Odborový předák varuje před utahováním opasků
Milan Štěch (52) se narodil v Českých Budějovicích, kde vystudoval Střední průmyslovou školu strojní. Pracoval v českobudějovické Škodovce, mezi lety 1978 až 1989 byl členem KSČ. Po revoluci byl zvolen místopředsedou Odborového svazu KOVO, v roce 1994 místopředsedou Českomoravské konfederace odborových svazů. Jejím předsedou se stal v dubnu 2002. V roce 1996 byl jako nezávislý na kandidátce ČSSD zvolen senátorem, do ČSSD vstoupil v roce 1997. V roce 2002 porazil v druhém kole senátních voleb kandidáta za ODS Jana Litomiského. Je ženatý, má dvě děti. Ve volném čase holduje zahrádce a občas sportuje. Prý se také rád zasměje: nedávno nad knihou Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka.
EURO: Poslední průzkumy říkají, že ČSSD se propadla až na deset procent volebních preferencí, ODS se už vidí ve vládě. Jak se budou v případě volebního vítězství občanských demokratů chovat odbory? ŠTĚCH: Z pohledu zaměstnance je třeba v takové Francii lhostejné, jestli vládne pravice či levice. Na pracovní právo a sociální ochranu z pozice zaměstnanců a lidí spojených s prací, tedy důchodců a rodin s dětmi, se zkrátka nesahá. U nás je bohužel situace jiná. Pravice, respektive ODS, totiž nyní pracuje s tématy, která jsou pro nás alarmující. Je to částečné opsání slovenských reforem a ty jsou u značné části slovenské veřejnosti vnímány hodně negativně. Životní úroveň je na Slovensku minimálně o třetinu nižší. A přitom v roce 1993 byla téměř stejná. A chtě nechtě, lidé žijí z mezd.
EURO: Hrozí tedy nějaké střety? ŠTĚCH: Pokud by volby dopadly tak, že bude silná pravicová konstelace a realizovala by své představy z „modré knihy“, nemůžu vyloučit - a to nerad používám silná slova - že by nedošlo k určitému projevu nespokojenosti z našich řad. A připouštím i to, že bychom se nějakým impulzům mohli postavit do čela. Může se totiž stát, že si lidé dopad programu ODS uvědomí, teprve až se bude po volbách aplikovat v podobě opětovného utahování opasků a poklesu životní úrovně. A to by, zdůrazňuji, určitě následovalo. My ale hlavně vyjednáváme. V Senátu diskutuji se senátory za ODS a u občanských demokratů pozoruji názorové rozdíly. Řada jejich členů byla v roce devadesát v odborových funkcích a mají k zaměstnaneckým a sociálním problémům jiný přístup, než jejich oficiální vedení. Bojí se to ale říkat veřejně.
EURO: V lednu jste říkal že „modrou knihu“ ODS budete analyzovat. Jak to s analýzou vypadá? ŠTĚCH: Během měsíce ji zveřejníme a jsme připraveni o modré šanci jednat. Vždy před volbami totiž klademe politickým stranám otázky a chceme slyšet odpovědi na to, jak chtějí řešit palčivé záležitosti. Na základě jejich odpovědí se pak před volbami vyjadřujeme. Nikdy ale neříkáme: občané jděte a volte tuto stranu. Jen říkáme, jak se která strana vyjádřila. A to je nadstranická pozice. Stále více lidí ale po nás chce, abychom měli širší působnost než jen zaměstnanecko-zaměstnavatelské vztahy.
EURO: A jakou? ŠTĚCH: Abychom více ovlivňovali tvorbu sociálního klimatu ve společnosti nejen pro zaměstnance, ale i pro ostatní občany. Například dopady do sociální úrovně rodin s dětmi. Obracejí se na nás nejen naši bývalí členové odboráři, dnes důchodci, ale také organizace hendikepovaných. A pokud jde o mýtus, že se chceme více politicky angažovat, z čehož jsme někdy některými našimi názorovými oponenty obviňováni, tak prozrazuje téměř totalitní přístup. Ten nemusí být jen levicový či komunistický, ale i pravicový. Tato konfederace nemá ambice nahrazovat politické strany, a to říkám zcela otevřeně.
EURO: Jste ale členem politické strany. ŠTĚCH: Jsem členem politické strany a chci z jejích řad provádět v parlamentních lavicích osvětu a hájit pozice zaměstnanců. Nakonec je jen málo zemí v Evropě, kde by odboroví předáci nebyli zastoupeni v podobných strukturách. A jestliže Senát má být spíše spektrem občanské společnosti, tak je potřeba, aby v něm byly zastoupeny i odbory. Proto si nás zaměstnanci platí, abychom pro ně dosáhli co nejpříznivějšího prostředí. Názor, že se mají odbory věnovat jen mzdám a bezpečností práce, jak kdysi tvrdil ministr Ježek, je projevem totalitního přístupu. Ve světě mají odbory velkou šíři záběru a nikdo si nedovoluje říkat: toto nesmíte a toto ano.
EURO: Členů odborů ubývá. Potřebují vás dnes lidé? ŠTĚCH: Odbory jsou protiváhou k ekonomicky silnějšímu zaměstnavateli a na úrovni podniků je přece stále potřeba hledat přijatelnou dohodu. A že nám členové ubývají, má několik důvodů. Přibývá svobodných povolání, v nichž se člověk hájí sám nebo prostřednictvím své stavovské organizace. Také v nových firmách trvá dlouho, než se odbory založí, často vznikají i se zpožděním několika let. A nezanedbatelná je rovněž častá snaha bránit zakládání odborů. A to je velký šrám na tváři naší země. Známe ale i paradoxy. Třeba v momentě, kdy odbory v nějakém podniku prosadí vyšší nárůst mezd, a tím se zvýší odborářský příspěvek, protože je od mzdy odvislý třeba na sto padesát korun, lidé si řeknou, tolik peněz přece nebudeme platit. A z odborů vystoupí. Někteří se s odbory zkrátka vezou, na západě se jim říká černí pasažéři.
EURO: Obracejí se na vás lidé přímo? Jak jim pomáháte? ŠTĚCH: Nedávno mi jedna prodavačka vykládala, jak jsou v nějaké velkoprodejně pokutováni za to, že u pokladny občas prohodí se zákazníkem nějaké slovo. Přitom žijí s těmi lidmi v jednom městě, znají se s nimi a považují to za slušnost. Mají tedy dvě možnosti: oznámit to úřadu práce nebo založit odbory a věc se zaměstnavatelem projednat. Ne ale s nějakým vedoucím směny, ale přímo s ředitelem. Vždyť je to přece i v jeho zájmu, aby zaměstnanci měli k lidem vřelý vztah. Jsou to přece zákazníci, kteří už příště nemusí přijít. Prý tam o odborech ale nechtějí ani slyšet, všechny by je vyházeli.
EURO: A co s tím děláte? ŠTĚCH: Já tu firmu sice mohu navštívit, ale dopadne to jako v devadesáti procentech jiných případů: vedení bude tvrdit, že to nikdy nikdo neřekl. Ta paní zůstane sama a ostatní mi to maximálně řeknou někde za rohem. Nebudou ochotni svědčit, protože mají strach, že je vyhodí a že je už nikde nevezmou. Reakcí na to pak je, že lidé buď nejdou k volbám, nebo volí ty, kteří nabízejí extrémní řešení.
EURO: V čem je příčina? ŠTĚCH: Nezvládá se personální práce. Ta se strašně podceňuje. Do řídících funkcí se často berou lidé, kteří se snaží atmosféru v podniku ovlivňovat represí, nikoli kolegialitou. A často lidi dokonce provokují výroky typu: já jsem klíči necinkal. Začíná to být časovaná bomba. Lidé mají až přehnaný strach, v dnešní době si prostě tolik nevěří. Ti mladší ho už snad mít nebudou. Znám firmu, v níž je věkový průměr kolem třiceti pěti let. Zaměstnanci založili odbory a dokázali si pak prosadit, aby pracovali na smlouvu na dobu neurčitou a měli větší jistotu, aby mohli například získat v bance půjčku. Zkrátka věří, že jejich dovednost je na trhu žádaná a je jí nedostatek. Lidé kolem čtyřiceti padesáti let se ale hodně bojí. To je špatné.
EURO: Je vůbec možné mít ještě přehled, jaké jsou vztahy či podmínky v kdejaké firmičce či závodu? ŠTĚCH: Detailní statistiky nemáme a ani by to nebylo správné. Lidé přece nemohou být pod nějakou neustálou palbou kontrolních dotazů. Teď ale vznikla zpráva našeho právního oddělení na základě informací odborových svazů o porušování odborových práv. Dostaneme tak na stůl ty nejkřiklavější případy, abychom věděli, jaké trendy jsou a na co si naši lidi mají dávat pozor. Pravda také je, že lidé vám mezi čtyřma očima řeknou velice smutné případy, ale když to chcete nějak řešit, tak ucuknou. Prý jen stačí, abychom to věděli. Já musím být také obezřetný. Mohu se sice do případu vložit s veškerými pravomocemi, které mám, ale z toho městečka či firmy odjedu. A ti lidé tam zůstanou žít dál a můžou za moji intervenci pykat. Potom si řeknou, to už nebudu nikdy říkat. Takže praktiky skrytého šikanování existují.
EURO: Jak řešíte případy, kdy zaměstnavatel nechce zaměstnat Romy kvůli jejich původu? ŠTĚCH: Žádnou sekci pro romské záležitosti nemáme a této otázce se nějak speciálně nevěnujeme. Do Zákoníku práce jsme prosadili směrnice evropského společenství týkající se zákazu diskriminace. Druhá věc je vynutitelnost jejich dodržování. Ve společnosti jsou ale subjekty, které to mají v popisu své práce. Osobně jsem samozřejmě vždy zklamán z každého náznaku diskriminace, třeba, že někdo někoho odmítl obsloužit a podobně. Pobuřuje mě postavení Romů na Slovensku. Tam je v obci zaměstnán třeba jen starosta či poštmistr, ostatní jsou bez práce. To je na začátku jednadvacátého století ostuda společnosti. Jsme zastánci veřejně prospěšných prací pro těžko uplatnitelné lidi.
EURO: Za vládní krize se objevil náznak spolupráce s komunisty. Premiér Paroubek řekl, že se tak jednou určitě stane. Lidé je ale stále vidí jako hrozbu. Jak to vnímáte vy? ŠTĚCH: Sociální demokracie jako strana středo-levá musí mít koaliční potenciál. Pokud totiž nemůžeme komunikovat s ODS kvůli „modré knize“, ani s komunisty kvůli jejich minulosti, zůstává de facto osamocena. Samozřejmě že vystupování pana Grebeníčka jsou pro nějakou spolupráci zničující. Jeden můj kolega ale říká, že nejlepším sociálním demokratem je dnes Jiří Dolejš. Také jako odborový předák nemohu pominout, že určitá část našich členů pravděpodobně volí KSČM, protože se jim zdá, že lépe hájí to, co ČSSD důsledně nedělá. Na druhou stranu se komunistů z pohledu ztráty demokracie nebojím, doba se prostě změnila. Je jim potřeba umožnit, aby prodělali další vývoj směrem k demokratické straně a své některé dosud křiklavé názory skloubili s názory ostatní společnosti. Pokud tato strana ponese nějakou odpovědnost, bude jí to jen zdravě civilizovat. Tím ortodoxním antikomunismem se paradoxně spíše posiluje. Spousta lidí totiž komunisty volí z pocitu sympatií, myslí si, že se jim ubližuje.
EURO: Mluvíte o úspěchu ČSSD: poslední volební průzkumy ale říkají, že ji voliči oceňují jen deseti procenty. Jak si to vysvětlujete? ŠTĚCH: ČSSD si hodně ubližuje prezentováním vnitřních rozporů uvnitř strany navenek. V ODS je striktně drží uvnitř pod pokličkou. Je ale otázka, zda ten přetopený kotel takové pnutí dlouhodobě vydrží. Nervozita občanských demokratů narůstá, protože chtěli předčasné volby, a to se nepodařilo. Velký podíl na preferencích mají i tištěná média. V rukou je mají zahraniční investoři, kteří jsou názorově pravicově orientováni. A na myšlení společnosti se ten jeden druh informací odráží. Tady třeba o slovenských reformách neřekne nikdo nic, ale takovou zprávu, jako je „Pravda o ekonomickém zázraku na Slovensku“ uveřejní jen odborový tisk či Haló noviny. A přitom ji podporuje drtivá většina Slováků. Řada našich kritiků měla ještě před patnácti lety červené knížky v kapsách, a dnes dokonce říká, jak se má dělat na Západě tržní hospodářství. Měli by mít v sobě trochu pokory. Zatím nepředvedli nic, co bychom měli obdivovat a co by západní Evropa měla opisovat.
EURO: Vy jste ale měl onu „červenou knížku“ také. ŠTĚCH: Tím se netajím. Jsem levicově orientovaný člověk a vždycky jsem dle toho jednal. Doufám, že slušně a demokraticky, protože jsem vždy hájil slabší subjekty. Byl jsem v KSČ, abych se uplatnil a věřil jsem tomu, že se ta partaj bude snažit lidem pomáhat. Z pozice předsedy závodního výboru jsem lidi hájil, po revoluci mě také znovu zvolili.
EURO: A nemůže po případných neúspěšných volbách a pod tlakem KSČ jak říkáte „vybouchnout“ i ČSSD? ŠTĚCH: Jaké získá sociální demokracie procento hlasů, je ještě otázka. Osobně se domnívám, že na deseti procentech nezůstaneme. Kdyby se měl objektivně hodnotit vývoj ve společnosti, tak by se měly výrazně změnit preference. Dnes jen reagují na aféru Grosse a na zástupné problémy.
EURO: Železniční odbory opět hrozí stávkou. Panuje názor, že tou minulou zastavily reformu drah, a proto dnes železnice vypadá z pohledu zákazníka takřka jak za socialismu. Jaký je váš názor na radikální postupy vašeho kolegy Duška? Vždyť železnice není nějaká prodejna. ŠTĚCH: Jejich svaz sice není členem naší konfederace, ale z našeho pohledu tehdy bojoval za dobré věci. A oprávněně. Jaromír Dušek hájil pozice zaměstnanců, ale nehájil je heslem: ani muž ze závodu. Vždyť železnici opustilo už přes sedmdesát tisíc lidí. Stál také na straně daňového poplatníka, aby jeho peníze nešly do černých děr, a ty tendence tam byly. Dnes nemám ohledně dalšího propouštění tolik informací, obecně ale mají železničáři na stávku právo. Co se týče metod pana Duška, to je jiný typ předáka. Také to může být jen takové zastrašování, a to přece dělají politici pořád. I kdyby to bylo kdovíjak dobré, pořád přece slyšíme: nesmiřitelná opozice, permanentní opozice. Tak kdo je větší škůdce? To se ještě odbory chovají státnicky. Obecně ale nemůžete odborům vyčítat, že by svými kroky nějak ochromily hospodářství.
EURO: Jak jste strávil letošní Svátek práce? ŠTĚCH: Promluvil jsem na shromážděních občanů v Jindřichově Hradci a v Pelhřimově. V podvečer jsem absolvoval hodinovou besedu s občany Nové Včelnice. Pro mě 1. máj znamená připomenutí si, že osmihodinová pracovní doba a pracovně právní podmínky nebyly dány z nebes. Lidé si je museli vybojovat. Je dobré, aby se lidé sešli, diskutovali a pobavili se. Člověk je tvor společenský a každou takovou příležitost by měl využít. Uzavírání se vede ke skepsi a to není dobrý životní postoj.
