Nezaměstnanosti se u nás loni dobře dařilo. Koncem roku se dostala až nad sedm procent (7,5 procenta v prosinci), což bývá obecně považováno za kritickou hranici, kdy se bije na poplach. Už je zkrátka dospělá.
Mezinárodně srovnatelné údaje - podle metodiky Mezinárodní organizace práce - za druhé pololetí sice nejsou ještě k dispozici, ale obvykle bývají zhruba o půl procentního bodu vyšší. To znamená, že jsme sice stále pod průměrem Evropské unie a zaostáváme za dalšími tranzitivními zeměmi středoevropského regionu, ale dosáhli jsme zhruba průměru OECD. Přičemž mezi vyspělými zeměmi roste počet těch, které jsou na tom v tomto ukazateli lépe než ČR. A nejde jen o Japonsko, respektive Asii vůbec, ale třeba také Rakousko, Británii, Dánsko, Nizozemsko, Švédsko, Švýcarsko i USA.
Jak je to dávno, co se naše nízká nezaměstnanost označovala za brzdu pokroku? Dva roky. Během nich se ukázalo, že ani v Česku nejde plivat proti větru a že přechod k trhu se negativním důsledkům na trhu práce nevyhne. Dopřáli jsme si oddechový čas, který byl z velké části promrhán včetně značného množství prostředků, které daňoví poplatníci na politiku zaměstnanosti odevzdali. Pro příští rok se čeká vzestup nezaměstnanosti k devíti procentům (EURO došlo v prosincové prognóze k 9,1), ale to se zatím nepočítá s masivnější vlnou bankrotů a vůbec finančním a strukturálním čištěním ekonomiky. Až nastane, jako že nastat musí, budeme už v tomto ukazateli plně srovnatelní s Evropskou unií, kde je stále vysoká nezaměstnanost považována za klíčový problém a boj proti ní je v poslední době brán smrtelně vážně. Jenže to se neobejde bez značných částek z rozpočtu a kde je vzít, to je zase problém náš. Země EU vydávají na aktivní politiku zaměstnanosti tři až pět procent HDP, ČR jen dvě desetiny procenta.
