České úřady stále nevědí, kolik přesně mají Češi v zahraničí peněz. Systém označovaný jako common reporting standard (CRS), tedy povinnost oznamovat příjmy a stavy na zahraničních účtech do zemí, kde má klient místo bydliště, přitom platí už od roku 2017 a česká finanční správa dostává informace o účtech vlastněných českými daňovými rezidenty v zahraničí několik let.
Například Švýcarsko posílá podrobné informace o Češích, kteří mají v tamních bankách peníze, až od roku 2018.
Generální finanční ředitelství (GFŘ) však tvrdí, že zatím nemá k dispozici všechna potřebná data, aby přesnou sumu určilo či je mohlo zveřejnit.
„Z dat CRS zatím není možné stanovit výši úložek českých daňových rezidentů v zahraničí. Toto je způsobeno striktnějším uplatňováním pravidel mlčenlivosti, než to bylo v případě směrnice Savings.
Jednotlivé státy musejí dát výslovný souhlas s použitím údajů poskytovaných v rámci CRS pro jiné než daňové účely, což se týká i agregovaných dat,“ vysvětlil pro týdeník Euro Lukáš Heřtus z GFŘ. „Data jsou stále i s ohledem na možnou chybovost ještě předmětem prověřování, není proto možné je publikovat,“ dodal.
Že stále není snadné sumu „odkloněných“ peněz přesněji určit, potvrdil týdeníku Euro také expert na bankovní compliance z poradenské společnosti PwC Česká republika Vincent Santamaria: „Finanční správa sice aktuálně dovede spárovat informace takto obdržené s daňovými přiznáními a v případě nesrovnalostí vyžaduje úpravy ze strany daňových poplatníků, v praxi však dochází k tomu, že velký objem obdržených informací velmi zatěžuje a zpomaluje jejich zpracovávání.“
Heřtusem zmíněná směrnice Savings systému CRS předcházela, pokrývala však mnohem menší území. „Směrnice Savings se týkala pouze států EU a závislých území Velké Británie a Nizozemí, dále Švýcarska, San Marina, Monaka, Andorry, Lichtenštejnska. Naproti tomu CRS se uplatňuje globálně, v současné době je do výměn informací podle CRS zapojených kolem sta jurisdikcí. Ve vztahu k roku 2018 jsme obdrželi zprávy od 87 jurisdikcí,“ vysvětlil tiskový mluvčí Heřtus.
Desítky miliard
Jinými slovy - ukrýt třeba nelegální finanční prostředky je od roku 2017 daleko složitější. Pokud by CRS začal platit o několik let dříve, nemusely například orgány činné v trestním řízení složitě zjišťovat, že vlivný lobbista Roman Janoušek je vedený jako disponent u švýcarského konta s miliardovým zůstatkem. Vyšlo by to najevo téměř okamžitě. Anebo jiný příběh. Informace o tajném kontu ODS ve Švýcarsku, které se před skoro pětadvaceti lety dostaly na veřejnost, se staly součástí politické krize, v jejímž důsledku padla koaliční vláda Václava Klause. I tady by se věci zřejmě vyvíjely jinak, pokud by banka majitele kont netajila.
Do roku 2017 si mohli být majitelé bankovních kont v zemích jako Lichtenštejnsko či Monako jistí, že data o jejich zahraničních účtech nikdo úřadům v Česku nesdělí. Banky však posílaly do příslušných zemí daň z úroku na těchto vkladech a na základě výše této srážkové daně bylo možné hrubě odhadovat, kolik mají Češi za hranicemi schováno.
Hrubý odhad to byl zejména proto, že bylo nutné znát výši úročení, kterým banka zhodnocuje vklady, neboť právě z tohoto čísla bylo možné výši úložek dopočítat.
Poslední rok, kdy ještě úřady strhávaly daň výměnou za mlčenlivost o majiteli konta, činila výše této daně pětatřicet procent. Čtvrtinu z této daně si nechával stát, ve kterém banka „tajné konto“ poskytovala, a zbytek šel do země, ze které pochází majitel konta. Z těchto údajů pak bylo možné zjistit, že v zemích, které uplatňovaly srážkovou daň, měli Češi uloženy minimálně vyšší desítky miliard korun.
Mezi lety 2015 a 2016 se propadlo inkaso srážkové daně z 96,5 milionu korun na 47,1 milionu korun. Propady inkasa srážkové daně mohou znamenat dvě věci. Buď za tím stojí odliv utajených vkladů, protože pád úroků, na kterých byla výše zmíněné daně závislá, by tak velký pokles nezpůsobil (viz graf Cena za tajemství), nebo banka začala informace o majitelích jednotlivých kont sdělovat ještě před startem CRS.
Švýcarsko jede dál
Celý systém CRS v podstatě zrušil bankovní tajemství coby symbol naprosté informační neprůstřelnosti. Třeba Švýcarské privátní banky odmítají otevřít účet, pokud majitel nepodepíše souhlas s poskytováním osobních údajů příslušným úřadům. A odmítnou otevřít účet i americkým občanům, což je ale výsledek dlouholeté bitvy s USA, kdy Amerika obvinila Švýcarsko, že pomáhá bohatým Američanům s daňovými úniky.
Ostatně Amerika nebyla jediná, kdo Švýcarům vyčítal, že nepoužívají bankovní tajemství jen k ochraně soukromí a že pomáhají známým sportovcům, hudebním a filmovým hvězdám, členům královských rodin, politikům či vysokým manažerům firem skrývat příjmy před daňovými úřady. Nebo že na účtech švýcarských bank končí příjmy z korupce, z nelegálního obchodu s krvavými diamanty nebo peníze obchodníků se zbraněmi či drogových mafií. Například Velké Británii došla trpělivost se švýcarskými bankami už před deseti lety a uvalila tehdy daň na úroky z vkladů Britů u tamních bank ve výši padesáti procent.
Dlouhou a slavnou reputaci švýcarských bank coby bezpečného přístavu pro uložení peněz to ale nijak nezasáhlo, což se ukázalo během vrcholící koronavirové krize. Zatímco loni podle zahraničních serverů klienti stahovali ze švýcarských bank hotovost kvůli záporným úrokovým sazbám, letos se tam v důsledku zavírání hranic a strachu, že přijdou o možnost svobodně nakládat se svými penězi, zase vraceli. A to i přesto, že banka úložky stále penalizovala zápornými úroky.
Kam tedy zmizely ony nelegální miliardy? Pravidla nakládání s hotovostí v podstatě vylučují významnější hotovostní transakce a ty bankovní jsou zas pečlivě monitorovány. Anonymitu si však zatím stále uchovává například zlato, jehož evidence a pravidla pro registraci nakupujících zatím nejsou zcela propracované.
Vklad zlata do bankovní schránky žádný finanční dům nikam nereportuje a považuje ho za zcela anonymní.
Navíc, jak téma praní špinavých peněz nedávno glosoval jeden bankéř, má-li někdo miliardový majetek a obrovské transakce jsou v podstatě rutinou, přírůstek v podobě několika desítek a možná až stovek milionů z nelegální činnosti si lze u něj - pochopitelně za provizi – odložit. A je to v podstatě nezjistitelné.
V zemích, které uplatňovaly srážkovou daň, měli Češi uloženy minimálně vyšší desítky miliard korun.
O autorovi| Petra Jaroměřská, jaromerska@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU