Velký slib ezoterického světa teď zní 2012, jeho konec se na přelomu tisíciletí nekonal
Není nic zastaralejšího než včerejší noviny. Dnešek bude zítřkem včerejška, jak zpívá rocker. Spočítáme-li si to, vychází to. Jenže co bude pozítří ze zítřku dneška? Svatého Dyndy? Nebo snad černý čtvrtek? Škaredá středa? Protože každý dnešek má svůj zítřek. V lepším případě se ho dočkáme, v horším nikoli. Stát se může cokoli. Papír je trpělivý. I kalendář je trpělivý.
Obraz očekávání
Každý dnešek má svůj obraz budoucnosti. Obraz toho, co lze očekávat. Zítřka. Šíp času bychom nejraději, pokud už ne vystřelili, tak aspoň prodloužili. Co se ještě může stát?
Utopie, věštby, kázání, prognózy, a to jsem ještě vůbec nevyslovil futurismus. Čas je velký pán. Slouží však době, a proto je nevyzpytatelný. Čím míň závisí na době, tím spíš je věčný. Přesně tak! Včerejší noviny totiž mohou být starší než třeba Odyssea. A proto věštba dle práva účinností převyšuje utopii.
Všimněme si, jak málo je věštbě po tom, zda se splní, nebo nesplní. Věštba je slibem, který nejsou jen plané řeči, je dobrá, i pokud se nesplní. Kolikrát už Svědci Jehovovi předpověděli konec světa? Každý další termín, každá další zdánlivá pravda se stává potvrzením předchozí lži paradoxně ještě věrohodnější. To je stejné jako v politice. Proplýtvá-li někdo spoustu peněz, dříve či později mu ještě zatleskají. O tom už je jeden starý vtip.
Vrátí se mol z první cesty kolem světa. Ostatní se ho ptají, jaké to tam venku bylo. „Úžasné!“ odpoví. „Všichni mi tleskali.“ Slib něco velkého a nikdo si na tebe nepřijde.
Věčný kalendář
Velký slib ezoterického světa teď zní 2012. Konec světa na přelomu tisíciletí se nekonal. Ninive v roce 2000 neshořelo, zato Jonášové pohořeli. Nepředpověděli však, že hořet bude 11. září 2001, ani otřes světového hospodářství v roce 2008. Tady a teď, v roce 2009, vám říkám, že ani v roce 2012 se kromě obvyklých výjimečných a zmocněných událostí – tedy hurikánů, zemětřesení, jisté dávky teroru nebo vydatné chřipkové epidemie – nestane nic zvláštního. Horror as usual. Starý svět se bude točit dál kolem své osy. Nevadí. Nevyjde-li to v roce 2012, proroci upnou svůj bedlivý zrak k jinému datu. Protože věštba je, jak už jsem řekl, jako věčný kalendář. A s budoucností, jejímž má být obrazem, nemá pranic společného. Nikoli však prognóza a utopie, které si často nevidí o mnoho dál než na špičku nosu.
Po utopii však lze žádat splnění, proto tak neuvěřitelně rychle zastarává. Pravda, není nic staršího než včerejší noviny. A vůbec nejrychleji podléhá zkáze zítřek včerejška. Zítřek? Ano, představa nedávné minulosti o budoucnosti. Jen se v duchu usmíváme, když rytíři ve skafandrech ve vesmírné lodi Orion volají telefonem mlhovině Andromeda neboli představím vám potrhlého Ládínka.
Falešné prodloužené tendence
První velký záchvěv utopie představoval, podotýkám, jeden člověk – Leonardo da Vinci. Tento člověk si vysnil všemožné – od rogala až po zbraně hromadného ničení. To, co si však myslel, nebylo v jeho době náladou veřejnosti. Tou se utopie stala až díky někomu jinému. Ten někdo se jmenoval Jules Verne. Druhá polovina 19. století začala průmyslově vyrábět – a spotřebovávat – i budoucnost. Pohlednice z roku 1899: New York v roce 2000. Všichni létají a na něčem se pohybují. Přístroje prodlouží působnost našeho smyslového ústrojí, utopie a prognózy zase tendence. Perspektiva prodloužených tendencí však bývá falešná. Počasí proto nelze předpovědět na několik let dopředu. Ani první světová válka nebyla vidět předem.
Dle historika Johna Lukacse skončilo dlouhé 19. století až první světovou válkou. Ušlechtilé utopie utonuly v bahně zákopů a později vstaly z mrtvých jako chiméry nacionálního socialismu a komunismu. Období mezi dvěma válkami mělo oproti tomu spíše protireformační, nikoli utopistický charakter. Druhá světová válka se rovněž vztahovala spíše k přítomnosti než k budoucnosti. Prostor pro budoucnost se znovu otevřel až po skončení tohoto velkého evropského amoku.
Mýtus pokroku
Výsledky z oboru jaderné fyziky, kosmonautiky, kybernetiky a genetiky začaly stejně jako ve Verneově době lokomotivy v průmyslovém měřítku vyrábět stále novou budoucnost prošpikovanou marxistickým mýtem pokroku. Sci-fi se v té době stává populárním žánrem a z šíření vědeckých znalostí jistý druh nového protestantského kázání. Isaac Asimov, Stanislaw Lem a sir Arthur Clarke jsou vysvěcení kněží náboženství budoucnosti. Zdá se, že jsme na dosah od umělé inteligence a nového proletariátu – robotů. Ortega y Gasset – Vzpoura davů? Vzpoura robotů? Měsíc co by kamenem dohodil! Lidský rod je před galaktickou expanzí a co nevidět dokonale ovládne přírodu. Kdo by takhle v šedesátých letech neuvažoval? Zelená revoluce, odvedené toky, rodící pouště, maďarský pomeranč – tolik nesplněných i splněných utopií.
Toto utopistické období vyústilo – naštěstí – namísto do jaderné války jen do ekologické katastrofy. Dnes už je jasné, že nic není tak horké, jak se zdá. Všechno je komplikovanější a spousta věcí mnohem vzdálenějších. Měsíc vzkazuje Neilu Armstrongovi, prvnímu člověku, který měl odvahu jej pošlapat: Nechal jsi za sebou prázdnotu, bezednou prázdnotu. Stejně jako říká Adam v Tragédii člověka: Mám v srdci prázdnotu, bezednou prázdnotu. V dohledné době nelze očekávat další expedice člověka na Měsíc a termín cesty na Mars je zahalen rudou mlhou. Čím chytřejší jsou naše počítače, tím vzdálenější se zdá umělá inteligence. Jako bychom už tolik netoužili zdolat a ovládnout přírodu. Jako by si náš světaznalý rod začínal uvědomovat zcela novou věc. Jako by poznal, že je součástí něčeho souvislejšího. Jeho zítřek už je skromnější, než byl včera. A to přináší naději. Chléb náš vezdejší dej nám dnes!
