Lidé se stavebním spořením letos nepřijdou o plnou státní podporu za rok 2010. Podle Ústavního soudu je to změna pravidel uprostřed hry, která není přípustná. Slavit ale není co - v případě, že stavební spoření máte, ani pokud ho nemáte. Tato partie totiž zdaleka není u konce.
Foto: Martin Siebert
Obyčejný smrtelník už v tom může mít pěkný zmatek. Nejprve se těšil na sympatický výnos, který mu na stavební spoření roky přispíval stát. Později se smířil s tím, že o polovinu státní podpory přijde. O tomto rozhodnutí Parlamentu si ovšem, s trochou nadsázky, musel přečíst až druhý den v novinách. Hlasování ve sněmovně i v senátu bylo totiž překotně rychlé. Jedna z komor hlasovala v legislativní nouzi. I přesto, že se neblížila žádná živelná pohroma. Druhá pak na poslední chvíli končícího mandátu.
Zapeklité pak bylo i znění zákona. Podle něj, sice spořivý občan svou státní podporu za rok 2010 dostane, ovšem hned poté mu ji stát zdaní 50 procenty. Z právního hlediska doslovně naplněné přísloví, kde se vlk nažere a koza zůstane celá. Fakticky ale z kozy zůstala jen půlka, což potěšilo státní pokladnu asi šesti miliardami. Krkolomné znění bylo podle vládních politiků nutné. Pravá retroaktivita - tedy na začátku citovaná změna pravidel uprostřed hry, totiž v českém právním řádu povolená není. Češi jsou ale vynalézaví a ti, kteří působí ve vrcholné politice zvláště. A tak stačí věty správně zaonačit a z pravé retroaktivity udělat zpětně obrovskou daň. Během chvíle je tak řešení na stole, co na tom, že ne úplně čisté.
Ústavní soud jako poslední záchrana
škoda, že sázkové kanceláře nevypsaly kurz na to, zda novela zákona o stavebním spoření skončí na stole ústavních soudců. Byla by to tutovka. Opozice už zná cestu z Malé Strany na nádraží a vlakem do Brna jako své boty. Proč ale? Je to snad proto, že hledání kompromisů ve Sněmovně, ještě před přijetím normy, je pro politiky napříč spektrem příliš složitá práce a podání k Ústavnímu soudu je nejjednodušší cesta, jak platnost nepohodlného zákona zkomplikovat? Nebo to lze chápat opravdu jako poslední volání po udržení alespoň nějakých pravidel, podle kterých by se mělo hrát?
Jak tomu bývá, pravý důvod má od každého něco. Čeští politici neumí hledat kompromisy a nechtějí nacházet ani řešení, která dají moc práce. Jednodušší je přece při prvním nezdaru chtít po voličích nové volby. Na druhé straně je ovšem již zmíněná česká vynalézavost, díky které hledáme skuliny v zákonech a snažíme se obejít pravidla, než abychom je dodrželi. Neplatí to jen o politicích. Je to vidět každý den na silnicích, na úřadech i na odhalených korupčních případech. Je dobře, že politickou džungli, či jízdu má kdo přibrzdit. Je dobře, že alespoň Ústavní soud je dosud natolik respektovanou autoritou, že se jeho nález nikdo z politiků neodváží nedodržet. Poslední políček směrem k vládní většině bude českou kasu stát šest miliard. Kdyby se z této zkušenosti politici poučili, byli by to dobře vynaložené peníze. Jsem ovšem skeptik a předpokládám, že snaha vykládat si ústavu a zákony podle svého nebyla poslední.
Druhá šance pro vládu
Nález Ústavního soudu má dopad i na úroky z letošního spoření. Kabinet počítal s tím, že s platností od ledna 2011 sníží státní podpora plošně z dosavadních 15 na deset procent. V tomto případě Ústavnímu soudu nevadil nižší příspěvku. Stát ho svým spořivým občanům neměnil zpětně, ale vzhledem k přijetí normy na podzim loňského roku, do budoucna. Tím, co hrálo roli, byl způsob schválení a tedy stará známá legislativní nouze. Tak jako už v případě balíčku sociálních škrtů, i nyní ústavní soudci dali vládě šanci, aby změny prosadila normální parlamentní cestou. Dílčí část novely je totiž platná až do konce tohoto roku. S pohodlnou většinou ve Sněmovně by to ani na podruhé neměl být problém. I když by to kabinet měl radši stihnout do další vládní krize. Mohlo by se stát, že tentokrát by neodpadli tři poslanci, ale třeba dalších 15 zákonodárců a to by znamenalo konec jasné většiny v Dolní komoře Parlamentu.
Ona pohodlná většina se možná bude špatně hledat i bez další krize. Vládní strany se totiž neshodují v tom, co se stavebním spořením udělat do budoucna. Zatímco milovník radikálních řezů Miroslav Kalousek už dal najevo, že by byl pro úplné zrušení státní podpory spoření od roku 2012, ostatní strany váhají. Pro Kalouska hraje ročně ušetřených 13 miliard korun. Pro ostatní pak fakt, že díky motivaci státu pět milionů lidí v Česku spoří, což je rozhodně pozitivní trend.
Kalousek to bude mít v koalici se svým názorem těžké. ODS argumentuje proti právě dlouhodobou podporou spoření. Věci veřejné pak připouští jen variantu snížení státního příspěvku. Obě strany spojuje apel proti bezhlavému rušení fungujících mechanismů bez náhrady, nebo jistoty, že se za pár let nebudou zavádět znovu v jiné podobě.
Která z variant zvítězí? Doufejme, že rozumný kompromis. Třeba takový, který sice sníží státní podporu, ale ne natolik, aby se tato forma spoření nevyplácela. Součástí pak může být i zpřísnění pravidel, podle kterých budou moci lidé peníze použít opravdu pouze na renovaci, koupi nebo přestavbu bydlení. Už žádný nákup čehokoliv jiného se zajímavým příspěvkem státu. Právě takový kompromis by znamenal návrat k podstatě, kvůli které kdysi stavební spoření vzniklo. Znamenalo by to ovšem i návrat zpět do původně určených mezí a vytyčených pravidel. Do těch, ze kterých my Češi, tak rádi utíkáme.
