Firmy a banky si nikdy nebudou vzájemně notovat
Prakticky všechny malé a střední podniky v EU se tváří, že je banky nejsou ochotny financovat. Přesto většina bank deklaruje, že podíl jejich financování v podnikové sféře má vzestupnou a pozitivní tendenci. Neznám mnoho tuzemských podnikatelů, kteří by si v posledních měsících nestěžovali na bankéře, a neznám mnoho bankéřů, kteří by nelomili rukama nad vývojem rizikových úvěrů v segmentu menších a středních firem. Pokusme se na problematiku podívat bez emocí a s věcnými argumenty. Není možné pominout fakt, že více než 90 procent evropských malých a středních firem nepřežije pátý rok od svého založení. Stejně tak není úplně normální, že více než polovina tuzemských podnikatelů nikdy neodvedla daň z příjmu a vykazuje trvale záporné výsledky hospodaření. Pravdou je i to, že krize prokázala, že ve firmách selhal kupecký controlling, podniky byly předlužené a výkyv na trhu v podobě nečekaně hluboké krize působil mnohým z nich existenční problémy. Z tohoto pohledu má chování bank celkem logický základ. Tím spíše, smíříme-li se konečně s pravdou, že podstatou fungování bank není podporování podniků, ale tvrdý byznys, spočívající v generování zisku, zhodnocování tržní hodnoty akcií a odvádění dividendy nadnárodním vlastníkům.
Zamčení obchoďáci
Setkávám se často s argumentem, že si podnikatel s bankéřem nerozumí. I to je celkem pochopitelné, zejména v dlouhodobém pohledu na firmu. Zatímco každý rozumný vlastník musí posuzovat svoji firmu pohledem dlouhodobého fungování, bankéř je najatý manažer, který obvykle nechce vidět dále než k termínu svého příštího bonusu. Pohled strategický je konfrontován s pohledem operativním.
Na druhé straně je neoddiskutovatelné, že banky jsou po krizi obezřetnější, a přes veškeré marketingové proklamace platí, že se nechystají zásadně změnit postoj. Controlling totiž selhal i v bankách. Zatímco v době předkrizové seděly u volantu obchodní útvary bank a risk manažeři byli považováni za tajemné podivíny, které neměl klient šanci potkat, v době krize putovali obchodní manažeři bank bez hlesu do kufru, který byl neprodyšně uzavřen. Za volant zasedli pracovníci oddělení rizik, kteří převzali komunikaci a prakticky veškeré pravomoci. Netřeba dodávat, že jejich zájmem nebylo financování malých a středních firem.
Svazující podmínky
Nejedná se o nepochopitelné chování, krize není o hrdinství a prakticky všichni hráči v ekonomice – podniky, banky, spotřebitelé i stát – se snažili sesbírat po trzích aktiva a čekat. Co vyčítám, je fakt, že se v nemálo případech začalo s úvěry klientů podnikat a spekulovat. Co vyčítám dále, je to, že obchodníci stále nemají v interním rozhodovacím procesu schvalování úvěrů větší vliv, obrazně řečeno nejsou sice již zamčeni v kufru, ale stále sedí na zadní sedačce. Co vyčítám nejvíce, je rigidita bank při poskytování dlouhodobých investičních úvěrů. Mají-li střední průmyslové firmy přežít, musejí trvale inovovat. To se neobejde bez investic. Pokud se nastaví krátká splatnost úvěrů, což je dnešní politika bank, firmy se při sebemenším výpadku trhu dostanou nikoli do výkonnostní, ale do hotovostní pasti. Jinými slovy nezvládnou nápor velkých splátek a stanou se z nich rukojmí bank a jejich právníků. Není-li to primárním cílem bankovních domů, musejí se podmínky investičního úvěrování přehodnotit.
Změnit se ale musí mnohé i v podnikatelském sektoru. Předpokladem získání úvěru nebude gramotná záruka, sliby opřené o platební morálku minulých let a zoptimalizovaná účetní závěrka. Na úvěr dosáhnou pouze ti, kteří prokážou schopnost generovat volný cash, předloží smysluplnou bilanci a návratnost nových projektů. Toto budou muset obhájit v kvalitním podnikatelském plánu, jehož součástí bude i plán řízení rizik. Zjednodušeně řečeno, podnikatel musí přesvědčit bankéře, že má pod kontrolou nejen dlouhodobý rozvoj a aktuální výkonnost, ale že se dokáže v době úspěchu připravit na dobu půstu.
