Co nás chrání před ústavními kreativci Babišem a Okamurou? A může šéf ANO vládnout neomezeně i bez důvěry sněmovny?
„Má-li naše demokracie nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“ Tolik vyjádření Tomáše Garrigua Masaryka k výsledku letošních sněmovních voleb. Pravda, Masaryk to řekl na počátku 30. let ve známých hovorech s Karlem Čapkem, ale tato věta pravidelně ožívá po každých volbách. A speciálně po těch posledních.
Českou demokratickou ústavu čeká dosud největší zpochybňování a tlak na změny v její polistopadové historii. Vítěz voleb, hnutí ANO, chce postupně prosadit většinový volební systém do Poslanecké sněmovny, zrušit Senát nebo dramaticky snížit počet poslanců. Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury zase touží po širokém všeobecném referendu a zrušení islámu na českém území. Navíc je velmi pravděpodobné, že nakonec bude vládnout jednobarevná menšinová vláda ANO s podporou prezidenta Miloše Zemana, aniž by přitom získala důvěru v zákonodárném sboru. To vše je v rozporu s aktuálním zněním české ústavy, která v posledních 25 letech tvoří základ naší demokracie.
Pojistka liberální demokracie
Naštěstí má ústava z roku 1992 několik pojistek, které zabraňují přemalování ústavního systému podle přání dominantního vítěze voleb. Jednou z těchto nenahraditelných záruk je Senát. Právě ta instituce, která vůdci ANO Andreji Babišovi i šéfovi SPD Okamurovi tolik překáží. Zřejmě dobře vědí, proč ho chtějí zrušit. Bez souhlasu Senátu je totiž jakákoli změna ústavních pořádků v Česku nemožná.
K přijetí ústavního zákona je potřeba kvalifikované třípětinové většiny všech poslanců a taktéž třípětinové většiny přítomných senátorů. Přehlasovat Senát není v této věci možné a horní komora parlamentu přitom musí návrh ústavního zákona projednat. To je náročná podmínka, kterou není jednoduché splnit. I když máte k dispozici ústavní většinu ve sněmovně.
Komentář: zaHradní slavnost
Právě říjnové volby málem přivedly k moci ústavní většinu tří protisystémových stran: ANO, SPD a KSČM. Dohromady nakonec získaly „jen“ 115 mandátů. Od ústavní majority je tedy dělí dalších pět křesel. Lze ale předpokládat, že se o určité změny pokusí i bez třípětinové většiny. Ve svých názorech na současnou demokratickou ústavu se v mnohém shodují.
V Senátu je oproti Poslanecké sněmovně rozložení sil zcela odlišné. Třípětinovou většinu tu minimálně do příštího podzimu drží nejpočetnější klub ČSSD spolu s druhou a třetí největší frakcí – KDU-ČSL a Starosty. Výsledky voleb do Senátu se už historicky výrazně odlišují od měření sil ve sněmovně. Velmi dobře zde zafungoval odlišný volební systém (dvoukolový většinový, v němž se volí osobnosti, ne tolik politické strany) a také jiná doba voleb (každé dva roky se obměňuje třetina Senátu) i delší mandát senátorů (šest let).
Velké odlišnosti ve volbách do obou zákonodárných sborů vytvářejí automaticky protiváhu politických sil, která zabraňuje zneužití moci a znemožňuje, aby jediné volby rozhodly o jiném směřování této země. Kromě toho Senát plní významnou úlohu zkvalitňování legislativního procesu tím, že opakovaně přezkoumává mnohdy nedokonalé zákony přijaté v Poslanecké sněmovně. Opět se na tomto místě můžeme odvolat na Masaryka a další jeho citát z Hovorů s TGM: „Říká se například: prý parlament už nedostačuje. Ne už, ale ještě ne.“
Omezení politické soutěže
Senát brání nežádoucím změnám poměrů i svou rolí při přijímání volebních zákonů. Ty musejí být nutně schváleny oběma komorami parlamentu. K přijetí stačí prostá většina a Senát opět nemůže být přehlasován. To je důležité zejména ve vztahu k dalšímu přání Andreje Babiše a hnutí ANO změnit volební systém do sněmovny z poměrného na většinový.
Již současný volební systém má díky úpravám z dob opoziční smlouvy silné většinové prvky. Strana, která jen o pár desetin procenta překročí pětiprocentní práh, potřebuje na zisk jednoho mandátu dvojnásobek hlasů oproti vítězi voleb. Znovu se to projevilo v říjnových volbách. Hnutí ANO stačilo k zisku jednoho mandátu zhruba 19 tisíc hlasů, poslední Starostové a nezávislí museli nasbírat téměř 44 tisíc hlasů.
Přechod k většinovému systému v nejdůležitějších volbách rozhodně nedokáže zaručit očekávanou kvalitu vládnutí. Stejně jako ji nezaručilo zavedení výše popsané d'Hondtovy metody od roku 2002. Navzdory posílení většinových prvků vznikaly možná ještě méně stabilní vlády než předtím.
Prezidentské volby 2018: kdo kandiduje
Úplný přechod k většinovému systému by způsobil umlčení menšinových hlasů ve společnosti, a naopak by ještě více motivoval populistické politiky. Do sněmovny by se dostaly jen dvě až tři politické strany.
Už Ústavní soud v roce 2001 konstatoval, že poměrný systém „zabraňuje nadměrným politickým většinám a podporuje tvorbu většiny na základě jednání a kompromisu“. Pro zemi, jako je Česká republika s celou svojí novodobou historií, je obava z tvorby nadměrných politických většin zcela namístě. Podobně jako obava z omezení jednání a kompromisu, kterému se Česko kvůli nedostatku své demokratické tradice nutně potřebuje učit. I za cenu toho, že koaliční vlády mohou být někdy nestabilní a těžkopádné.
Moc v rukou lidu
S všelidovým hlasováním, které navrhuje Okamura, ANO i KSČM, naše ústava počítá jen zčásti. Obsahuje pouze zmocnění, že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“. Ve všech civilizovaných státech, které užívají nástroje přímé demokracie na celostátní úrovni, jsou z všeobecného laického rozhodování vyloučeny otázky daňové nebo lidskoprávní. Ale i takové, které by měnily základní náležitosti demokratického právního státu. Dosud není zcela jasné, jak přesně by obecné referendum v českých podmínkách vypadalo; zda by byl jeho výsledek pro politiky závazný, či jen doporučující. A jak velká účast by podmiňovala jeho platnost. Nejasných prvků je pozoruhodně mnoho na to, jak zásadní změnou se může obecné referendum stát.
Připomeňme, že v často zmiňovaném Švýcarsku se velká většina referend koná pouze v rámci jednotlivých kantonů. Nehlasuje se v nich tedy o celostátních otázkách. Zarážející je také fakt, že o ukotvení obecného plebiscitu v naší ústavě nejvíce stojí strany, které vzhledem ke způsobu svého vzniku či své ideologii tíhnou k autoritářské formě vlády. Referendum se snadno může stát prostředkem, kterým silní jednotlivci prosazují své zájmy na úkor zbytku populace. Tato tyranie nepatrné většiny je přitom přikryta formálním demokratickým zřízením. Referendum se může snadno stát prostředkem diktatury davu, čehož jsme byli loni svědky ve Velké Británii - o brexitu rozhodl relativně těsný výsledek referenda po kampani plné lží a mystifikací šířených kyberprostorem.
Samozvaná vláda
Značná nejistota po říjnových volbách nepanuje jen okolo kontroverzních programových bodů některých stran, souvisí i s tvořením nové vlády. První přímo zvolený prezident Miloš Zeman posouvá své pravomoci až za hranu toho, co mu umožňuje Ústava České republiky. Není důvod pochybovat o tom, že si s českým základním zákonem bude hrát i v následujících měsících. Zeman chce mít vliv na budoucí vládu i kvůli nadcházejícím prezidentským volbám.
Prezident je v období „mezi vládami“ pánem situace. Ke jmenování premiéra ho netlačí žádná jasně vymezená lhůta, protože politická jednání o složení kabinetu mohou být zdlouhavá. Podle judikatury Ústavního soudu by měl i přesto postupovat „bez zbytečného odkladu“.
Vláda má po svém jmenování povinnost předstoupit do 30 dnů před sněmovnu a požádat ji o vyslovení důvěry. A podle jednacího řádu sněmovny by měla být důvěra projednána ve sněmovně nejpozději do 30 dnů od jmenování této vlády. K přijetí usnesení o vyslovení důvěry vládě je třeba nadpoloviční většiny přítomných poslanců při přítomnosti alespoň jedné třetiny ze všech poslanců. Ústava tak umožňuje vznik menšinové vlády, kterou opozice toleruje „odchodem ze sálu“.
Komentář: Jaké ohrožení demokracie?
Pokud vláda důvěru nezíská, měla by opět „bez zbytečného odkladu“podat demisi. Sněmovnou již odmítnutý kabinet ale může zatím vládnout. Jeho pravomoci končí až jmenováním vlády nové. Vláda v demisi by měla podle nejrozšířenějších výkladů ústavy omezit své rozhodování na minimum. Tohoto pravidla se ale dosavadní „samozvané“ vlády nedržely a vládly přitom i několik měsíců.
První Topolánkova vláda řídila v demisi tuto zemi téměř tři měsíce. Rusnokova vláda oktrojovaná Zemanem si užívala exekutivní moc bez důvěry parlamentu dokonce déle než pět měsíců. V obou případech šlo o důsledek nepovedeného prvního pokusu prezidenta o jmenování premiéra. Oba kabinety přitom uplatňovaly své pravomoci v plném rozsahu. Rusnokova vláda například v demisi schválila novou výši minimální mzdy.
Neomezený Babiš?
Hlava státu má podle ústavy dva pokusy o jmenování premiéra. Pokud ani jeden z nich není úspěšný, jmenuje prezident premiéra na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. V současné chvíli se zdá nejpravděpodobnější, že se jím stane nominant hnutí ANO Radek Vondráček. V praxi by tak mohlo dojít k tomu, že bude třikrát jmenován premiérem předseda ANO Andrej Babiš, přestože mu Poslanecká sněmovna dvakrát nevysloví důvěru.
Esej: Na Hradě se každý zblázní. Českým prezidentům překáží ústava
Celý proces tří premiérských jmenování by se klidně mohl protáhnout až do inaugurace nového prezidenta v březnu příštího roku. Pro rovnováhu sil ve sněmovně dává z tohoto pohledu smysl snaha ODS prosadit do čela dolní komory svého předsedu Petra Fialu. Ten ale v současném rozložení sil nemá příliš šancí.
Ústava dává svým mlčením prostor k úvahám, co by se stalo po neúspěšném třetím pokusu o jmenování premiéra. V té době může teoreticky řídit zemi Babišova vláda už rok, aniž by získala důvěru zastupitelského sboru. Její vládnutí by nemělo žádnou legitimitu, přesto by nebylo v přímém rozporu s ústavou. Prezident pak navíc nemusí nutně rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Dolní komora by se v t om případě musela třípětinovou většinou usnést na vlastním rozpuštění. Jedině v tomto případě ji musí prezident poslechnout.
Pokud by vláda bez důvěry dál řídila zemi i po třetím neúspěšném pokusu, ústava nabízí prostředky, jak se jí zbavit. V tomto okamžiku by zásadní roli sehrál Ústavní soud. Situace by odporovala několika základním ustanovením základního zákona, ať už jde o zakotvenou vládu většiny, z níž vycházejí politická rozhodnutí, nebo o výklad právních norem, který nemůže oprávnit ohrožení základů demokratického státu.
Mimochodem ustanovení pokládající „změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu“ za nepřípustnou, má Česko ve své ústavě jako jedna z mála vyspělých zemí na světě. Zřejmě dobře víme proč.
Přečtěte si také:
