Zvykáme si rychle na situaci, v níž státy visí na rtech finančním trhům, aby věděly, jakou hospodářskou politiku si mají demokraticky zvolit. To je víc než jen „historická událost“, za jakou je vydáváno zabití Usámy bin Ládina, jež vyvolalo vcelku banální pokles cen drahých kovů. Jde o historický přelom, který mění bankéře ve filozofy a pojišťováky v kvalifikované teoretiky katastrof.
Foto: Profimedia.cz
Jedním z nich je Fabrice Gerschel, který v sobě zcela netradičně spojuje zkušenost bývalého bankéře a nynějšího šéfredaktora francouzského Filozofického magazínu. Vděčíme mu za veřejný podiv (Le Monde 4. května) nad pozoruhodným klidem finančních trhů tváří v tvář zemětřesení, tsunami a jaderné katastrofě v Japonsku. Hysterie investorů? Panika na trzích? Vůbec ne! V první den „postfukušimské éry“ 14. března burzovní indexy ztratily pouze jediné procento. Pravda, každý sleduje CNN a po týdnu šlo už o šestiprocentní pád. Burzy však znovu rychle vystoupaly k výborné náladě.
Zdůvodnění se vždycky najde. V případě Japonska se ze všech stran hrnulo ujišťování, že země vycházejícího slunce se na růstu světového HDP podílí jen jednou desetinou procenta. Že zasažená oblast produkuje jen tři procenta z japonského přírůstku HDP. A že zkušenost z předchozího velkého zemětřesní v Kóbe (17. ledna 1995) ukázala, jak katastrofa – je-li dosti velká – prospívá ekonomickému oživení, státním tendrům a zvětšující se „sněhové kouli“ investic na rekonstrukční práce. Vždyť takhle skvěle zafungovala i druhá světová válka, po níž následoval nejdelší nepřetržitý růst v dějinách.
Je ovšem zajímavé, že zemětřas a zdivočelé jádro trhy bezmála uchlácholily takříkajíc samy od sebe. Naproti tomu jediný spekulační e-mail zvěstující bankrot Řecka v průběhu Velikonoc rozpoutal docela slušnou paniku a zvýšil výnosy řeckých dluhopisů do astronomických – a nesplatitelných – parametrů. Také proto je Fabrice Gerschel přesvědčen, že finanční trhy nemají nejlepší čidla na doopravdy nebezpečnou realitu. K tomu, aby ji nevnímaly, používají třech kouzelných mechanismů.
Tři kouzelné proutky
Za prvé: iracionální vytěsnění. Je to kouzelný proutek sice triviální, ale kupodivu nejčastěji používaný. Superbanka Lehman Brothers kdysi zdravě vytěsnila i teroristické útoky z 11. září. Ještě v prachu trosek World Trade Center a nad závratnou dírou ve zdi Pentagonu rozjela ty nejlukrativnější obchody (v září 2008 se jí podobné vytěsnění prohnilosti vlastních aktiv v globální soutěži o „Miss Bublina“ stalo osudným a odstartovalo horkou fázi Velké finanční krize). V Japonsku viděly finanční trhy od konce 80. let nepřetržitou stagnaci, velké strukturální problémy, slabost politické elity – a jednoduše si řekly: Na tom nezáleží. Stal se z toho vytěsňovací zvyk; dnes jako by nezáleželo už na ničem, co se v Japonsku stane anebo může stát…
Za druhé: mýtus tvořivé destrukce. Za tímhle kouzlem k obveselení tržních agentů stojí názor, že katastrofa je v konečném důsledku pozitivní pro růst. Je to skutečně jen názor, a to dost úchylný. Přírodní nebo válečná destrukce přece znamená, že škody nejsou do HDP započítávány, zatímco rekonstrukce ano. Minus jedna a plus jedna je nula. Ale na tom vlastně v našem „nejlepším ze všech možných světů“ rovněž nezáleží – důležitá je cesta, podstatný je proces, smyslem jsou „roztočená kola výroby“. Nikoli odkud a kam se jde, o jaké směřování k jakému cíli se jedná, proč se co točí (včetně zeměkoule). A nejde ani o to, co se konkrétně vyrábí a zda jsou „finanční produkty“ vůbec něčím podloženy.
Za třetí: paradox racionálního popření. Tento typ úlevného zázraku popisuje situaci, kdy rozumný investor má nevyhnutelný zájem ignorovat – a také ignoruje – možnost pesimistického scénáře. Racionální investor si v každé analýze i té nejhorší krize musí nakonec říci: „Jestliže má zahynout svět, všichni investoři budou stejně poraženi. Ergo investujme!“ Výstupem této racionality je postulát, že extrémní riziko neexistuje a nemůže existovat, protože „není z tohoto (investorského) světa“. Naše chování je pak racionální tehdy a potud, kdy a pokud ignorujeme nejen možnost, ale i zjevnou existenci extrémního rizika.
„Největší rizika“
Je jasné, že většiny investorů – „racionálních“ v popsaném smyslu – je absurdní se ptát na jakékoli posouzení rizik, například na rizika (ne)rozvíjení jaderné energie. Koho tedy a v jakém segmentu trhů se tázat na zásadní rizika? No přece manažerů pojišťoven, kteří podnikají a nesou kůži na trh v oblasti konkrétních rizik, která jsou navíc nuceni převést do tvrdých čísel – peněžních jednotek. šéf páté největší pojišťovny na světě (SCOR) Denis Kessler vylíčil novinářům (Le Monde 5. května) reál-
ný obraz světa, který kouzla standardních finančních trhů učinila neviditelným.
Kessler vidí současnou situaci jako historický přelom, jako „přechod k nové epoše“ od regionálních zvláštností k planetárním jevům, od „globálního města“ s anonymními vztahy a odlišným životním stylem jednotlivých „čtvrtí“ k úzce provázané „globální vesnici“, od lineárního vývoje – postupného vzestupu – k celosvětovým a časově synchronizovaným výkyvům a otřesům ekonomické i přírodní povahy. Všechno je v neustálé interakci, mizí „nárazníkové zóny“ a „časové tlumiče“. Nová rizika je obtížné kontrolovat.
Americká CIA loni konstatovala, že jedním z největších rizik příštích 20 let budou migrace milionů lidí, gigantické „stěhování národů“ kvůli nedostatku vody, prostoru a orné půdy. Ano, experti z Langley se dosud mýlili zhruba stejně často jako ty finanční trhy. Jenže šéf velké pojišťovny mezi řádky už připustil, že svět už je nepojistitelný.
