Česká republika je jednou z posledních zemí v Evropě, která upřednostňuje financování ústavní péče před rodinnou. Zrušení prvních dětských ústavů je teď konečně na spadnutí
Systém ústavní péče v naší zemi se dnes bohužel neliší od toho z dob komunismu. Ať už jde o naše nejmladší či nejstarší, všichni ti, kteří jsou bezbranní, končí v ústavech. Staří, nemocní, sirotci či postižení, všichni musejí být ukryti před zraky společnosti za zdmi našich ústavů. Hrůzný systém doby minulé přežívá bohužel až dodnes a na příkladu kojeneckých ústavů se jasně ukazuje, jakou morální a ekonomickou nevyspělostí se vyznačuje naše mladá demokracie.
Horší zdraví, více peněz
Mnohé vědecké studie již více jak šedesát let jasně prokazují, že ústavní výchova v raném věku dítěte má výrazně negativní vliv na jeho další duševní i somatický vývoj. Jakmile je dítě posláno do kojeneckého ústavu, stát jej s velkou pravděpodobností odsuzuje k horšímu zdravotnímu stavu, nedostatečnému vývinu mozku, celkovému fyzickému a psychickému opoždění či k narušené schopnosti navazovat a udržovat mezilidské vztahy. Navíc statisticky lze předpokládat, že dítě vychované v ústavu bude mít čtyřicetkrát menší šanci dosáhnout vysokoškolského vzdělání než jeho vrstevník vyrůstající v rodině. Fiskální dopady dětské ústavní péče na rozpočet státu pak představují velmi pádný argument, proč by měl stát přesunout finanční prostředky z ústavní výchovy do té rodinné. Péče o jednoho kojence v ústavu totiž stát stojí až sedmkrát více než péče náhradních rodičů. V řeči čísel je to neuvěřitelných čtyřicet tisíc korun měsíčně na pobyt jednoho malého dítěte v ústavu. V okamžiku, kdy k tomuto faktu přidáte zmíněné emocionální ztráty a nedostatečnou výbavu pro další život, je takové chování státu zcela mimo rozumové chápání. Pěstounským rodinám, které vedle osvojitelů čili adoptivních rodičů tvoří ve vyspělých zemích páteř náhradní výchovy, tak mohou zůstat jen oči pro pláč.
Hodnotová změna
Vývoj v ostatních zemích společně s kritikou nevládních organizací a mezinárodních institucí však již konečně tlačí i Česko k reformě systému, jakým se stará o ohrožené děti. Řada spolků i známých osobností se spojuje na podporu reforem a vypadá to, že i u nás začíná svítat na lepší časy. Díky kampaním typu Odsouzeni.cz se daří přimět politiky, aby již před problémem ústavní výchovy nestrkali hlavu do písku a podpořili klíčové legislativní novelizace, které preferují rodinnou péči před ústavní. Zastánci rezidenční péče se však lehce nevzdávají a stále se zaklínají nutností udržet pracovní místa svých zaměstnanců. Medializují případy výjimečných selhání některých pěstounů a upozorňují na možnost zneužívání pěstounských odměn zlatokopy, kteří si k sobě domů vezmou děti pouze a jen za účelem zisku.
Ať už jsou tyto argumenty platné, či nikoliv, pravdou zůstává, že my všichni bychom měli přehodnotit svůj postoj a náhled na náhradní rodiče, zejména pak ty pěstounské. Svěření dítěte do pěstounské rodiny totiž musí stát brát nikoli jako svou službu pro lidi, kteří se chtějí starat o druhé, ale naopak jako službu těchto lidí vůči státu, kterou si on od nich kupuje.
Právo na rodinu
Teprve po této hodnotové změně může dojít k tomu, abychom na pěstouny kladli vyšší nároky nežli na biologické rodiče. Služba, kterou si stát od nich koupí, by pak měla dosahovat standardizovaných kvalit a měla by být odstupňována podle toho, jak zdravotně či psychosociálně problémové dítě rodiče do své rodiny přijmou. Čím náročnější péče, tím vyšší nároky na pěstouny a tím i dražší služba.
V psychologické rovině musí být samozřejmostí, že dotyční zájemci jsou způsobilí pro výkon takovéto služby. V ekonomické rovině pak musí být samozřejmostí, že za takovou službu dostanou dobře zaplaceno. V tomto případě je na místě hovořit o zmíněném zisku, který jim za tuto obrovskou společenskou službu bezpochyby přísluší.
Každé z jedenácti tisíc dětí, které se den co den probouzí v ústavu, by mohlo mít své rodiče. Bez ohledu na jejich zdravotní stav, bez ohledu na strasti s jejich původní rodinou, každý z nich má právo mít mámu a tátu, kteří při nich budou stát, když poprvé promluví, když půjdou poprvé do školy, když se poprvé zamilují. Každý z nich má právo mít rodinu. Pokud stát toto v brzké době pochopí, máme šanci být opravdu zemí v srdci Evropy. Péče o dítě je totiž největší životní investicí nás všech.
