Jedna země, dva systémy, takový byl dosavadní status autonomního Hongkongu. Navzdory tomu, že se před více než 20 lety z britského područí vrátil zpět pod patronát pevninské Číny, měl Hongkong fungovat za odlišných, více svobodných pravidel než zbytek země. Tento idealistický princip však vydržel jen pár let, v roce 2014 vypukly první nepokoje, které se v dalších letech vracely ve vlnách.
Poslední série protestů proti omezování svobody ve formálně autonomní oblasti začala v loňském roce. A nebýt koronaviru, zřejmě by dosud neskončila, hongkongští obyvatelé v boji za svobodu prokázali vytrvalost a byli ochotni trávit dny v ulicích do té doby, než dosáhnou svých cílů. Původně se prodemokratické hnutí bouřilo kvůli tzv. extradičnímu zákonu, tedy legislativě, která by umožnila, aby mezi komunistickou Čínou a autonomním Hongkongem docházelo k policejní a justiční spolupráci. Potenciální zločiny spáchané v Číně by byly vymahatelné v Hongkongu, nepřátelé čínského režimu by tak nebyli v bezpeční ani v autonomní oblasti.
To však byl pouze začátek protestů, neústupnost tamní samosprávy a čínské vlády společně s brutalitou bezpečnostních složek hongkongské obyvatele motivovala k tomu, aby se do ulic opakovaně vraceli. Město se tak na čas stalo horkou zónou, střety s policií probíhaly i na půdě vzdělávacích institucí. V té době celý svět napjatě sledoval, zda nespokojenost obyvatel a jejich vytrvalost donutí pevninskou Čínu k ústupkům. To se však nestalo. Následně kvůli koronaviru protesty utichly, volby do Legco (zkratka z anglického Legislative Council), byly odloženy na příští rok, protestní hnutí tak přišlo o svoji sílu momentu.
Čínská vláda však u extradičního zákona a potlačení aktivistů neskončila. Letos v červnu představila a následně schválila nový bezpečnostní zákon, díky kterému má na území Hongkongu opět o něco větší moc, mimo jiné v případě nouze je možné na jeho území vyslat věrné bezpečnostní složky z pevninských měst. Proti tomu se ve světě zvedla velká vlna nevole, Londýn dokonce začal nabízet části hongkongských obyvatelů britské občanství a zavedl sankce.
Situace od té doby zůstává neměnná – čínská vláda upevňuje své otěže, opozici pomalu dochází možnosti, jak se bránit. Výstižně to demonstruje i nejnovější událost, kdy byli opoziční poslanci „odstraněni“ z legislativního tělesa města, kvůli tomu, že podle tamní vlády ohrožovali národní bezpečnost. Tento krok byl umožněn tím, že čínská vláda dala městské radě (obdobě vlády) více pravomocí k potírání disentu.
Autoritářský krok městské vlády odsoudilo zbylých 15 opozičních zástupců, kteří následně na své funkce rezignovali. Proto nyní v hongkongské legislativní radě sedí pouze poslanci věrni vládnoucímu režimu. Opozice tak přišla o poslední oficiální cestu k vyjádření názorů.„Tak dlouho, jak vytrváme, existuje naděje. Historie nás učí, že tváří tvář diktátorství, vítězství nakonec dosáhne lid,“ uvedl po rezignaci jeden z bývalých poslanců.
Samotná nejvyšší zástupkyně hongkongské vlády, správkyně Carrie Lamová, odchod opozičníků přivítala. „Máme raději, když jsou zákony schvalovány efektivněji [bez opozice],“ uvedla Lamová. „Chtěli bychom upozornit členy opozice, že pokud chtějí podporovat tento radikální odpor a žádat o intervenci cizích sil a zatáhnout tak znovu Hongkong do chaosu, je to chyba,“ uvedly v oficiálním vyjádření úřady. Podle nich je nutné, aby ve městě vládli patrioté.
Proti popisovaným krokům se vyjádřili zástupci Spojených států, Německa nebo Velké Británie. Američané považují kroky místní vlády za porušení závazků a navrhují sankce vůči představitelům režimu, Němci jsou „hluboce znepokojeni“ a britský ministr zahraničí označil nejnovější událost za útok na tamější svobodu a demokracii. I přesto tato vyjádření se však zdá, že cesta Hongkongu nakonec nevyhnutelně skončí v náručí pekingské vlády. A to zřejmě před rokem 2047, do kterého původně měla čínská vláda podle dohody s Velkou Británií dodržovat již zmíněný princip jedna země, dva systémy.
