Poučný životní příběh předčasně zemřelého českého finančníka
Slovy, která jsme umístili do titulku, reagoval jeden z vlivných pražských právníků na předčasnou smrt českého finančníka Jana Kollerta, jehož nejvýznamnější manažerskou etapou bylo nevydařené dvouleté šéfování Komerční banky na konci devadesátých let. Kvůli známým mnohamiliardovým ztrátovým obchodům této banky s podnikateli Barakem Alonem a Františkem Chvalovským byl Kollert v posledních osmi letech popotahován policií a soudy. Verdikt Obvodního soudu pro Prahu 1, který bude případ osmimiliardové ztráty Komerční banky z obchodů rakouské společnosti B.C.L. Trading Baraka Alona projednávat koncem února již potřetí, si už Kollert nevyslechne. Zemřel loni na Štědrý den po krátké nemoci daleko od rodné Prahy, v Bruneji. Bylo mu sedmapadesát let. Kollertův pohřeb se ještě nekonal. Ostatky se doposud nevrátily domů.
Dvě vysoké naráz
Pocházel z pražské právnické rodiny. Jeho otec prý po nástupu komunistů nemohl kvůli původu najít odpovídající uplatnění, navíc statek v Praze na Hanspaulce komunisté rodině sebrali. Pro mladého a – jak jeho bývalí spolužáci týdeníku EURO řekli – velice chytrého Kollerta to jistě nebyla výhodná startovní pozice. Měl ale štěstí, že koncem šedesátých let, kdy komunisti v Československu zkusili variantu „socialismu s lidskou tváří“, mohl studovat vysokou školu.
Patřil mezi velice schopné, ve stejné době totiž vystudoval dvě vysoké školy: Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a Vysokou školu ekonomickou (VŠE). Stejně jako jeho dlouholetí přátelé, současný šéf obchodů Škody Auto Luboš Kopecký a bývalý ředitel české pobočky Deutsche Bank Bohumil Studýnka. Při studiích na VŠE byl spolužákem pozdějšího guvernéra České národní banky a předsedy vlády ČR Josefa Tošovského, seznámil se tam i s Janem Stružem a Jiřím Kunertem, kteří se pak vydali na bankéřskou dráhu. Struž dlouhá léta řídil českou pobočku ING Bank, Kunert byl šéfem Živnostenské banky, nyní je generálním ředitelem UniCredit Bank.
Z ČSOB do zastupotechny.
Také čerstvý absolvent dvou vysokých škol Kollert si to namířil do bankovní sféry, stal se krátce revidentem právního oddělení v Československé obchodní bance. V roce 1973 ale nastoupil do podniku Fincom, který patřil pod ministerstvo zahraničního obchodu. Nešlo ale o typický podnik zahraničního obchodu (v tehdejší byznysové hantýrce se takovým podnikům říkalo pézetka), kde se zaměstnanci zabývali dovozem a vývozem zboží, ale byla to specializovaná složka, která patřila do skupiny firem s kuriózním označením zastupotechna.
V Československu sedmdesátých let neexistovaly klasické právní, auditorské či poradenské firmy v podobě, jak je známe dnes. Jejich roli zastupovaly zastupotechny. Fincom například inkasoval odměny za to, že posuzoval rizikovost či výnosnost československých investic v zahraničí, sjednával obchody pro různé zahraniční podniky u nás, vypracoval analýzy, posudky či zmapoval právní jistoty jednotlivých transakcí.
Pro zaměstnance pézetek byl vrcholem kariéry získání dobře placeného místa v zahraničí, nejlépe v kapitalistické zemi, ale mnoha lidem stačilo i to, že mohli několikrát za rok vyjet na pár týdnů na Západ. Pro Kollerta, který měl politický škraloup z minulosti, zbylo v době husákovské normalizace místo jen v zastupotechně Fincom. Tam se totiž skryli schopní experti, kteří do západních zemí cestovat nemohli. Fincom se později sloučil s podnikem Transakta, kde se Kollert stal šéfem právního oddělení a oddělení factoringu a forfaitingu.
Nechybělo mu nic.
Krátce po pádu komunistického režimu se čtyřicetiletý Kollert - logicky - stal náměstkem ministra zahraničního obchodu. Navíc se dobře znal s tehdejším šéfem resortu Jozefem Bakšayem. Měl na starosti styky s Jižní Amerikou, USA, Afrikou, Austrálií a Dálným Východem. Tento post pro Kollerta údajně znamenal určité zadostiučinění za některé křivdy, které komunistický režim jemu i jeho rodině působil. Vedle běžné agendy náměstka mu nové postavení umožnilo i to, po čem celý život toužil. Cestovat.
Málokdo ví, ale Kollert patřil mezi nemnoho Čechů, kteří procestovali doslova celý svět. Dokonce si prý vedl pečlivý archiv o tom, které město či zemi již navštívil. Jeden český bankéř tvrdí, že si Kollert všechny cesty (i služební) plánoval do detailů sám, vše osobně předem konzultoval se zástupci cestovních kanceláří.
Po dvou letech Kollert post náměstka ministra opustil a na jaře 1992 přijal nabídku německých bankéřů z Mnichova, aby jim v Praze řídil byznys. Zástupci Bayerische Hypoteken und Wechsel Bank našli v Kollertovi vhodného místního člověka, který sice neměl zkušenosti s klasickým bankovnictvím, ale vyznal se ve finančnictví, mluvil výborně německy a byl schopen vše zařídit tak, jak si to Němci přáli. Kollert tedy od léta 1992 vedl stoprocentní českou dceru mnichovské banky s názvem Hypo-Bank CZ, kde se později stal i předsedou představenstva. V roce 1996 byl zvolen členem prezídia Bankovní asociace.
Se svým kamarádem z VŠE Jiřím Kunertem, který tenkrát řídil Živnostenskou banku, založili v devadesátých letech na základech Transakty (dříve Fincom) akciovou společnost Transfinance. Šlo o první specializovanou společnost na provozní financování podniků (factoring a forfaiting) ve střední a východní Evropě. Jejími zakladateli byly společnosti Transakta, Živnostenská banka, Girozentrale und Bank der Oesterreichischen Sparkassen, Bayerische Hypotheken und Wechsel Bank a Factofrance Heller.
Mezitím Kollert hodně cestoval a věnoval obnově rodinného statku, který rodina získala v restituci. Měl smysluplnou práci, vysoký plat, i díky restituci byl finančně zajištěn, dosáhl skvělého postavení. Jenže chtěl ještě výš.
Kolos, na nějž nestačil
O politicích a o manažerech se říká, že se každý jednou dopracuje na úroveň vlastní nekompetentnosti. Komerční banku musel Kollert opustit proto, že na řízení tak obrovského státního kolosu, kde pracovalo téměř osm tisíc lidí a kde při rozhodování o miliardových úvěrech nehrála do doby jeho nástupu roli pouze chladná kalkulace bankéře, ale zejména v devadesátých letech v mnoha případech i politika, jednoduše nestačil. Ale nejdříve se podívejme, jak se dostal do čela v té době největší české banky, která financovala především podnikovou sféru.
Do křesla, v němž od roku 1991 do léta 1998 vládl Richard Salzmann, se Kollert dostal v nejhorší možné době. Po takzvaném sarajevském atentátu na předsedu ODS Václava Klause se premiérem stal Kollertův spolužák Josef Tošovský. Komerční banka měla v oné době jedno z nejhorších úvěrových portfolií v zemi. Premiér Tošovský a jeho ministr financí Ivan Pilip (údajně spolu se Salzmannem) hledali nového generálního ředitele, který banku stabilizuje a připraví na privatizaci. „Nešlo o politickou nominaci. V prospěch Jana Kollerta mluvilo zejména to, že řídil zahraniční banku. Nevím o tom, že by kolem jeho výběru hrály roli lobbistické skupiny různých stran. Ke mně alespoň nedolehly,“ vzpomíná si tehdejší ministr financí Pilip. Kollertovy protikandidáty si už nepamatuje.
Post generálního ředitele Komerční banky byl podle informací týdeníku EURO nabídnut nejdříve Jiřímu Kunertovi. Ten však odmítl. Udělal dobře. Kollert do Salzmannova horkého křesla usedl. Udělal špatně.
„Bude ho stát spolu s celým vedením hodně sil, aby se zlepšilo hospodaření Komerční banky. Jeho hlavním úkolem je dobře připravit banku na privatizaci,“ předpovídal vývoj celkem výstižně v červenci 1998 analytik firmy Baader Securities Jan Susa. O potížích banky se špatnými úvěry se vědělo již ke konci Salzmannovy éry. Nicméně nikdo je nevyčíslil. Pravděpodobně ani Kollert přesně netušil, v jakém stavu banku přebírá. Hovořit otevřeně o skutečném stavu velkých českých bank bylo tenkrát tabu.
Mezi Klausem a Zemanem.
V roce 1998 usedl do křesla českého premiéra na základě opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS Miloš Zeman. Kollert to neměl s politiky jednoduché. Nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani komunistické. Neměl ani dobré styky z předchozích let. Jeden čas se spekulovalo, že tíhne k lidovcům, což se nepotvrdilo. Měl klíčovou manažerskou funkci, ale potácel se prý mezi koncepcí Klause a Zemana, nedokázal rozhodnout, na kterou stranu se přidat.
Na otázku, proč v Komerční bance skončil, odpověděl v únoru roku 2000 deníku MF Dnes takto: „Do banky jsem přišel proto, abych se pokusil vyčistit úvěrové portfolio a připravil privatizaci. Druhý úkol, který jsem si dal, bylo snížit podíl úrokových výnosů a zvýšit podíl poplatků a provizí na výnosech banky. To se mi bohužel nepodařilo. Problém úvěrů se ukázal jako mnohem větší, než jsem předpokládal, a různé formy tržních řešení, jež jsem plánoval, se ukázaly jako nereálné. A pak je tu ten velký případ s nejmenovanou rakouskou firmou (B.C.L. Trading izraelského podnikatele Baraka Alona – poznámka redakce). Mylně jsem věřil, že se tento problém podaří nějak řešit nejen soudně, ale i komerčně, což se též nezdařilo. Tento případ se objevil jako rána v závěru. Odchod jsem zvažoval už dřív.“
Od Slavie ke Chvalovskému?
V den, kdy Jan Kollert a v zásadě celé představenstvo funkci položili (16. února 2000), souhlasila vláda Miloše Zemana s tím, že uhradí ztráty banky, která se pohybovala na pokraji krachu. Stát očistil bilanci banky o úvěry, které kdysi měly hodnotu 60 miliard korun.
Kollertovi zlomily vaz dva velké obchody Komerční banky: úvěry pro firmu Baraka Alona a financování podnikatelské aktivity Františka Chvalovského. Obžalován spolu s dalšími členy vedení banky však byl pouze v kauze firmy B.C.L. Trading, se kterou ale prakticky neměl nic společného.
Mnohem složitěji z pohledu jeho angažovanosti může vypadat úvěrování podnikatelských aktivit skupiny firem Františka Chvalovského, tehdejšího předsedy Českomoravského fotbalového svazu. Kollert propadal kromě cestování ještě jedné vášni: fotbalu. Byl skalním příznivcem pražské Slavie. V polovině devadesátých let dokonce spoluzakládal spolek příznivců klubu, který měl Slavii pomáhat v získávání podpory fanoušků, ale především byznysmenů. Je pravděpodobné, že jeho slávistické srdce bylo příčinou vzniku úzkých vztahů s Františkem Chvalovským.
Část podnikatelských aktivit fotbalového bosse financovala v devadesátých letech Živnostenská banka, později však jeho byznys přestala úvěrovat. Tuto roli převzala Komerční banka a právě obchody z konce devadesátých let se staly předmětem policejního vyšetřování. Chvalovský a pět manažerů firem Satrapa a Českomoravská agrární společnost čelí obvinění, že banku připravili o zhruba 1,5 miliardy korun. V souvislosti s touto kauzou byl Kollert spolu se třemi kolegy podezřelý z úvěrového podvodu, kterým měli bance způsobit nejméně půlmiliardovou škodu. Jejich obvinění však nejvyšší žalobci loni v říjnu zrušili. Policie však případ dále – již devátý rok - vyšetřuje.
První obžaloba dorazila k soudu v květnu 2002. Trestní kauzou Chvalovského se bude zabývat Nejvyšší soud. Ministr spravedlnosti totiž loni v listopadu podal v případu stížnost pro porušení zákona. Vyhověl tím podnětu žalobců, kterým se nelíbilo, že soudy obžalobu vrátily už třikrát k došetření. Jan Kollert už ani k tomuto případu neřekne nic.
Po odchodu z Komerční banky se stáhl z veřejného života. Založil firmu B. K. Eurofincom a věnoval se finančnímu poradenství. Začínal ve Fincomu, skončil v Eurofincomu. Kruh se uzavřel. Příběh chytrého a vzdělaného muže s velkým srdcem může být pro mladé finančníky příkladem. A varováním.
