VŠE má studenty především učit ekonomickému způsobu uvažování Vysoká škola ekonomická spolu s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy dlouhou dobu – v éře minulé i předminulé – svými absolventy vydatně zásobovala český politický a ekonomický establishment. Z vlastní zkušenosti vím, že například vlády 90. let více než z poloviny tvořili absolventi VŠE. Zajímavé je v tomto kontextu i to, že v dnešní vládě není absolvent VŠE ani jediný. Není to už třeba? Zhoršila se VŠE? Zlepšily se jiné vysoké školy? Dostaly se do čela našich intelektuálních výbojů či hospodářsko-politických iniciativ?
Nevím, jako pamětník a bývalý student této univerzity musím ale říci i to, že ani v 60. letech naši historickou ekonomickou reformu nerazila VŠE, ale Ekonomický ústav ČSAV a stejně tak v 80. letech, kdy byl v čele Prognostický ústav ČSAV.
To není žádná kritika. VŠE je dostatečně vytížena výukou a provozem školy, což je ostatně její hlavní smysl. A to zejména dnes, kdy jsou vysoké školy a vysoké školství v evidentní krizi. Nevěřím vysokým školám, které se předhánějí v tom, že budují vědecké parky, „centra excelence“ či moudré poradenské firmy, nevěřím školám, které se holedbají leckdy velmi sporným, státem dotovaným výzkumem a které přitom zapomínají na to hlavní – na výuku studentů.
Neodvažuji se příliš zvysoka hodnotit, jak se dnes na VŠE učí, protože to nemohu dobře posoudit. Ale občas mne zneklidní setkání s některými jejími absolventy, kteří se mi zdají skutečnou, poctivou ekonomií, resp.
ekonomickým způsobem myšlení téměř nedotčeni. Deprimuje mne, že současní studenti nemají na studium stejnou koncentraci, jako jsme měli nebo museli mít my. Dnes má skoro každý student vedle školy nějaké zaměstnání. Nedovedu si to představit. Nemám nic proti včasnému získání praktických zkušeností, ale nesmějí být na úkor studia. Často si proto kladu otázku, zda jsou dnešní studenti neskonale schopnější, než jsme byli my, nebo zda je dnešní škola lehčí. Třetí odpověď nemám.
Deprimuje mne i to, že dnešní učitelé stačí současně učit na více školách najednou, a ještě k tomu mají své konzultační firmy.
Kdy se připravují na svou výuku? Mám za rok desítky přednášek a projevů a vím, jak obtížná práce to je.
Není možné si nevšimnout, že se VŠE rozutekla do nesmírné šíře. Spousta zde vyučovaných předmětů se ekonomie vůbec netýká.
Důsledkem je, že škola v mnohém ztratila svou vnitřní soudružnost. Vadí to? Myslím, že ano. Informace se sice díky internetu staly dostupnějšími, ale informace se přetvářejí ve znalosti (a vědomosti) jen tehdy, je-li k dispozici návod (neboli teorie), kam tyto informace ukládat a jak s nimi pracovat. Jinak jsou prázdnem a chaosem. Neztrácí se tento „návod“? Nechybí výuka teorie? Nenastala v tomto ohledu nějaká chyba?
Za nejvážnější úkol dneška v oboru výuky ekonomie považuji vážně se zabývat dvěma okruhy problémů:
1. Škola má učit ekonomicky myslet. Má učit ekonomický způsob myšlení, nikoli nespojitý chaos dílčích poznatků. To jsem zde na škole postrádal vždy, ve všech fázích života VŠE, ve všech – politicky se velmi lišících – obdobích, i když důvody bývaly jiné než dnes. Často byly politické a ideologické. Ty už dnes nejsou. Ekonomicky myslet se proto nemá učit jen na jedné specializované katedře, to má být jádro toho, co si každý student ze školy odnese. Mám na mysli soustředit se na: • výuku zcela důsledného myšlení v kategorii porovnávání nákladů a výnosů, • schopnost vnímat nejen náklady viditelné, přímé a relativně snadno měřitelné, ale i nepřímé, a zejména na náklady příležitosti či nevyužité příležitosti veškerých lidských aktivit, • výuku schopnosti uvažovat v kategorii
komparativních výhod, • důsledné odlišování zásob či stavů a toků, • porozumění významu času, intertemporálního hodnocení a klíčové ekonomické myšlenky, kterou je diskontování, • chápání ekonomie jako behaviorální vědy čili vědy o chování člověka ve velmi širokém slova smyslu, ne o surovinách, hotových výrobcích či nejmodernějších strojích, jako vědy o lidském rozhodování, jako vědy o nejen explicitních, ale i implicitních trzích atd.
2. Druhý problém, který cítím neméně silně, je spojen s evidentní absencí všeobecně sdílené elementární ekonomické mainstreamové teorie učitelským sborem VŠE. Nejde mi o omezování svobody vysokoškolského učitele učit. Jde mi „jen“ o omezení jeho pseudosvobody, což neznamená nic jiného než omezení nedisciplinovanosti. Vyjadřuji tím nesouhlas s absencí respektu k tomu, co tvoří nezpochybnitelné jádro ekonomie.
Toto říci je dnes revoluční, téměř nepřijatelnou myšlenkou pro všechny postmodernistické nositele myšlenky permanentní revolty proti jakémukoli řádu. Pro všechny vědomé či nevědomé stoupence Derridy a jeho dekonstruktivismu.
Zpochybňování jádra ekonomické vědy je plně legitimní, ale patří na speciální seminář o metodologii ekonomie či na kurz komparativní analýzy ekonomických doktrín, nikoli do běžného kurzu zabývajícího se parciálními ekonomickými tématy.
To všechno mne velmi trápí a škola by s tím měla něco dělat. To, co jsem teď ve stručnosti nastínil, není vyčerpávající analýzou, ale náznakem postoje člověka, který ekonomii respektuje, a současně člověka, který se na školu dívá – a nemůže jinak – zvenku. A může se v lecčems mýlit. Snad to k nějaké diskusi povede. l
(Úryvek z vystoupení na setkání absolventů VŠE v Praze 18. května; text byl redakčně zkrácen.)
