Evropa je v područí politických nekrofilů, kteří se ještě týdny po dvojnásobné popravě evropské ústavy mazlí s její už pomalu tlející mrtvolou a jsou do ní tak tesklivě zamilovaní, že její smrt nedokážou vzít na vědomí. Česká média se piplají s průzkumy, o kolik že se zvedlo procento občanů, kteří by ústavu neschválili, a o kolik je nejpočetnější sektor občanů, jež si nejsou jisti, co si o ústavě myslet. Jako by na tom bylo něco překvapivého v zemi, kde ústavu četl tucet lidí a rozumějí jí tři. Rozjetá kola průzkumových agentur melou na plné obrátky. Vládě odhodlané „v ratifikaci pokračovat“ potrvá to brzdění nejspíš měsíce a je pravděpodobné, že na propagaci mrtvé ústavy miliony z kapes daňových poplatníků ještě stačí utratit, když už je reklamním firmám slíbila.
Na důvodech nezáleží.
Je čas už procitnout. Jediné, co si můžeme o ústavě myslet, je to, že je mrtvá. A protože o mrtvých se nemá říkat nic zlého, už se jí přestaňme zabývat. Uspořádejme jí důstojný pohřeb a začněme mudrovat, v jakém je Evropa „post-ústavním“ stavu a co s ní dál.
Je úplně lhostejné, z jakých národně sobeckých důvodů Francouzi a Holanďané ústavu odpráskli. Zda to byla vlna ultrapravicového šovinismu či ultralevicového komunismu, strach z levných pracovníků a vlastní nezaměstnanosti, strach z neevropské imigrace nebo jen projev dočasné nespokojenosti se současnými vládami, který se samotnou ústavou nemá nic společného. Jestliže se Holanďané bojí nadměrné islámské imigrace, mají na to právo, jde o jejich domov. Jestliže se Francouzi bojí levných polských instalatérů, mají na to právo také. Výměnou by si Češi a Poláci mohli vymáhat třeba právo nenechat si zemědělství a potravinářství zruinovat subvencovanými a mdlými francouzskými jablky a holandskými rajčaty.
Co nám ale nesmí být lhostejné, je tato otázka: Buď Evropská unie ještě je sdružení právních států dodržující vlastní pravidla, nebo už není. Jestliže je, nezbývá nám než vzít na vědomí, že zamítl-li ústavu byť i jen jeden stát, je s ní dle nynějších pravidel a smluv konec. K tomuto prozření evropská nekrofilokracie zjevně nespěchá.
Jestliže to na vědomí nevezme a bude se snažit vnutit nám třebas i ještě několikrát upravovanou verzi ústavy, nebo její totalitní princip pomocí jiných mocenských mechanismů, budeme všichni vědět, že už v totalitním soustátí žijeme a vládnou nám pánové s totalitními choutkami.
Šance.
V obou případech mají euroskeptici jedinečnou příležitost otočit vývoj Evropské unie jiným směrem, než jakým se ústavou ubírala a vlastně už setrvačně ubírá od Maastrichtu. Dotáhnout do funkční dokonalosti společný trh bez politického a fiskálního sjednocování a byrokratické šikany čím dál bezmocnějších občanů. Zeštíhlit byrokratické aparáty unijní, státní i regionální. Vyházet z evropské legislace ty tisícovky regulací a uchovat z nich jen ty absolutně a prokazatelně nezbytné k hladkému fungování společného trhu, oživení chřadnoucí ekonomiky a udržení míru. Zefektivnit ekonomiky jednotlivých členských států otevřením konkurence snižování daní a zjednodušování podnikatelských regulací. Ponechat a případně vrátit právo veta ve všech oborech, kde si to bude přát byť i jen jeden stát. Zastavit rozhazování a zneužívání unijních fondů (majetku daňových poplatníků) na financování unijní propagandy a neefektivních projektů. Zpřísnit audity ve všech institucích a zprůhlednit jejich financování. To jen tak namátkou a pro začátek.
K tomu by ale museli umět využít současné tumpachovosti profesionálních euroutopistů a vypracovat jednoduchou soustavu pravidel, která by občanům byla srozumitelná a přínosná. A museli by to udělat rychle, než se euroutopisté vzpamatují a vzchopí k dalším osvědčeným trikům manipulace občanů a podnikatelů ku prospěchu byrokracie.
A že se brzy vzchopí, na to můžete vzít jed. Je jich hodně, mají k dispozici z daní naloupené nekonečné finanční prostředky a neprůhledný mocenský aparát. A také vědí, že by se ničím jiným neuživili.
