V anketě týdeníku EURO většina Romů poukazovala na to, že je nikdo nechce zaměstnat
Dávejte si pozor na věci, je tu plno cikánů. Pořád se tu jen poflakují, nemakaj, kradou a chlastaj nebo fetujou, zlobí se prodavačka v bufetu na ostravském hlavním vlakovém nádraží. Podobný názor na Romy má stále ještě převážná část většinové bílé populace. Tedy že Romové většinou nepracují, neváží si peněz a když přeci jen nějaké mají, tak je rychle a nezodpovědně rozfofrují. Týdeník EURO se rozhodl udělat mezi Romy anketu, aby zjistil, zda je situace opravdu tak špatná. Anketa probíhala několik měsíců v různých částech České republiky, mimo jiné v Ostravě, Praze, Ústí nad Labem, Pardubicích a Rokycanech. V jejím průběhu jsme oslovili 122 Romů a položili jim dvě základní otázky: Máte nějaký úvěr či půjčku? A kolik je deset procent z tisíce? Ze 122 oslovených Romů mělo nějakou půjčku či úvěr 57 osob. Zbytek, tedy 65 občanů, žádnou půjčku aktuálně nemělo. Ale i z nich zhruba 30 již nějaké zkušenosti s půjčováním peněz nabylo. Na otázku, kolik je deset procent z tisíce, odpovědělo správně 80 dotázaných, tedy zhruba dvě třetiny. Tolik základní statistické údaje získané průzkumem, k nimž je ještě nutno dodat jeden celostátní. Podle některých odhadů až 57 procent Romů v produktivním věku je bez práce. A jak tvrdí sami Romové, zlepšení nelze očekávat ani v dalších letech. Což je poněkud paradoxní i v souvislosti s tím, že Česko se stalo od letošního července na rok předsednickou zemí takzvané Dekády romské inkluze 2005 až 2015. To je mezinárodní organizace, jež se dlouhodobě zabývá začleňováním romských spoluobčanů do společnosti. Ano, existuje několik projektů, o jejichž pozitivním vlivu na začleňování romské komunity do většinové společnosti není pochyb. Třeba díky aktivitám Občanského sdružení Český západ v Dobré Vodě u Toužimi se podařilo najít práci pro polovinu ze sta místních nezaměstnaných Romů. Jenže takhle úspěšných projektů je v Česku žalostně málo. Na celonárodní úrovni sice již několik let funguje institut zmocněnce pro národnostní menšiny, ale na konkrétní pozitivní výsledek, pod nějž by se zmocněnec jako autor mohl podepsat, si lze vzpomenout jen stěží. Pokud ovšem nebudeme brát vážně chválu s úřadem spřízněných organizací zabývajících se romskou problematikou. Současný zmocněnec Michael Kocáb se zatím nedostal o moc dál než jen do plánování lepších časů a konstatování, že současný stav není Romům příliš nakloněn. Což ostatně dosvědčuje i jeho prohlášení z počátku letošního srpna: „Naším hlavním společným cílem je zlepšit sociální a ekonomickou situaci Romů napříč prioritními oblastmi, kterými jsou zaměstnanost, vzdělání, bydlení, zdraví, a zapříčinit se tak v boji proti sociálnímu vyloučení.“ Příliš dobrou vizitku ostatně Kocábovi ani jeho předchůdkyni Džamile Stehlíkové neudělali týdeníkem EURO oslovení Romové. Ti si kromě marného vzpomínání na jméno Stehlíkové vypomohli charakteristikou, za niž by se nemusel stydět ani indián: „Ta ženská, co neumí pořádně česky“. O mnoho lépe nedopadl ani její následovník Kocáb, o němž se Romové vyjadřují jako o tom „sympatickém muzikantovi, co chodí s tou z televize“. Co k tomu dodat? Stát i přes proklamace politiků není schopen zajistit pro Romy jednu ze základních potřeb – práci. A dokud se tak nestane, bude stále platit staré romské přísloví: „Život je jako dětská košilka – děravý, špinavý a krátký.“ S touto problematikou si marně lámou hlavu i ve vyspělejších zemích, než je Česko. Pro začátek by určitě stačilo, pokud by stát přinutil zaměstnavatele, aby mezi žádostmi o práci automaticky neškrtali Romy jako ty tmavé, hloupé, nespolehlivé a líné. Jenže, současně je nutné upozornit i na to, že bez chyb není ani druhá strana. Romská komunita si za dlouhá léta zvykla, že i když se nepracuje, stát se o ni postará. A když ne? Stačí použít jednu velmi silnou a nefér větu: „Všichni Češi jsou rasisti, to radši pojedeme na Západ.“ Těžko si lze i vysvětlit, že část oslovených Romů nejprve žehrala na svoji ekonomickou situaci a nízké sociální dávky, posléze se však chlubila, že si pro ně jezdí taxíkem.
