ÚTĚK OD ODPOVĚDNOSTI

Prezident Bush odmítá snižovat emise

NEJVĚTŠÍ ZNEČIŠŤOVATEL na světě se cítí být uražen, že musí redukovat emise skleníkových plynů, zatímco rozvojové země žádnou takovou povinnost nemají. Nehledě na to, že se zástupci Spojených států k tomuto kroku na kjótském summitu v roce 1997 zavázali zcela dobrovolně (a není v současném světě síly, která by je k tomu mohla donutit), jsou Bushova rozhodnutí v „ekologické diplomacii vnímána jako velká nehoráznost. Člen tříčlenné delegace Evropské unie, která se počátkem minulého týdne narychlo vypravila do USA vyjednávat s Američany o jejich nestandardním kroku, švédský ministr životního prostředí Kjell Larsson připomněl politikům ve Washingtonu, jak to s produkcí skleníkových plynů ve skutečnosti je: „Spojené státy vypouštějí 20 tun oxidu uhličitého na hlavu, zatímco v ostatních vyspělých zemích je to dvanáct tun a v rozvojových zemích jen asi dvě tuny. Suma sumárum pochází z USA celá čtvrtina všech emisí skleníkových plynů, které vznikají lidskou činností na celé zeměkouli. Odpovědnost za tyto emise však prezident Bush nepřijal. „Nacházíme se v energetické krizi. Proto jsem se rozhodl, že nepřistoupíme na povinné omezování oxidu uhličitého, sdělil Bush, aniž by připustil další vyjednávaní. Kromě logického kroku, že se snižováním emisí je třeba začít u největších znečišťovatelů, přinášejí americké obstrukce ještě jeden vážný protokolární problém: úmluva z Kjóta může nabýt účinnosti jen za předpokladu, že ji ratifikují parlamenty alespoň 55 zemí a že pokryje producenty alespoň 55 procent emisí. Zatímco s dodržením první podmínky se neočekávají žádné problémy, u druhé se skeptici zhrozili. Australský ministr životního prostředí Robert Hill není zdaleka osamocen v názoru: „Bez Spojených států by Kjótský protokol nemohl fungovat. Jen žádný umíráček! Evropští politici se nevzdávají a většinou se ztotožňují s ministrem Larssonem v tom, že USA nemají právo kvůli svým vlastním cílům pohřbít celosvětově významnou multilaterální úmluvu. Bezohlednost, s jakou USA ohrožují existenci Kjótského protokolu, přičítá Larsson aroganci moci a nedokáže si představit, že by švédské předsednictví Evropské unii, jež si vytklo velké ekologické cíle, bylo spojováno se zánikem tohoto významného projektu. Evropská unie je rozhodnuta stůj co stůj svůj závazek dodržet. Komisařka Evropské unie pro životní prostředí Margot Wallströmová vzkázala: „USA nebudou diktovat jiným, jakou politiku mají při ochraně životního prostředí provádět. I francouzský prezident Jacques Chirac pranýřoval americký přístup jako „znepokojivé a nepřijatelné zpochybňování Kjótského protokolu . Své rozčarování nad Bushovou neochotou domluvit se o protokolu vyjádřil při návštěvě Washingtonu také německý kancléř Gerhard Schröder a jeho ministr zahraničí Joschka Fischer mluví o „osudné chybě , která by mohla způsobit úplné ztroskotání dohod z Kjóta. Šéf Evropské komise Romano Prodi obvinil USA z nezodpovědnosti, jeho partnerka v Evropském parlamentu Nicole Fontaineová nemůže pochopit, že se první ekonomická mocnost planety „zříká mezinárodní solidarity a vážně ohrožuje světový ekosystém, a tím i budoucí generace . Vyhrocená diskuse kolem Kjóta má tedy mnohem větší rozměr, než bývá obvyklé i u vážných politických problémů. Britský ministr životního prostředí Michael Meacher to vysvětluje tím, že globální oteplování je tou „nejnebezpečnější a nejobávanější výzvou lidstvu v následujících sto letech . Nebezpečná hra čísel. Ve snižování emisí teoreticky nikomu nic nepřekáží, každá země sama může okamžitě zahájit redukční imisní program. Zatím však většina států vyčkává, až začne platit Kjótský protokol. Je to pochopitelné, protože po vlastní linii by jejich průmysl mohl narazit na nerovnost podmínek. Jenže emise místo aby klesaly, ještě stoupají. Specialisté Hnutí Duha a Přátel Země loni porovnali shromážděné výsledky zveřejněné OECD a došli k překvapivému zjištění: zatímco program předpokládá postupné snižování tak, aby do roku 2008 klesly emise o 5,3 procenta, ve skutečnosti zatím „utěšeně rostou. Přírůstek je v celosvětovém průměru o 1,3 procenta, takže vytčený cíl se neustále vzdaluje. Spojené státy nabraly mnohem větší tempo, než je aritmetický průměr, a v jejich pětiprocentním nárůstu emisí je také skryt jeden ze zdrojů současných problémů. Jenže některé státy Evropské unie, jejichž snaha po redukci je zřejmě velice upřímná, mají přírůstek ještě vyšší, například Nizozemsko osm procent. Kanaďané se rozmáchli dokonce k deseti procentům, a tak v průměru západní členové OECD zvýšili emise o osm procent. O to trnitější cesta čeká členské státy Evropské unie k osmiprocentní redukci. Z pohledu těchto čísel jsou bývalé postkomunistické země vítanými novými členy OECD: snižují průměrný přírůstek na čtyři procenta. Nedodržení Rámcové úmluvy o klimatických změnách ze summitu v Riu v roce 1992 – vyrovnat v roce 2000 emise na úroveň roku 1990 – není v průměru tak okaté. Tato nevábná hra s čísly dokazuje, že i ta sebelépe míněná a sebevíce ctěná úmluva, nemá–li právně závazné, vymahatelné výsledky, se mine účinkem. Proto Kjótský protokol teprve nabude svého smyslu, bude–li ratifikován. A právě to současné obstrukce USA celému světu velice zkomplikovaly. Hra ruskou kartou. To, co bylo ještě před půl rokem považováno za nemožné

1. uskutečnění Kjótského protokolu bez USA – je dnes už jedinou možnou realitou. Velmi rychle si to uvědomil prezident Chirac, když vyhlásil: „Vyzývám všechny státy, především průmyslové, aby Kjótský protokol začaly neprodleně naplňovat! Z posouzení předchozích výsledků je však zřejmé, že bez ratifikace protokolu by to bylo zase jen prázdné gesto.

Petr Hlobil z pražského Centra pro dopravu a energetiku, který se „kjótským procesem už léta profesně zabývá, upozorňuje, že ratifikace nemusí být jednoduchá. „Za normálního stavu by pětapadesátiprocentní podmínku Kjótského protokolu naplnily jen USA, Evropská unie a Rusko, tak velké mají vlastní emise. Ostatní signatáři by se pak připojovali jen podle svého svědomí, vysvětluje Hlobil. „Bez USA bude třeba pro podpis získat širokou koalici zemí a vzniká závislost na Rusku – bez jeho spoluúčasti je podmínka na množství emisí, které signatáři vloží do protokolu, nesplnitelná. Není divu, že po neúspěšném jednání ve Washingtonu se „vyjednávací trojka Evropské unie vedená Walströmovou rozjela do Kanady, Ruska, Japonska a Číny, tedy do velkých zemí s velkými imisemi a velkým mezinárodním vlivem. První tři navíc patřily do téže skupiny jako USA (tak–zvané Umbrella Group), která na minulých jednáních nepokrytě usilovala o co největší změkčení nápravy klimatického procesu. V této fázi však nejde už o jeho změkčení, ale o existenci. Proto trojka v Íránu vyjednávala i s prezidenty zemí G77. Evropa redukci neutáhne. Ratifikační šachy jsou už rozehrány. Nevládní organizace, podílející se na klimatických konferencích jako stále přítomný, žádoucí oponent ministrům a úředníkům, zpracovaly všechny možné varianty, které vedou k možnosti ratifikovat protokol. Součet evropských emisí sice přesáhne padesát procent, což nepříjemně vypovídá o tom, jak si náš kontinent spolu s USA žije nad poměry na úkor zbytku světa, ale ke splnění odhlasované pětapadesátiprocentní hranice to nestačí. Všechny předpoklady vycházejí z Evropské unie, která je motorem procesu snižování emisí skleníkových plynů a byla jím od počátku. Hlobil říká, že najisto se počítá i se zeměmi střední a východní Evropy, jež usilují o přidružení k unii, samozřejmě i s jistotami typu Norska a Švýcarska a také s Estonskem a Lotyšskem. A protože bez Ruska se už žádná současná varianta neobejde, má i v té evropské své pevné místo. I tak to ale nestačí ani k překonání padesáti procent. Nepomůže ani připočtení „emisního potenciálu Chorvatska, Slovinska a Litvy, jež z historických příčin ještě nemohly být v roce 1992 zahrnuty do seznamu vyspělých průmyslových zemí. Váhu ve prospěch evropské verze nepřeváží dokonce ani Ukrajina, na niž je vzhledem k velkému objemu vlastních emisí pohlíženo jako na nepřehlédnutý samostatný objekt. Jestliže vyjmenované země budeme brát jako jisté opory ratifikačního procesu, pak schválení Kjótského protokolu rozhodnou parlamenty v Japonsku a Kanadě. Jeden zaváhat může, ale jestliže selžou (tedy neschválí text) oba parlamenty, Kjótský protokol existovat nebude. Hlasy naděje. Povzbudivý hlas už zazněl od kanadského premiéra Jeana Chretiena: „Myslíme si, že musíme pokračovat s Kjótem a že Američané by měli udělat to samé. K přehodnocení zamítavého postoje vyzvalo americkou vládu i Japonsko, takže i ze země, v níž se protokol zrodil, se lze nadít podpory. S napětím se očekávala ruská reakce. Přišla 2. dubna z ministerstva zahraničních věcí a agentura Reuters ji nadepsala „Rusko střelilo po Washingtonu , ale nebylo v ní nic víc, nic míň než výzva Ruska k jednáním, která povedou k podepsání protokolu. Na razantní českou reakci teprve čekáme. Na schůzce s novináři se k problému vyjádřil ministr životního prostředí Miloš Kužvart: „Budu navrhovat, abychom šli do naplnění požadavků dohody i po jednostranném kroku Spojených států. Po americkém úniku se kjótský proces teprve rozjel na plné obrátky. Ze švédské Kiruny před týdnem vyšlo prohlášení ministrů životního prostředí Evropské unie, které je jednoznačnou podporou ratifikace protokolu v původním termínu do roku 2002. „Kjótský protokol je stále živý, oznamují ministři a zdůrazňují, „žádný jednotlivý stát nemá právo prohlásit multilaterální dohodu za nulovou. Především americkým uším adresovali i další bod, v němž zdůrazňují, že hledání východisek ke snižování emisí, a tím k pokračování Kjótského protokolu, mají všechny vlády, zejména ty, v jejichž zemích je vysoký podíl emisí na hlavu. Záhy po tom v Nairobi zasedali vědci z Mezinárodního panelu klimatické změny (IPCC). Odvrhli vlastní dráždivý nápad vystoupit s prohlášením na podporu Kjótského protokolu a zaměřili se na sumarizaci poznání o projevech skleníkového efektu. Bez pravidelných výsledků jejich vědeckého bádání by ovšem diskuse o vlivu člověka na změnu klimatu ztratily smysl.