Ústavní soud v uplynulých měsících vydal dva nálezy týkající se daňových kontrol. V obou nálezech, které se dají považovat za přelomové, dal za pravdu daňovým poplatníkům. Svitla tak naděje i dalším podnikatelům, vůči nimž berní správa postupovala obdobným způsobem.
Autor: Jakub Stadler
Doměřil vám finanční úřad daň po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, tedy od doby, než vám vznikla daňová povinnost? Anebo v případě, že daňovou kontrolu zahájili kontroloři bez odůvodnění? V takovém případě byste mohli mít šanci, že doměřenou daň můžete dostat zpátky. Ústavní soud totiž konstatoval, že v obou případech postupoval správce daně v rozporu s Ústavou. Ne v obou případech by však bylo stejně jednoduché se svých práv domoci. V průběhu daňového řízení směřujícího k vyměření daně by s odkazem na nedávný nález Ústavního soudu neměl být problém u tříleté prekluzivní lhůty.
„Správce daně by v takovémto případě měl poplatníkovi vyjít vstříc. Otázkou však je, jak tomu bude u soudního přezkumu. Soud totiž k námitkám podaným po lhůtě k podání žaloby již zpravidla nepřihlíží,“ vysvětluje Roman Ondrýsek z firmy Lichnovský, Ondrýsek a partneři. Podle něj zde však existuje rozsudek Nejvyššího správního soudu z loňského roku, který se na tuto skutečnost vztahuje, a tak námitku prekluze lze učinit v kterékoliv fázi řízení před správním soudem. Není však jasné, zda soud námitku neodmítne s odůvodněním, že soudci i navzdory judikatuře Ústavního soudu zastávají teorii 3 + 1, tedy tu, kterou odmítl senát Ústavního soudu. „Pro tento pravděpodobný scénář považuji za zcela zásadní věnovat maximální pozornost odůvodnění námitky a nezůstat pouze u strohého odkazu na předmětný nález Ústavního soudu.“
Při odůvodnění to bude mít poplatník těžší Obdobně jako v případě prekluzivní lhůty pak lze podle Ondrýska postupovat i v případě nálezu Ústavního soudu ohledně zákazu neodůvodněných kontrol. Zde však o to více platí, že bez kvalitního odůvodnění bude šance na úspěch jen minimální. „Navíc u námitek týkajících se povinnosti odůvodnění poplatníkům nebude vycházet vstříc ani finanční úřad, který má shora přikázáno obecné závěry nálezu nerespektovat,“ upozorňuje Ondrýsek. V obou případech nicméně platí, že bylo-li již daňové řízení ukončeno, je jedinou možností obrany návrh na zahájení řízení o přezkoumání daňového rozhodnutí. „Toto rozhodnutí však dosud není přezkoumatelné soudem, čehož správci daně využívají, a řízení, která by mohla být ve prospěch daňového subjektu, nepovolují. Naopak zde již není přípustná obnova řízení před správcem daně či dodatečná žaloba podaná po lhůtě,“ upozorňuje daňový poradce. Na to, že to poplatník v případě absence odůvodnění bude mít při uplatňování svých nároků těžší, upozorňuje i Patricie Švarcová z firmy Havel a Holásek. „Protože při řízení na základě mimořádných opravných prostředků existuje princip hierarchie v rozhodovací činnosti orgánů finanční správy, dá se očekávat, že všechny tyto instituce budou důsledně dodržovat interní instrukci ministerstva financí jako závaznou. To znamená, že dojde nejspíš k nerespektování zásady odůvodněnosti kontrol finančními úřady.“ Větší šanci vidí Švarcová v řízení před správními soudy. „Není zde vázanost interními předpisy ministerstva a dají se očekávat rozhodnutí pro poplatníky příznivá, neboť Nejvyšší správní soud je též vázán v obecném principu nálezy Ústavního soudu. Nepochybně bude zapotřebí k úspěchu ve věci erudovaného zastoupení, neboť tyto spory jsou složité a vyžadují důkladnou znalost daňových zákonů a zejména daňového procesu včetně pravidel, která jsou daná pro soudní řízení jako taková.“ Šanci má i žaloba Jako krajní možnost u ukončených daňových řízení přichází do úvahy náhrada škody. Konkrétně se bude nejspíše jednat o náhradu škody z důvodu nesprávného úředního postupu. „Zde by tak mohl poplatník požadovat náhradu škody, a to i u těch řízení, která se odehrála již před vydáním stěžejních nálezů Ústavního soudu,“ míní Ondrýsek. Problém nicméně vidí v tom, že řízení z titulu náhrady škody v konečné fázi probíhají před civilním soudem. Ten také samostatně posuzuje otázku, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. „Jenže civilnímu soudu je odvětví správního práva na rozdíl od speciálních správních soudů velmi vzdáleno. Za škodu by pak bylo možno minimálně považovat daň vyměřenou po prekluzivní lhůtě.“ Podle Švarcové je v rámci žaloby na nesprávný postup z moci úřední předpoklad přiznání náhrad, pokud bude poplatník schopen vyargumentovat, že mu škoda v souvislosti s porušením pravidel deklarovaných v nálezech Ústavního soudu skutečně vznikla. „S těmito spory mám zkušenosti relativně dobré, pokud jde o jejich výsledek, nevýhodou je délka jejich trvání,“ uzavírá. Na žalobu má postižený tři roky času **
„Při uplatnění náhrady škody je třeba dodržet lhůty uvedené v zákoně,“ upozorňuje advokátka Světlana Zvolánková. Nárok se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení zrušovacího rozhodnutí. Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to ale neplatí, jde-li o škodu na zdraví. „Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že nárok se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Dá se tedy říci, že tímto dnem je vydání zmíněného nálezu Ústavního soudu. Od tohoto data do tří let je možno nárok na náhradu škody uplatnit,“ upozorňuje Zvolánková. Podstatný je i paragraf o tom, že nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy bylo poškozenému doručeno nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda. Je to tedy lhůta retroaktivní. Pokud by tedy teoreticky daňový subjekt 1. prosince 1998 obdržel nezákonné rozhodnutí a stačil je uplatnit do 2. prosince 2008 (kdy vyšel nález Ústavního soudu) u příslušného orgánu, byla by lhůta zachována. Znamená to tedy, že v tomto případě by se tyto nároky na náhradu škody mohly velmi rozrůst.
Výše škody by byla podle Zvolánkové zřejmě určována skutečně, například ve výši daně vyměřené po prekluzivní lhůtě, počítané podle teorie 3 + 0. „Je pochopitelně otázkou, jak se k náhradě škody bude stavět soud, i když podle mého názoru by soud měl respektovat nález Ústavního soudu, neboť většinou se nižší soudy vždy na ústavní nálezy a jejich závaznost odvolávají,“ vysvětluje advokátka. Poškozený by například mohl uplatňovat i náhradu škody spočívající v právním zastoupení, které si musel najmout, aby mohl hájit svá práva. Pokud by poškozený žádal o náhradu škody, která by spočívala v náhradě škody, která byla poškozenému způsobena tím, že mu finanční úřad uložil zaplatit daň, a tím došlo například k likvidaci jeho podnikání, bude na něm, jaké důkazy předloží soudu, neboť si je třeba uvědomit, že důkazní břemeno v tomto případě zcela náleží poškozenému, tedy žalobci. „Ze zkušenosti vím, že unést důkazní břemeno je v podstatě tím největším problémem všech žalob na náhradu škody,“ varuje advokátka.
