává od města Prahy. Nejste financováni jako jiné orchestry tolik z veřejných rozpočtů. Jaké jsou další zdroje?

Podporuje nás hodně Praha, také ministerstvo kultury, máme několik sponzorů, soukromé dárce a zbytek je z prodeje vstupenek. Potom máme externí projekty, jako třeba ta zahraniční turné. Jsme v obtížné situaci, nutí nás to ale hledat neustále nové cesty. Já osobně bych si přál, aby podpora oficiálních institucí byla stabilnější. Myslím, že PKF toho hodně společnosti vrací a je silným a respektovaným propagátorem Prahy a Česka v zahraničí. Vytváříme i programy na vzdělávání mladých lidí, snažíme se oslovit publikum ze všech společenských vrstev, věkových skupin a rozšířit jej i geograficky.

Asi se vás každý ptá, co máte na Praze a českém publiku rád. Tak já to zkusím naopak. Co na nás a na Praze rád nemáte?

Být dirigentem znamená být i diplomatem. Můj PR manažer z Dallasu mi říká, že nemusím odpovídat na všechny otázky, ale já odpovím. Mám důvěru orchestru, mám rád Pražany, někdy mi ale připadá únavné, že se o všem musí dlouze jednat, někdy jsou ta jednání i nepřátelská. Snažím se to zlomit. Možná jsem toho řekl příliš.

Když vás ředitel PKF před dvěma lety přemlouval, abyste se stal šéfdirigentem, řekl jste, že se teprve uvidí, zdali půjde o manželství, nebo o milostný románek. Jak to vidíte dnes?

Rozhodně je to manželství, a dobré. Románek začal před 15 lety. A vztah bude ještě mnoho let pokračovat..