České školy nedokážou spolehlivě rozpoznat i mořádně nadané žáky. A když je poznají, nevědí, co s nimi.
Začalo to hned první týden školy. Leoš si otevřel stránku v učebnici, kde měl podle přání paní učitelky zaškrtnout křížkem obrázek domu a kolečkem stromu. Jenomže tam byly čtyři obrázky. Jemu se moc líbil parník, a co teprve ptáček. Nedokázal jej opustit. Ve chvíli, kdy měl stejně jako ostatní děti otočit stránku, pocítil zmatek, byl ztracen. A ztracený byl dalších pět let. Ve škole byl neklidný, projevoval se silně introvertně, neudržel pozornost déle než deset minut, špatně psal a domů nosil na vysvědčení trojky.
První školní den. Pro část rodičů a dětí začíná nová životní etapa. Dnešní slzy dojetí nad prvňáčkem se celkem jistě pro některé z nich změní v následujících měsících či letech v slzy zklamání, zoufalství, bezmoci nebo vzteku. Od učitele se dozvědí, že jejich dítě je zlobivé, chytrostí zrovna nevyniká nebo patrně trpí jednou z mnoha poruch s cizokrajným názvem. Všechno ale může být jinak. Možná je jen postiženo mimořádným nadáním…
Leošovi u psychologa diagnostikovali v deseti letech lehkou mozkovou dysfunkci (dnes by dostal diagnózu ADHD). Zároveň mu naměřili IQ 140 - o deset bodů více, než stačí pro to, aby se zařadil do kolonky mimořádně nadané dítě. Těch jsou v populaci dvě až tři procenta (bývají označeny jako MIND, mimořádně intelektově nadané děti). Rozpoznat talent ale není jednoduché u dětí, které se jeví naprosto bezproblémově, natožpak u těch, které navenek vynikají něčím úplně jiným než jedničkami s hvězdičkou. A co je asi horší: když už se někoho s takovými mimořádnými schopnostmi identifikovat podaří, školy nejsou připraveny s těmito dětmi pracovat.
Jak přežít nadání
„Kdysi jsem i já byl nadaný. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem se z toho dostal…,“ napsal neznámý autor a poměrně dobře vystihl podstatu daru, který může být spíš utrpením. Leoš si se spolužáky nerozuměl, tíhl ke společnosti starších dětí a dospělých. Vůbec nejraději by byl ale zalezlý doma s knihami. Leošova matka se ovšem rozhodla mít syna pod kontrolou - šla učit do jeho školy - a cílevědomě usilovala o to, aby zjistila, v čem je jádro synova nadání. Díky tomu v dětství závodně lyžoval, v deseti letech koncertoval na kytaru, učil se čtyři jazyky. Nedostal se tak do sociální izolace a to, že byl vždy v něčem bravurní, se naučil využít, aby zapadl do kolektivu.
Na druhém stupni se sám rozhodl tvrdě pracovat na tom, aby už ničím nevyčníval. Leoš nedostudoval ani jednu ze dvou vysokých škol, nestal se virtuosem ani reprezentantem v lyžování, zjistil ale, že ho baví překládat a psát, a tak se tím celkem pohodlně živí. Svoje nadání přežil relativně bez úhony. Naopak mu pomohlo kompenzovat nedostatky.
Scio škola Chodov: Projekt není atomová věda
Leoš není zase taková výjimka. Byl dítětem s tzv. dvojí výjimečností, i když před dvaceti lety se tento termín ještě nepoužíval. Vysoká inteligence se nezřídka pojí s poruchou - některé zdroje uvádějí, že mimořádně nadaných dětí s nějakým handicapem je v populaci až deset procent. Může jít o tělesné postižení, autismus, Aspergerův syndrom, poruchu učení nebo chování spojenou s poruchou pozornosti a hyperaktivitou (ADHD).
Nesoustředit se jen na handicap
Šimon přišel do ZŠ Slivenec na začátku třetí třídy z Berouna s nálepkou zaostalého dítěte a stohem papírů, že je dyslektik a lehký autista. Nebyl schopen napsat správně ani jednu větu. Nemluvil. Jak se později ukázalo, vynikal v matematice - už uměl velkou násobilku a odvozoval mocniny. Slovní úlohy mu ale moc nešly. Nebyl si totiž schopen dobře přečíst zadání. Místo dovádění s dětmi po škole hrával doma sám šachy. Stačilo dát mu čas a mít s ním trpělivost. Na konci třetí třídy už měl z písemky z češtiny jedničku. Postupně začal nabývat sebevědomí a vyhledávat kontakt se stejně starými dětmi. „Šimon je nadané dítě zašlapané do země, jsem přesvědčena, že má IQ nad 130. Díky svým schopnostem a nadání zvládne i ostatní předměty,“ říká jeho třídní učitelka Hana Brožová. Šimon měl štěstí na pedagoga, který není fandou všeobjímajících diagnóz a na každém dítěti hledá to, v čem by mohlo být dobré.
Příběhy dětí s dvojí výjimečností zasáhly už v době studia psycholožku Ivanu Smítkovou, která nastoupila do plzeňské pedagogicko-psychologické poradny jako krajská koordinátorka pro mimořádně nadané děti, natolik, že o nich napsala diplomovou práci. A dnes vede spolek ANA, který představuje jedno z mála míst, kde mohou nalézt pomoc a podporu. Pro řadu lidí i pedagogů je spojení handicapu a vysokého nadání zkrátka nepochopitelné.
„Možná proto zůstávají tyto děti tak často skryté a jejich potenciál nevyužitý. Zbytečně se tím stávají jakýmisi ztracenými poklady' naší společnosti,“ říká psycholožka. Z praxe ví, že mimořádně nadaný jedinec bývá často objeven podobně jako Leoš v pedagogicko-psychologické poradně, kam přijde z úplně jiného důvodu - pošle jej tam škola, protože v některé oblasti selhává, chová se divně nebo je podle učitele nezvladatelný. Výsledek testů pak překvapí školu a mnohdy i samotné rodiče.
Pomalý, nezvladatelný, nechápe
To, že mají mimořádně nadané dítě, netušili ani rodiče, kteří přivedli Štěpána do poradny na vyšetření, protože byl výrazně hyperaktivní, v pracovním tempu pomalý, chováním často narušoval výuku a nechápal, proč má plnit zadané úkoly. Například odmítal počítat příklady ve sloupcích, výsledky si vymýšlel a raději kreslil vedle sluneční soustavu i s podrobným popisem planet. Chtěl se věnovat svým zájmům, takže měl špatné známky i z některých předmětů, které měl perfektně zvládnuté.
Školu nenáviděl. Když se učitelé a rodiče dozvěděli, že kluk má IQ nad 130, ale trpí Aspergerovým syndromem a hyperaktivitou, přestali jej trestat, přizpůsobili mu výuku a snažili se s ním více věnovat jeho zájmům. Štěpán začal chodit rád do školy a jeho výkony se o hodně zlepšily.
Na takové pedagogy neměl zpočátku štěstí Matyáš. Do školy se moc těšil. Po 14 dnech ale nechápal, proč by do ní měl chodit, protože už všechno, co se tam učí, ví. Navíc ho nebavilo stále dokola opakovat to stejné. V hodinách se nudil, vyrušoval a vymýšlel hlouposti, aby děti rozesmál a upozornil na sebe. Byl takovým „třídním šaškem“. Už na konci první třídy dostal důtku.
Počítače vám to vrátí. Investice do technického vzdělání se vyplatí
V poradně pak potvrdili to, co jeho matka Miriam Janyšková už tušila - že má doma mimořádně nadané dítě. Změnila školu, přesto se problémy s Matyášem, který nezapadl mezi děti, stupňovaly. Dostal proto asistenta. Od něj se ovšem Matyáš dozvěděl, že skončí podobně jako vězni v Guantánamu. Konflikty se školou gradovaly do té míry, že podávala hlášení na sociálku, tlačila na pobyt Matyáše v diagnostickém ústavu, vyhrožovala policií. „Já i syn jsme byli vyčerpaní a zcela psychicky rozložení. Nejhorší byla ta bezmoc“ vzpomíná Miriam.
Jak to poznat?
Mohlo by se zdát, že poznat mimořádně nadané dítě v případě, že je netíží žádný handicap, bude snadné. Není. Důkazem budiž, že v České republice je jich vedeno jen 1700, což zdaleka neodpovídá tomu, kolik by jich v populaci mělo být. Problém je, že i bez medicínského určení handicapu mají tyto děti specifické potřeby. Důsledkem jejich nerespektování potom bývají negativní projevy chování - vykřikují, diskutují o rozhodnutí učitele, odmlouvají, nerespektují pravidla, rozčiluje je pomalé tempo třídy, ruší ostatní při práci, odmítají rutinní úkoly, opakování, nemají v oblibě kooperativní činnosti, neplní domácí zadání, nenosí pomůcky… Stává se, že prospěch neodpovídá jejich schopnostem a potenciálu, dostávají poznámky, napomenutí.
Jak ale tedy bezpečně poznat, zda je dítě mimořádně nadané? Obecně se dá říct, že pokud dítě zná odpovědi a klidně plní zadané úkoly, bude patrně bystré. Pokud ale klade otázky a úkoly přijímá velmi kriticky, může se jednat o projev mimořádného nadání.
Přečtěte si také:
Montessori při ZŠ Na Beránku: Dítě se naučí číst samo
„Mimořádně nadané děti si brzy osvojí čtenářské dovednosti, čtou plynule, se správnou intonací a porozuměním, mají bohatou slovní zásobu, často používají odborné termíny, získané informace si snadno zapamatovávají a nové poznatky rády sdělují a vysvětlují. Brzy píší tiskacím písmem, které i později preferují, mají oblibu v psaní deníků, rády skládají básně, vymýšlejí příběhy, tvoří časopisy, komiksy, řeší a sestavují křížovky, přesmyčky, hádanky. Oblíbené jsou jakékoli početní činnosti, vymýšlejí a provádějí experimenty…,“ vypočítává Romana Navrátilová, metodička ze ZŠ Hálkova v Olomouci, která má samostatné třídy pro mimořádně nadané děti.
Ale rychlý nástup mluvení a fakt, že se dítě samo naučí číst a psát, nemusí platit dogmaticky. Některé začínají mluvit třeba až ve třech letech, protože si do té doby nebyly jisté, že to zvládnou dobře. Perfekcionismus je charakteristickým znakem MIND. Ostatně takový Einstein se naučil mluvit ve čtyřech a číst až v sedmi letech.
Poradna poradí
Jestli je, nebo není vaše dítě mimořádně nadané, určí pedagogicko-psychologická poradna. Ani tam ale nejsou neomylní. Hana Brožová ze základní školy ve Slivenci vytipovala devět dětí, které jsou podle ní v něčem mimořádně nadané. Z poradny přišla zpráva, že jen jedno dítě je „na hraně“. Učitelka tomu nechtěla uvěřit, nechala si proto ukázat testy. Zjistila, že některé testované děti měly skutečně v určitých oblastech mimořádné nadání - v osmi letech byly na úrovni dvanáctiletých, celkové skóre jim ale snížily nedostatky například v sociálních dovednostech, takže kýženého výsledku nedosáhly. Potvrzení z poradny přitom bylo předpokladem pro to, aby mohla těmto dětem připravit individuální plán.
Existuje několik typů testů, které měří nadání. Ty komplexní postihují celý intelekt - logické, matematické schopnosti, nadání na jazyky, sociální dovednosti… V nich však některé nadané děti nedosáhnou skóre 130 bodů a vypadnou, přestože jsou třeba výborné na matematiku a logiku. „Nám je sympatičtější přístup, kdy se hodnotí mimořádný výsledek i v jednotlivých dovednostech a výuka pak může být takovému dítěti upravena“ vysvětluje předsedkyně Rady pro Dětskou Mensu Dana Havlová. Především si je ale třeba uvědomit, že žádný test není rentgen, do hlavy se nepodíváte. Výsledek testu závisí na mnoha okolnostech - v neposlední řadě na vnitřní motivaci. Pokud chce být dítě zrovna v divadle nebo je unavené, výsledek to hodně ovlivní.
| Jak je chytré Česko |
|---|
| V České republice je cca 210 tisíc dětí ve věku pět až 18 let s IQ vyšším než 115. |
| • Z toho dětí s celkovým průměrným IQ vyšším než 130 je přes cca 42 tisíc (20 tisíc na základních školách). Výše inteligenčního kvocientu je ale jen jedním z ukazatelů. |
| • Za nadprůměrné nadání se považuje IQ v hodnotě 115 až 129, což odpovídá deseti až 12 procentům populace. |
| • Mimořádné nadání mají osoby s IQ v rozmezí od 130 do 169 a takových už jsou jen dvě až tři procenta. |
| • Jedinci s IQ nad 170 jsou považováni za vysoce mimořádně nadané a je jich sotva 0,5 procenta. |
Aby to bylo ještě složitější, vodítkem nemusejí být ani školní výkony. Některé děti zůstávají „neviditelné“, nedávají najevo, že by zvládly několikanásobně více. Když jdou do první třídy, už dokážou číst, psát a počítat, takže se jim první rok informací, které ve škole očekávaly, nedostává. Zjistí, že jim z toho, že už všechno umějí, neplynou žádné výhody, takže svůj potenciál nevyužívají.
Jak s tím naložit?
I když už víte, že váš potomek mimořádně nadaný je, jste teprve na začátku cesty. Tyto děti potřebují individuální přístup stejně jako ty, které jsou například tělesně nebo mentálně znevýhodněné. A jestli někde inkluze vyloženě selhává, tak u mimořádně nadaných. Dokládá to letošní zpráva České školní inspekce, podle níž je podpora těchto žáků teprve v plenkách a změna v přístupu k jejich vzdělávání je nezbytná.
Školy dnes mají možnost vytvořit v rámci běžné třídy individuální plány pro mimořádně nadané děti, což je ale náročné pro dítě i učitele. Nebo dítě může navštěvovat některé předměty s vyššími ročníky. Možné je dokonce přeskakování tříd.
Existují i školy, které pro ně mají speciální třídy. „Mimořádně nadané dítě má zkrátka jiné vzdělávací potřeby, potřebuje stále nové, náročnější a podnětné informace, rozšiřující a obohacující učivo. Pracuje rychleji a úlohy řeší různými způsoby, hledá vlastní postupy, o kterých rádo diskutuje. Je potřeba snížit opakovací aktivity, vynechat jednoduché úlohy a přeskočit známé části učiva. A v neposlední řadě potřebují podporu v sociálně-emoční sféře“ vysvětluje Romana Navrátilová z olomoucké základky, proč je potřeba tyto děti učit trochu jinak a proč by měly být spolu. Takových škol je ale po republice jen pár.
Miriam Janyšková, zakladatelka nadace Qiido
Další možností je individuální domácí vyučování. To nakonec zvolila Miriam Janyšková, která učí Matyáše doma. „Maty se velmi zklidnil, emočně i sociálně vyzrál. Ve škole dosahuje vynikajících výsledků, dělá prezentace, naučil se sám anglicky (plynně konverzuje i s rodilými mluvčími), dokáže mluvit s různými typy lidí, zapojuje se do her a je samostatný, dokáže se o sebe postarat… A hlavně neztratil svou zvídavost a kreativitu,“ říká Miriam.
Na základě své zkušenosti založila před třemi roky nadační fond Qiido, který má za cíl naučit pedagogy i rodiče s takovými dětmi pracovat, podporovat je a rozvíjet jak jejich vědomosti, tak i jejich sociálně-emoční dovednosti, aby mohly svůj potenciál využít a zároveň obstát v běžném životě. Součástí Qiida je i vlastní poradna, ve které lze děti otestovat a s jistotou určit, jestli patří mezi MIND.
Vzhůru k šedi
Právě těmto dětem měla podle původních představ sloužit hlavně víceletá gymnázia, kam mělo chodit pět až deset procent nejtalentovanějších dětí. „Ta ale devalvovala ve školy, kam utíkají ze základních škol i průměrné děti. O systematické podpoře talentů tak mám i na těchto školách pochybnost,“ říká Jiří Růžička, senátor a ředitel Gymnázia Jana Keplera, jedné z nejprestižnějších pražských středních škol. Soudí, že péče o talenty je u nás spíše taková partyzánština závislá na nadšení jednotlivců. „Řekl bych, že samotné školství se zmítá v systému směřujícím spíše k šedi než k podpoře individualit - pro všechny stejné přijímačky, maturity, studijní program,“ podotýká Růžička.
Příkladem budiž i léty prověřený projekt na podporu talentovaných středoškoláků, který organizuje jedna z nejprestižnějších amerických univerzit. Dlouhá léta se Růžička snažil na ministerstvu školství prosadit online kurzy Johns Hopkins University, které v zahraničí slouží pro vzdělávání nadaných. Ministerstvo na systematickou podporu neslyšelo, roky proto kurzy platila American Fund for Czech and Slovak Leadership Studies - nadace pro podporu českých a slovenských studentů. Postupně jí došla trpělivost a chuť a dnes podporuje naše studenty „už jen“ v rámci letních kempů pro talentované žáky z celého světa. Ti pak odcházejí studovat na nejprestižnější univerzity v zahraničí. Koho to překvapí?
Přečtěte si také:
