Měli bychom čelit špatným cukerním zprávám z Bruselu
Výroba řepného cukru má v naší zemi dlouhou tradici a její počátky sahají do první poloviny 19. století. Do pokladnice světových vynálezů jsme přispěli mimo jiné i kostkou cukru, která se poprvé začala vyrábět v Dačicích před více než 150 lety. Pěstování řepy a její následné zpracování na cukr bylo tradičním zdrojem obživy mnoha generací na českém venkově. Ne nadarmo se cukru říkalo „bílé zlato“. Byl totiž zdrojem bohatství českého venkova. Mimořádně příznivé klima pro pěstování cukrovky a znalosti českých řepařů a cukrovarníků byly pověstné. Kvalitní byl rovněž výzkum a šlechtění odrůd cukrovky. Na cukru stála celá Agrární strana a s ní i první Československá republika. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století jsme byli jedním z největších producentů a také exportérů cukru na světě. A relativně vysokou úroveň si výroba cukru udržela i během let 1948 až 1989. Český cukr přežil s většími nebo menšími úspěchy všechny režimy, které jsme u nás měli. Největší hrozbou pro jeho budoucnost je Evropská unie.
Zhoubné účinky úředních nařízení.
Vstup České republiky do Evropské unie a její „cukerní“ politika českou produkci cukru postupně ničí. Ze státu, jenž ještě nedávno vyvážel obrovské množství cukru do celého světa, se stáváme zemí, která jej bude naopak dovážet. Bylo by to pochopitelné, kdyby šlo o přirozený tržní vývoj. Tak tomu však rozhodně není. Česko se stává z exportéra importérem kvůli politickým a administrativním rozhodnutím učiněným v Evropské unii proti českým zájmům. A proti takové politice se musíme ohradit. Cukr je v Evropské unii komoditou, o které nerozhodují nabídka a poptávka na trhu, ale evropští úředníci. A v tom je kámen úrazu, který ničí naši produkci cukru. Málokdo to ví, ale EU nařizuje každému členskému státu, kolik se u něj může vyrobit cukru a za jakou cenu se bude prodávat. Ano. Čtete správně. Je to skutečně tak.
Likvidační kroky.
První krok k likvidaci českého cukru nastal v okamžiku, kdy se Česká republika začala přizpůsobovat nesmyslné evropské zemědělské politice a konkrétně kvótovému režimu této komodity. To se stalo v režii sociálnědemokratických vlád zbytečně brzy před naším vstupem do EU. Sociálnědemokratičtí ministři navíc nekompetentně rozdělovali cukerní kvóty, v důsledku čehož ČR prohrála několik arbitráží a musí firmám platit velké odškodnění - případ Eastern Sugar.
Druhým krokem k likvidaci českého cukru bylo samo vyjednávání naší přístupové smlouvy. Čeští vyjednavači zde odvedli mimořádně špatnou práci, protože dohodnuté kvóty pro český cukr byly ve srovnání s kapacitou našeho cukrovarnictví velmi nízké. Zvláště kvóta pro export českého cukru znamenala de facto likvidací našeho vývozu cukru.
Příčiny deformací trhu.
Dalším krokem proti českému cukru byla evropská reforma cukerního pořádku, která byla přijata v roce 2005, tedy již v době našeho členství v EU. Tato reforma byla reakcí Evropské unie na tlak Světové obchodní organizace (WTO), aby byly odstraněny deformace na evropském trhu s cukrem.
Deformace evropského trhu s cukrem jsou v zásadě následující povahy. Za prvé je cena cukru pro spotřebitele v EU zhruba dvakrát až třikrát vyšší než na světovém trhu. Za druhé se na evropský trh dostává preferenčním režimem bez cla velké množství cukru ze států, které byly dříve koloniemi států Evropy. Za třetí jsou pro ostatní producenty poměrně vysoké celní sazby. Za čtvrté je produkce cukru štědře dotována z evropského rozpočtu. Všechny tyto „politiky“ jsou přitom v naprostém rozporu s principy volného obchodu, které prosazuje Světová obchodní organizace.
Reforma „cukerního pořádku“.
Evropská unie se tedy pod tlakem WTO rozhodla uskutečnit „reformu cukerního pořádku“. Ta spočívá v několika krocích. Cena cukru pro spotřebitele se má postupně do roku 2010 snížit přibližně o 37 procent a jeho evropská produkce do stejného roku o šest milionů tun. Toho má být dosaženo tak, že se členským státům zkrátí produkční kvóty, přičemž byla zavedena možnost získat dotaci za to, ukončí-li producent cukru své podnikání v tomto oboru. Česká republika nejvíce prodělala na tom, že firma Eastern Sugar, držící u nás kvótu ve výši 110 tisíc tun, se je rozhodla odprodat Evropské komisi a opustit Českou republiku. Naše národní cukerní kvóta se tak snížila asi o 22,5 procenta. Kvůli tomu se souhrnná česká kvóta propadla hluboko pod úroveň naší domácí spotřeby cukru a z České republiky se brzy stane dovozce této komodity.
Aktuální vývoj.
Posledním krokem poškozujícím český cukr se stala nová reforma evropského cukerního pořádku, která se nedávno schvalovala v evropských institucích. Dvouleté fungování reformy z roku 2005 ukázalo, že stanovené cíle se nedaří dosahovat. Velké producentské státy, jako jsou Francie, Německo, Polsko a Británie, nesnížily svou produkci cukru ani o jedinou tunu.
Evropská komise se tedy rozhodla, že bude dotovat odchod z cukerního sektoru ještě více než dosud. A pokusí se tak nalákat producenty na tučné sousto z evropské pokladny. Takový vývoj je z mnoha důvodů nefér. Především proto, že mění pravidla reformy v poločase a zvýhodňuje státy, které dosud neučinily nic, a naopak poškozuje země, jež už svou produkci snížily. Navíc je to nefér i pro daňové poplatníky, protože ti nakonec zaplatí celou tuto transakci nejen ve vysoké ceně cukru, ale i v daních, které skončí v kapsách velkých cukrovarnických firem většinou ze západoevropských států.
Marná snaha českých politiků.
Česká politická reprezentace se pokusila tento nepříznivý vývoj v Evropské radě i v Evropském parlamentu zvrátit. Přesvědčovali jsme partnery, že je třeba vzít v úvahu, o kolik již daný stát kvótu snížil, a že nyní jsou na řadě právě ty země, které až dosud vlastní produkci vůbec nesnížily. Veškerá tato snaha však byla marná. V Evropské radě se o této problematice rozhoduje kvalifikovanou většinou hlasů a totéž platí pro Evropský parlament. Český ministr zemědělství tedy sice hlasoval proti, ale byl prostě přehlasován. Stejně jsme dopadli v Evropském parlamentu, kde jsme se pokusili pozměňovacím návrhem chránit české zájmy. V obou případech zafungovala většina, která nás přehlasovala, a nyní se proto musíme této nesmyslné politice přizpůsobit.
EU a osud zemědělství.
Osud zemědělství v Evropě je zcela v moci Evropské unie. České předsednictví, které nás čeká již za patnáct měsíců, se proto nebude moci tématu reformy Společné zemědělské politiky EU vyhnout. Evropské zemědělské regulace představují zdaleka největší část evropské legislativy a také podíl zemědělství na rozpočtu EU je stále vyšší než 40 procent. Velká část regulací jednotlivých komodit, například cukru, mléka, vína nebo ovoce a zeleniny, je však časově omezená. Proto se o jejich dalším osudu bude muset každopádně jednat. A to jak z důvodu pokračujícího tlaku WTO, tak kvůli vypršení platnosti těchto regulací.
Nezbavovat se práva veta.
Česká politika by měla veškeré své úsilí v této oblasti věnovat liberalizaci zemědělské politiky. Ta by měla spočívat v rušení produkčních kvót a exportních dotací a v omezování výrobních dotací. Jen takový přístup může českým zemědělcům zaručit férové zacházení na evropském trhu. Padnout musí i kvóty na cukr. Není žádný důvod, aby takové centrální plánování v Evropě 21. století existovalo. Méně regulovaný trh přinese lepší podmínky jak pro producenty, tak pro spotřebitele.
Je však nutné také připomenout, že kdyby se záležitosti evropské zemědělské politiky rozhodovaly v Evropské radě na základě konsenzu, pak bychom měli možnost pro nás nepříznivý vývoj cukru zablokovat. Právo veta však v této věci již bohužel nemáme a tvrdě za to zaplatíme. Odpovědný český politik by si měl tedy klást otázku, zda je v našem zájmu další rozšiřování té evropské politiky, v níž se bude v budoucnosti rozhodovat kvalifikovanou většinou. Smutný osud českého cukru ukazuje, jak bude kvalifikovaná většina použita. Proto není rozumné zbavovat se národního práva veta v žádné oblasti evropské politiky.
