Princ Harry: Továrna na výstřelky, nebo chodící obžaloba královské rodiny?
Maškarní kostým si bere člověk proto, aby projevil své potlačované alter ego. Neškodná věta? Omyl! Nedávný výrok psychologa Rose Taylora je útokem na britskou monarchii, jejíž pevnost se rozhodl otestovat dvacetiletý princ Harry.
Bylo to snadné a náležitě to vešlo ve známost: člen rodiny Windsorů, jež se po desítky let snaží zakrýt svůj německý původ a profašistické cítění některých svých členů, si oblékl nacistickou uniformu Rommelových pouštních vojáků, navlékl „home made“ pásku s hákovým křížem a vyrazil na maškarní bál. Bylo několik dní před výročím osvobození Osvětimi – a ráj všech odpůrců monarchií právě započal.
Přitom – jaká ironie: kdyby si Harry neporanil koleno, objevil by se na titulních stranách všech deníků v uniformě zcela jiného druhu; v uniformě čerstvého studenta prestižní Královské vojenské akademie v Sandhurstu, kam kvůli zranění nastoupí se zpožděním. Ale to jsou kdyby: Harry neodjel, a proto mohl přijmout pozvání na party, jejíž účastníci si měli připravit masky na téma „kolonialisté a domorodci“.
Toto zadání, zavánějící jistým imperiálním elitismem, vymyslel přítel královské rodiny Richard Meade, absolvent Oxfordu a držitel tří olympijským medailí v jezdeckých disciplínách. Maškarní oslava připomínala dvoje narozeniny: Meadovy šestašedesáté a synovy dvaadvacáté.
Ještěže pouštní varianta
Pokud by se do nacistické uniformy převlékl známý divadelní či televizní komik, zřejmě by mu to prošlo. Je to ostatně v britské tradici: za nacisty se ve svých programech oblékali Dad‘s Army, Allo Allo and Fawlty Towers, a před nimi Charles Chaplin. Vlastně i hudební skupině Sex Pistols provokace s hákovými kříži na tričkách v sedmdesátých letech prošla. Jenže princ Harry zatím komikem není. I kdyby to tak myslel (nebyl Rommel kolonizátorem Afriky?), nadsázka tohoto druhu se členům jeho rodiny nepromíjí. Naopak: veřejné zděšení bylo o to větší, když se ukázalo, že vlastně mohlo být ještě hůř.
Majitel obchodu s maskami „Cotswolds Costumes“ totiž později přiznal, že si princ Harry ze všeho nejdřív vyzkoušel černou uniformu příslušníka SS. Naštěstí mu byla malá, a tak zvolil „pouštní“ variantu. To vše před zraky staršího bratra Williama, který letos dokončí studia na univerzitě v St. Andrews. Proč ho, probůh, nezarazil? On, oblíbenec veřejnosti, považovaný za důstojnějšího nástupce Alžběty II., než jakým by byl princ Charles?
Podobnou otázku si ovšem kladou takřka všichni komentátoři i v souvislosti s královskými „přáteli“, kteří se maškarní party zúčastnili. Kde zůstal obyčejný cit, kde zůstal zdravý rozum? Zřejmě se nenašel nikdo, kdo by odvedl Harryho stranou a šeptem mu poradil, aby stáhl alespoň onu pásku s hákovým křížem. Ale kdepak: byl to naopak jeden z hostů, kdo prince vyfotografoval - a snímek prodal bulvárnímu listu Sun.
Ani Eton nepomáhá
Ti, kdo mladého prince hájí, argumentují především Harryho osudem: jeho matka, princezna Diana, zemřela v jeho dvanácti letech; otec Charles tráví většinu času s Camillou Parker-Bowlesovou, již Harry nesnáší; a konečně 84 sluhů, kteří se starají o chod Charlesovy domácnosti, prý brání Harrymu ve styku s realitou.
Princi Harrymu zřejmě nijak nepomáhá ani skutečnost, že je až třetím následníkem v pořadí; jako takový totiž nemá nárok ani na osobního sekretáře, ani na skupinu poradců. Prince obklopují především ochránci, jejichž úkolem je bránit jej před nebezpečími přicházejícími z okolí. S jistým patosem se dá říct, že Harry nemá nablízku nikoho, kdo by jej ochránil před ním samotným.
Jenže jsou tyto argumenty ospravedlněním stupidního rozhodnutí hrát si veřejně na nacistu?
„Je to špatný den pro Eton,“ stálo v řadě titulků, odkazujících na Harryho vzdělání na prestižní škole pro bohaté. I kdyby princi (jenž byl fixován na matku Dianu mnohem více než bratr William) chybělo citové zázemí, proč mu alespoň škola nedala dostatek historického rozhledu na to, aby dokázal rozlišovat?
„Všichni chlapci, kteří Etonem projdou, získají porozumění pro to, co byl holocaust,“ brání školu její ředitel Tony Little. „Naši žáci se seznámí s holocaustem jak v hodinách historie, tak při studiu náboženství. Bylo by až nemožné, aby Harry otázku holocaustu, která je v našich skriptech, minul.“ Ostatně, když prý bylo Harrymu třináct, navštívila jeho třídu osmašedesátiletá Gena Turgelová, jež přežila koncentrační tábor v Belsenu.
Oběť tradice?
Tak či onak, druhorozený syn Charlese a Diany je britskou veřejností považován za nepříliš pronikavého myslitele i bez maškarní nacistické uniformy za dvacet liber. Jeho závěrečné výsledky v Etonu byly spíše podprůměrné; nejvíce vynikal v kreslení, malbě, některých sportech a ve vojenských cvičeních. Na koho ovšem dopadla tato příhoda snad ještě více než na Harryho samotného, je princ Charles. Jakým on je vlastně otcem?
Většina britských novin připomněla následníkovi britského trůnu nedávný veřejný slib, v němž se zavázal věnovat Harrymu více pozornosti poté, co se královský vnuk přiznal ke kouření marihuany a poměrně častému pití. Princ Charles ale podle britských médií slib nedodržel a příliš času trávil v odloučení od synů se svojí Camillou. „V celé Británii je řada domácností,“ napsal například Independent on Sunday, „v nichž si děti po skončení školy a před odchodem z hnízda dopřejí volný rok. Většinou jde o čas relativně klidného soužití mezi rodiči a dětmi, jenže tuto tradici nepřítomný otec Charles, zaměstnaný vlastním excentrismem, jsa často mimo domov, naplnit nedokázal.“
Shovívavější kritici mávnou nad takovými větami rukou: princ Charles nebyl dobrým otcem vlastně nikdy – tak proč to po něm chtít právě teď? Navíc prý jde o dávnou aristokratickou tradici, nechávat děti napospas vychovatelům, učitelům a personálu vůbec - takže co? Za všechno může hlavní Charlesův mediální poradce! Kde byl Paddy Harveson, bývalý novinář Financial Times a bývalý mluvčí fotbalového klubu Manchester United, když si Harry kupoval „politicky neúnosný kostým“?
Ti, kdo znají poměry v královské rodině, však namítají, že tato kritika není spravedlivá. Harrymu je už dvacet, říkají, a jakmile se mu někdo pokusí kázat, pošle ho prostě do háje. (Obdivovatelé prince Williama ostatně tvrdí, že je pravděpodobné, že k nevhodné volbě kostýmu nemlčel; ale zřejmě prý bratra nedokázal od nápadu s uniformou odvrátit.)
Ve vlastním baru
V Británii pochopitelně existuje i celá řada idealistů, kteří tvrdí, že být matka Diana mezi živými, princ Harry by žádné potíže neměl (důkazem mají být různé příhody zaznamenané údajnými svědky, že matka například nutila své chlapce uklízet po sobě špinavé prádlo). Ale proč ne – vezmeme-li v úvahu veřejný tlak od kolébky, rozvod rodičů a nakonec smrt matky, bylo by s podivem, pokud by synové zůstali zcela nedotčení. Harry se navíc nikdy nesmířil s novou otcovou partnerkou a nastávající manželkou, a zřejmě právě kvůli ní v posledních letech často jednal jako „rebel bez příčiny“. Pokud vynecháme královnu, jsou Harryho vztahy s členy jeho rodiny disfunkční, prohlásila odbornice na královskou rodinu v jednom z televizních pořadů BBC.
Pokud toto vezmeme jako fakt, nemůže překvapit ani bezprostřední reakce princovy rodiny na zveřejněný kostým: nic se neděje, Harry je v pořádku, omlouvat se nebudeme. První tisková konference prince Charlese po „pouštní bouři“ dopadla trapně: otec nepochopil dosah celé události a hovořil pouze o záplavách v Carlisle, kam se přijel podívat. V domnění, že záležitost s uniformou vyšumí, odmítl na otázky týkající se Harryho odpovídat.
Jenže: ať už reportéři mluví s kýmkoli z Harryho okolí, každý upřímně říká, že Harry v pořádku není. „Je vždycky první, pokud jde o nějakou rošťárnu, je vždycky první opilý,“ říká o svém kamarádovi členka „skupiny H“. Ostatně, skupina H je vlastně produktem Charlesovy výchovy; je pojmenována podle „Clubu H“, což je bar, který princ Charles dovolil pro Harryho postavit v sídle Highgrove v naději, že nebude tropit nepřístojnosti v barech veřejných. Jenže jaká to musí být zábava – poznamenávají po právu Sunday Times – být neustále zavřen ve svém vlastním klubu?
V každém případě, i po smrti princezny Diany existovali v Harryho okolí nejméně dva lidé, na které se mohl spolehnout a kteří jej podle svědků vždycky dokázali srovnat: Sandy Henneyová a Colleen Harrisová, která především působila coby „silná mateřská osobnost“. Často stačil jediný telefonát, píše Independent, a Harry byl okamžitě v pořádku.
Jenže tyto dvě osoby už pro prince nepracují. Nejspíše proto, že je dospělý, což je paradoxně jedním z dalších zjištění, které britská veřejnost prostřednictvím maškarního bálu u bývalého olympionika učinila. Princ Harry, dosud považovaný za možná trochu problematické, ale přesto roztomilé dítě, dospěl. Od nynějška už nemůže na dřívější shovívavost, darovanou dětem, spoléhat.
Nikdo z nich není jako Alžběta
Harryho aféra s uniformou má ovšem i další nepřehlédnutelné rozměry – a ty jsou mnohem obecnější povahy než většina z dosud zde uvedených reakcí. Totiž, odpověď určité části britské veřejnosti na Harryho nacistický kostým by se téměř dala nazvat pomstou. Pomstou komu? Celé té rodině, ba dokonce monarchii vůbec.
„Jak těžké kulturní zločiny musí tato rodina ještě spáchat, než parlament řekne dost?“ ptá se například Beatrix Campbellová v Independent on Sunday, a Julie Burchillová z Timesů je ještě tvrdší: „Většina monarchií věří, že pouze maličká skupina bílých lidí je schopna vládnout ostatním; je to ještě menší skupina vyvolených, než jakou má na mysli extrémní Britská národní strana.“
Zkrátka: kritika, jež si v těchto dnech a týdnech vyrovnává účty s monarchií, se vůbec nedotýká politických výhod či nevýhod monarchie v moderních časech. Týká se biologické schopnosti jedné rodiny připravit na trůn kvalitního následníka. Pokud na trůn usedne princ Charles, musí rod Windsorů tušit, že je v koncích, bylo možné číst v nejednom textu z poslední doby. „Již to asi nebude možné v našem meritokratickém světě – připravit kohokoli na povinnosti královské výsosti,“ píše skupina autorů v Sunday Times. „Ve světě, kde disciplína a sebepřemáhání jsou považovány spíše za jevy patologické.“
Právě v této souvislosti většina komentátorů připomíná, že královna Alžběta II. by se nikdy podobných neomaleností nedopustila; ani těch, které „spáchal“ princ Harry, ani těch, jichž se poté dopouštěl princ Charles. Alžběta II. od svého raného mládí věděla, na jakou roli se připravuje a co jí musí podřídit.
Pro spravedlnost je ale třeba říct, že pokud jde o vztah její rodiny k nacismu, má to královna jednodušší. Na rozdíl od Harryho si jistě dobře pamatuje, jak se čtyři dcery Harryho dědečka provdaly za Němce, z nichž nejméně jeden byl prokazatelně a veřejně fašistou. Jak Harryho pradědeček nazýval Churchilla válečným štváčem kvůli tomu, že se chtěl postavit Hitlerovi, a jak byl Harryho prastrýc Hitlerovým fanouškem.
Normální a nenormální
To, co lidé v různých průzkumech požadují po královské rodině nejčastěji, je „lidskost“, „obyčejnost“ a „styk s realitou“. S jistou ironií se dá říct, že právě tohle princ Harry v posledních letech naplňuje. Nejednal snad svými provokacemi podobně jako mnoho jeho vrstevníků? A pokud se týká citlivosti k obětem holocaustu – nezařadil se mezi 60 procent všech Britů pod 35 let, kteří podle výzkumu veřejného mínění vůbec nevědí, co je to Osvětim? (Buďme rádi, že si Harry oblékl nacistickou uniformu na maškarní ples; horší by bylo, kdyby ji nosil doma – v tajnosti a s obdivem k jejím dávným nositelům, řekla autorovi jedna britská novinářka.)
Možná tohle bude hlavní Harryho problém: být královským znamená být zároveň normální a zároveň nenormální. Jak tohle naplnit v prostředí, které je podle svědků značně infantilní už jen proto, že se lidé kolem dvora znají od kolébky – a stýkají se především jen sami mezi sebou?
Podle většiny lidí se princ Harry srovná na vojenské akademii (anebo bude srovnán?). Než do ní v květnu konečně odjede, nastoupí do série zaměstnání, která ho mají odvést od života plného různých party, klubu H a oblíbené vodky s brusinkovým džusem. V každém případě: není mu co závidět. Kromě jiného i proto, že až se přihlásí v Sandhurstu, nepochybně znovu uslyší to, co prohlásil jeden bývalý britský důstojník: „Za to, co Harry udělal, nemá v akademii co dělat. Bude špinit její pověst.“
Nakonec: stále zde zůstává nezodpovězena základní otázka. Proč si princ Harry vlastně uniformu nacistického pouštního vojáka oblékl? Nevíme. A možná právě tohle je nejtragičtějším rysem princovy současné situace: sice se směl omluvit, ale nesměl nic říct. Gesto prince Harryho zatím zůstalo nedopovězené.
