Pisatelka jedné z odmítnutých stížností tvrdila, že vyhlášení nouzového stavu spolu s dalšími opatřeními vlády a ministerstva zdravonictví zasáhlo do jejího práva na svobodný pohyb a pobyt. Opatření byla podle ní vydávána chaoticky, bez respektování správných procedur a řádného odůvodnění.
ÚS stížnost rozčlenil a odmítl ji z různých důvodů. Částečně proto, že k jejímu projednání není věcně příslušný, dílem proto, že je podaná někým zjevně neoprávněným, částečně pro nepřípustnost a dílem proto, že mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví již byla zrušena. Dílčí opatření by podle ÚS měly řešit obecné soudy, tak jako to již učinil Městský soud v Praze.
Z usnesení plyne, že vyhlášení nouzového stavu vládou je primárně "aktem vládnutí", který nepodléhá kontrole ÚS. Vláda se zodpovídá Sněmovně. „ÚS dospěl k závěru, že samotný akt vyhlášení nouzového stavu nepodléhá přezkumu ÚS, zejména v situaci, kdy neobsahuje žádná konkrétnější omezení a je pouze konstatováno, že se vyhlašuje nouzový stav," řekl soudce zpravodaj Jaromír Jirsa.
Zároveň ale ÚS uvedl, že za jiných okolností by vyhlášení nouzového stavu přezkoumat mohl, například pokud by rozhodnutí zároveň obsahovalo konkrétní krizová opatření a normativní pravidla chování nebo kdyby se na soud obrátila politická menšina. Vyhlášení nouzového stavu by ÚS mohl i zrušit, pokud by bylo v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenalo by změnu jeho podstatných náležitostí, plyne z usnesení.
Soud dále konstatoval, že vláda měla při vyhlášení nouzového stavu hledat více způsobů, jak dostat informace k veřejnosti. Tisková konference v televizi nestačí, podle Jirsy mohlo viset na každém nároží oznámení, vláda mohla využít i možnosti další publicity v rádiu a jiných médiích. "Nemůžeme si představovat, že každý náš občan visí na televizi a sleduje nepřetržitě tiskové zprávy nebo si něco přečte na internetu," řekl Jirsa.
ÚS odmítl také návrh člena zastupitelstva městské části Praha 4 směřující proti usnesení vlády z 23. března. Vláda po dobu trvání nouzového stavu uložila samosprávám, aby zastupitelstva svolávaly jen v nezbytných případech a formou videokonference. Návrh na zrušení takzvaného jiného právního předpisu ale mohou samostatně podat pouze určité subjekty, kterým oprávnění přiznává zákon, tedy například skupina nejméně 25 poslanců či deset senátorů. ÚS proto podnět zastupitele odmítl jako podaný osobou zjevně neoprávněnou, uvedl soudce zpravodaj Pavel Šámal.
K oběma dnes publikovaným rozhodnutím, případně k jejich odůvodněním, zaujala část soudců odlišná stanoviska. Na výsledku řízení se ale vždy shodla většina pléna, tedy sboru všech 15 soudců.
