Nouze naučí privatizovat dokonce i české sociální demokraty. Prudce rostoucí rozpočtový schodek a uzavírání prostoru pro jakékoli budovatelské programy naslibované sociálnědemokratickou vládou si vynutily podstatnou změnu politiky. Grégr se Svobodou mají do měsíce připravit koncepci privatizace energetiky, v zákulisí probíhají intenzivní jednání o prodeji majority v Telecomu a podílů v dalších společnostech.
Již dříve donutil vládu vývoj v bankovním sektoru urychlit privatizaci bank. Strach, že současná státní injekce nebude stačit a erár bude muset nalévat desítky miliard do Komerční banky a České spořitelny i nadále, snadno překonal odpor, který ČSSD k rychlé privatizaci vždy měla.
Divák by mohl zatleskat. Privatizaci vidí jako jeden z klíčů, který otevře cestu z recese, celá řada ekonomů a naposledy to českému kabinetu připomněla minulý týden i Světová banka. Ke koncepční vládní politice má však tato výuka plavání hozením do hluboké vody opravdu hodně daleko. Není pak divu, když premiér Zeman odmítal hlasovat pro pomoc Komerční bance. Vždyť tolikrát opakoval, že špatně hospodařícím bankéřům nedá ani korunu. Tentokrát to bylo devět a půl miliardy. Právem si připadá jak tlučhuba. Bude si tak připadat ještě několikrát, protože sanace bank před privatizací ještě zdaleka neskončila. Z lidí, kteří zaujímají stanoviska k problémům, jimž nerozumějí, se zkrátka tlučhubové stávají velmi často.
Obdobně jako mlácení prázdné slámy vypadají i řeči o tom, že výnosy z urychlené privatizace nemají sloužit jako zdroje rozpočtového hospodaření. Vláda chce prodávat, protože nemá peníze. Chová se jako rodina, která nemá na rohlíky a mléko a prodá auto. Jenže to naše prodávané auto je na úvěr. Na Fondu národního majetku a dalších transformačních institucích totiž visí tolik mnohamiliardových závazků jako cukrátek na vánočním stromečku. Od obligací na financování potřeb dalších státních institucí, po záruky za ekologické škody v privatizovaných firmách. Jde řádově o stovky miliard.
Použití výnosů z privatizace na řešení okamžitých problémů ekonomiky je tak vlastně půjčkou z budoucích státních financí. To se týká i použití peněz z privatizace Československé obchodní banky na státní podporu Komerční banky a spořitelny.
Mimochodem právě v bankovním sektoru se podobné triky s odkládáním nepříjemných problémů vyskytují poměrně často. Nedávno se i Pavel Mertlík, tedy člověk spíše osvícenější z vládního ekonomického týmu, přidal k Václavu Klausovi, který vidí příčinu neochoty bank půjčovat podnikům peníze v příliš přísné regulaci trhu. Zkrátka ČNB chce mít banky příliš zdravé. Stačí popustit uzdu pravidel obezřetnosti a peníze zase potečou do ČKD, Škody Plzeň, nebo dokonce snad do Chemapolu. I kdyby čeští bankéři byli skutečně sebevrahy a přistoupili na tuto hru, tak na ni nepřistoupí jejich budoucí zahraniční vlastníci a budou požadovat, aby stát takto měkké úvěrování s mizivou šancí návratnosti garantoval. Tedy vznikl by další náklad pro státní rozpočet v letech, kdy budeme hrabat špendlíčkem, abychom splnili maastrichtská kritéria, protože koneckonců chceme platit eurem.
Je jasné, že vytahování ekonomiky z rašeliniště současné recese bude něco stát. Když už se však vláda rozhodla, že rozbije prasátko a vybere poslední úspory, měla by před obchodem hodně dobře rozmýšlet, co za poslední peníze nakoupí. Bude totiž utrácet už jednou utracené peníze. Proto bude i tyto drobné v historicky blízké době třeba vracet. Nic na tom nemění skutečnost, že to bude v časech, kdy dnešní členové kabinetu už do toho nebudou mít co mluvit.
