Svérázným způsobem si česká veřejnost připomněla patnáct let od černobylské tragédie. Ztráty na životech a zdraví vzdálených Slovanů byly u nás už zapomenuty, neboť v Čechách jsme právě po svém řešili svou jadernou budoucnost: tajuplnými transporty čerstvého paliva a provoláváním hesla „Politiku politikům, Temelín odborníkům na veřejném shromáždění. Jako by ti nešťastníci, kteří nekontrolovanou štěpnou reakci v Černobylu vyvolali, nebyli jaderní odborníci. A jako by problém Temelína byl jen technologický. Jistě je lepší mít jadernou elektrárnu na mnohem bezpečnějším principu, než byla ta černobylská. Ale je špatné nemít na to podstatně snížené riziko žádnou studii o možném nebezpečí.
To je další problém těchto dní. Studie posuzování vlivů na životní prostředí sice formálně plní česko–rakouské dohody z Melku, neodpovídá však na ty nejdůležitější otázky, jež trápí nejen rozkurážené Rakušany, ale i mnohého českého obyvatele. Co by se stalo, kdyby došlo k nejhoršímu? Jaká rizika by vznikla, kdyby už provozem ozářené jaderné zařízení muselo být odstaveno? Temelínskému posuzování vlivů na životní prostřední chybí totiž to podstatné: nulová a maximální varianta. České ekologické organizace následkem toho trucují, a veřejné projednávání se tím pádem proměnilo v divadýlko, kde si lidé z elektrárny navzájem kladli dotazy, aby při diskusi bez oponentů řeč nestála.
Státní orgány tak nejen tolerují, dokonce samy dělají všechno pro to, aby formálně prošla studie bez obou mezních variant. A dělají vážnou chybu, protože obě jsou pro společnost nezbytné. Ta horní kvůli maximálnímu poznání rizik – to je povinnost státu vůči občanům. Spodní může navzdory všem jaderným optimistům brzy reálně nastat. I kdyby se podezřelé sváry na primárním potrubí ukázaly jako dokonalé (šetření SÚJB dosud není uzavřeno) a turbína se přestala chvět, i kdyby se už neobjevila žádná závada a první blok mohl být přifázován, budoucnost po privatizaci a zejména liberalizaci trhu bude nevyzpytatelná. Experti jedněmi ústy předpovídají obrovský
úspěch i útlum. To podle toho, jak se vše semele. Temelín je velice riziková investice. Stačí, aby byli k vládě povoláni čeští Trittinové (pozn. red. – německý ministr životního prostředí, který prosadil ústup od jaderných elektráren), a může se v prostředí s energetickou nadvýrobou okamžitě začít s útlumem. Antikonkurenčně budou působit velké odpisy stomiliardového molocha. Nový majitel však může také odpisy na čas oželet a při splácení úvěrů a nízkých nákladech rozjet Temelín ke světlým zítřkům.
I když se bude privatizace dál a dál zpomalovat a i když se čeští ministerští strejcové budou dál snažit zbrzďovat liberalizaci, čas oponou přesto trhne. Pojede–li už první blok spolehlivě, má Temelín naději. Ne–li, bude ČEZ za babku a JETE bez šancí. Proto ten spěch. A potlačováním studie nulové varianty zároveň nerozum.
S ním se propast mezi staviteli Temelína a kriticky orientovanou částí veřejnosti prohlubuje. Už se utajuje i to, co utajit nejde, a tak jsme supertajný vlak s palivem mohli sledovat na televizních obrazovkách už od poloviny polských rovin až po temelínské nádraží. Jel opravdu pěkně.
Bohužel, čeští odborníci se snaží dodatečně utajovat i tragické následky Černobylu. Nejeden dokola vypráví pohádku jakési české expedice o 28 mrtvých a 280 lidech se syndromem z ozáření. Jako by se tam naboural autobus a vše tím skončilo. Černobylské mrtvé není snadno spočítat, protože nezůstali ležet na bojišti. Desetitisícům lidí ozáření z Černobylu život zkrátilo, nebo právě zkracuje. V Bělorusku se podle údajů OSN nesmí dosud hospodařit na 6000 km2, 109 000 lidí muselo být přemístěno ze svých domovů, ročně jde devět procent státních výdajů na likvidaci škod. Na Ukrajině katastrofa poznamenala zdraví 109 000 lidí, dalších 73 000 je v důsledku havárie v invalidním důchodu. Takové ztráty stojí za jiný druh vzpomínky na Černobyl, než je tajný vlak. A o vypracování maximální studie by v zájmu svého svědomí měli usilovat nejvíc ti, kteří si dostavění Temelína přejí.
