V řízení před správními soudy byla zamítnuta žaloba na
ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, jímž se obec Lednice domáhala
určení, že dohoda uzavřená mezi Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem
kultury v březnu roku 2015, o řešení rozporu vzniklého po společném jednání o
návrhu územního plánu obce Lednice, je nezákonným zásahem.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že z platné právní úpravy
nelze dovodit, že by obec, jejíhož územního plánu se dohoda o řešení rozporu
týká, měla být stranou takové dohody. Ve shodě s Městským soudem v Praze dospěl
k závěru, že ve věci stěžovatelky skutečně došlo k zásahu do práva na
samosprávu, nikoliv však nezákonnému. Zásah byl podle kasačního soudu s ohledem
na význam Lednicko-valtického areálu zapsaného na seznam světového dědictví
UNESCO přiměřený.
Soud se zabýval rovněž plošným zákazem umísťovat
fotovoltaické či solární termické panely na ohřev vody na střechách budov.
Řešení navrhované obcí – možnost umístění solárních panelů tak, aby nebyly
viditelné z veřejného prostranství – podle soudu neposkytuje záruku, že panely
nebudou vidět z volné krajiny. Proto se ztotožnil s názorem Ministerstva
kultury, že vizuální dopad solárních panelů je s ohledem na odraz slunečního
záření velmi obtížné předem odhadnout, a plošný zákaz je tak v souladu s
principem předběžné opatrnosti.
Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní
stížnosti zejména namítali, že došlo k porušení základního práva obce Lednice
na samosprávu a na to, aby byla samostatně spravována zastupitelstvem.
Stěžovatelé kritizují postup obou ministerstev spočívající v uzavření dohody,
jíž se rozhodovalo o právech obce, ale bez její účasti. Plošný zákaz solárních
panelů považují za nepřiměřený zásah státní moci, protože památkové ochrany
může být podle stěžovatelů dosaženo mírnějším způsobem.
Z napadených rozhodnutí správních soudů nelze dovodit, že by
byl náležitě zvážen význam základního práva obce na samosprávu v oblasti jejího
územního rozvoje na straně jedné, a význam důvodů, proč by toto právo mělo být
ve veřejném zájmu omezeno. Přestože Ústavní soud shledal využití dohodovacího
řízení za souladné s právem, obecné soudy pochybily při posuzování zákonnosti
plošného zákazu solárních panelů na střechách coby zákazu plynoucího z napadené
dohody.
V předchozím nálezu z roku 2017 Ústavní soud uvedl, že
„rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní
samosprávy“. Nelze tedy přisvědčit argumentaci Nejvyššího správního soudu, že
plošný zákaz umísťování solárních panelů na střechách budov se práva obce na
samosprávu nedotýká. To, zda jde o věc týkající se práva na územní samosprávu,
je pak potřeba v pochybnostech posuzovat ve prospěch ústavně zaručeného práva
na samosprávu. Nelze opomenout, že rozhodování o rozvoji spravovaného území je
základním právem obce a jde o výkon samosprávy.
„Plošný zákaz umísťování solárních panelů, a to i těch
umístěných na vnitřních stranách střech pod takovým úhlem, že s výjimkou
leteckého pohledu nejsou běžně vidět, je velmi silným zásahem do práva na
rozvoj obce a následně i do práv vlastníků nemovitostí umístěných na tomto
území,” uvedl v nálezu Ústavní soud.
Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který při svém
dalším rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu.
