UŽ JE TO TADY

Velký třesk odstartovala privatizace

Privatizace v tom nejširším smyslu slova je hlavní příčinou nastávajícího třesku na poli investičních společností a českého akciového trhu, jež představují do jisté míry spojité nádoby. Již nejméně dva roky se hovoří o nutnosti prořídnutí řad českých makléřů a fondových správců. Stejně tak se diskutuje o roli pražské burzy v budoucím sjednoceném světě kapitálových trhů. Vše napovídá tomu, že přelomové období pro české akcie a úspory drobných investorů začíná právě v těchto týdnech a měsících. Oproti očekávání se však o něj mnohem více než otevírání fondů a uzavírání burzovních aliancí postarala například privatizace České spořitelny. Pořád je jich hodně. Po druhé vlně kuponové privatizace přesáhl počet investičních a podílových fondů v České republice osm set. Dnes registruje Unie investičních společností u svých patnácti členů stále ještě 140 fondů, představujících objemem aktiv více než devadesát procent českého trhu. Otevřených podílových fondů naplněných korunovými vklady investorů je 82. Čtyřicet je otevřených fondů z kuponové privatizace. Investičních fondů je dvanáct a uzavřených podílových šest. Tyto počty by nebyly vysoké, kdyby trh oněm 82 korunovým fondům nesvěřil všeho všudy 44 miliard korun. Z toho Sporoinvest získal téměř devatenáct miliard. Jeho správce Spořitelní investiční společnost (SIS) se může pochlubit například i Sporobondem s 2,6 miliardy. Pioneer Trust zase spravuje přes pět miliard. Vedle SIS a Pioneeru spravují více než miliardu v otevřených fondech podle aktuálního stavu další tři až čtyři společnosti. Na ostatní tedy mnoho nezbývá, zvlášť odečteme–li ještě téměř osm miliard, které jsou v postkuponovém OPF českém, rovněž spravovaném SIS. Optimismus jen na delší trase. Podle analytika společnosti Atlantik finanční trhy Jiřího Roháčka zůstane v oblasti kolektivního investování tak deset větších a aktivních subjektů, které to se správou fondů myslí doopravdy. I tento odhad se může zdát optimistický. Zřejmě vychází z předpokladu, že celkový objem aktiv plynoucích do fondů se ještě výrazně zvedne. Obecně se za hranici rentability pro středně velkou investiční společnost považují dvě miliardy korun ve správě. Po odečtení kuponových investic, které časem po otevření fondů zmizí, zbude tato částka sotva třetině ze stávající patnáctky členů UNIS. A s razantním růstem trhu asi hned tak počítat nelze. Po fantastických přírůstcích aktiv, k nimž docházelo hlavně v roce 1999, přichází do sektoru kolektivního investování útlum. Loni přiteklo do otevřených fondů 64 miliard korun. Ještě z počátku letošního roku se zdálo, že pozitivní trend bude pokračovat, a na jaře hlásili mnozí správci rekordní objemy. Červen a červenec se však do statistiky Unie investičních společností zapsal úbytkem investic u všech typů fondů – akciových, obligačních, balancovaných i peněžního trhu. „Pokles ve fondech peněžního trhu je patrný už od jara, říká tiskový mluvčí První investiční společnosti Tomáš Kopřiva. Vývoj spojuje s klesající výnosností tohoto typu investice. Kromě přelévání peněz do rizikovějších, tedy akciových a balancovaných fondů, se však celkově zastavuje předchozí trend přitékání nových aktiv do všech typů investic. Spořitelní investiční společnost si připsala za letošní první pololetí čistý nárůst aktiv o 2,6 miliardy korun. V posledních měsících ale objem majetku ve správě stagnuje. „Nejde o to, že by lidé neinvestovali. Objem nových peněz ovšem poklesl, zatímco rozsah zpětných prodejů stagnuje, a celkové saldo se tudíž pohybuje kolem nuly. Přitom denní obrat nákupů a prodejů dohromady se pohybuje okolo osmdesáti až jednoho sta milionů korun, říká místopředseda představenstva Petr Schůt. Příčiny současného vývoje mohou být podle něj dvojí. Buďto se potenciál stávajícího trhu vyčerpal, protože ti, kteří chtěli investovat, tak už učinili a dalším se do fondů zatím nechce. Anebo si lidé začali poměřovat výnosy z různých druhů investic a vzhledem k současné situaci na trhu se vracejí například k termínovaným vkladům. „Dluhopisy jsou v absolutním útlumu, na peněžním trhu lze samozřejmě vydělat míň než v minulosti a akcie také přinesly nepříjemné chvilky. V podstatě by právě teď mohla být příležitost k nákupům, ovšem investory poklesy zřejmě spíše odhánějí, než přitahují, míní Schůt. Vysvětlit drobným střádalům, kdy mají co nakupovat, je skutečně problém. Například loni dosáhl Sporoinvest nejvyššího reálného výnosu od začátku své existence. Nominálně byl ovšem podstatně slabší než předloni a jeho klienti jsou – byť zbytečně – zklamáni. Mnozí si také stále ještě myslí, že do fondů se mají peníze dávat jen tehdy, přinášejí–li tam vyšší výnos než na termínovaných vkladech. Některé fondy jsou přitom koncipovány tak, že jsou likvidnější než vklady, a tudíž zajímavější i s nižším výnosem. Je třeba jít ven. Za útlumové situace, jejíž dopady začne umocňovat otvírání fondů, lze postupovat třemi cestami. První spočívá v očekávání věcí budoucích a snížení nákladů pro období pouhého přežití. Druhá v prodeji firmy nebo prostě její likvidaci. Právě mezi těmito postupy měli podle představ většiny pozorovatelů volit šéfové středních společností. Dva obři jim ale ukazují, že existuje i cesta třetí – přijít se zcela novou nabídkou produktů, nezávislých na českém trhu. Jak to souvisí s privatizací? V české ekonomice nemůžete něco takového učinit bez silného zahraničního partnera. Jedině ten umožní rozumnou a nákladově únosnou cestu na globální trhy, nabízející více než pár domácích cenných papírů. Rozumný mix může mít různé podoby. Vždy jde ale o cestu od nejjednoduššího retailu k sofistikovanějšímu. První vlaštovkou nabídky strukturované nejen podle investičních nástrojů, nýbrž i regionů, se bezesporu stala česká investiční společnost Pioneer. Jejím majitelem je stejnojmenná bostonská firma (vlastněná pro změnu zase italskou bankou Uni Credito). V souladu s touto skutečností se zdejší správce od začátku soustředil jen na investice prostřednictvím balancovaného fondu, časem ze stále větší části umisťujícího svá aktiva v zahraničí. Zdejší Pioneer Trust časem shromáždil aktiva, jejichž hodnota přesáhla pět miliard korun. I přes tento nesporný úspěch společnost usoudila, že by měla nabídnout více investičních příležitostí než jen balancovaný fond zahrnující i české tituly. Dnes je možné si od ní koupit zahraniční fondy Pioneer registrované v Irsku a spravované mimo Českou republiku. Jejich prostřednictvím lze investovat na globálním, americkém či evropském trhu do akcií, evropských dluhopisů či nástrojů peněžního trhu. Kolik peněz si tuto cestu vybralo, Pioneer z marketingových důvodů zatím nezveřejňuje. Jde totiž o zahraniční fondy a česká společnost pouze zprostředkovává v českém prostředí jejich prodej. Tudíž o nich nemusí poskytovat takové informace jako u fondů domácích. Je však známo, že konkurenční prodejci cizích fondů jí závidí. Synergie, nebo nic. Pioneer má výhodu v tom, že ho vlastní renomovaná zahraniční společnost. K takovému stavu se české investiční bankovní společnosti mohou dostat více méně jen tak, že do rukou zahraničního investora přejde jejich zdejší zakladatel. Takovým příkladem úspěšného využití příchodu nového investora je Spořitelní investiční společnost. Proto může už v dohledné době nabídnout podobné produkty jako právě Pioneer. SIS byla od začátku koncipována jinak než tento její největší konkurent na korunovém trhu. Nejprve se účastnila privatizace. Poté nabídla několik složitě koncipovaných korunových fondů. Navázala mimořádně úspěšnými jednoduchými fondy v čele se Sporoinvestem a složité produkty s nimi částečně sloučila. Má tedy to, co Pioneeru z pochopitelných důvodů schází – jednoduché fondy, koncipované jako doplněk ke sporožiru. Naopak jí schází to, co Pioneer má – globální fondy umožňující investice v zahraničí. Nemohla si je dovolit prostě proto, že jejich správa z Prahy bez cizího servisu je nemožná. A zahraniční poradce, nabízející své služby jen na komerčním základě, je příliš drahý. Nemožnost dopřát si renomovaného partnera v zahraničí je problémem drtivé většiny českých investičních společností. Právě privatizace mateřské firmy, tedy České spořitelny, umožnila SIS tento problém řešit. Jejím poradcem se stala téměř sesterská Erste Sparinvest. Ani ta nebude hrabat zadarmo, ovšem ve srovnání s běžnými standardy bude přece jen své služby asi poskytovat levněji. „V naší finanční skupině vše funguje na komerční bázi. Dokonce i spořitelně platíme za její služby. Nicméně podmínky, za nichž s námi bude spolupracovat Erste Sparinvest, jsou s tím, co požadovali případní ostatní partneři, nesrovnatelně výhodnější, tvrdí Schůt. Výsledkem spolupráce bude: 1. zisk pro Sparinvest za poskytnutí analýz, které vytváří tak jako tak, a příležitost prodávat prostřednictví spořitelny své fondy též v České republice, 2. možnost pro SIS otevřít fondy orientované na zahraniční trhy a 3. šance pro spořitelnu nabídnout svým klientům vše od nejjednoduššího Sporoinvestu až po specializované fondy Sparinvestu. Retail i na cizinu. Celková nabídka SIS by tak nakonec měla představovat několik jednoduchých produktů, v nichž se může orientovat i nepříliš sofistikovaný investor. K již známé rodině – Sporoinvest (český peněžní trh), Sporobond (české dluhopisy), Sporotrend (české akcie), Bondinvest (české dluhopisy – fond má podílové listy v listinné podobě, což usnadňuje například jejich darování) a Merkur (fond pravidelně vyplácející dividendy) – přibude jeden fond na světové akcie, druhý na akcie evropské a třetí fond fondů. Do budoucna lze přitom očekávat například i fond eurobondový. Tím se zahraniční trhy dostanou do oblasti retailu. Případný drobný investor nebude vázán na domácí cenné papíry ani nebude muset překonávat složité vstupní podmínky fondů zahraničních. Musí pouze počítat s tím, že fondy SIS orientované do ciziny budou mít kvůli vyšším transformačním nákladům na rozdíl od domácích vstupní poplatky. Ty mají ale i u Pioneeru, dokonce i u domácího Trustu. Jednoduchost nových produktů SIS je podpořena i konstrukcí jejich budoucích portfolií. Jak Svět, tak i Evropa budou investovat převážně podle indexů. Na základě analýz váhy jednotlivých titulů pouze mírně upraví. Řídit by se měly investice z Prahy. Pravděpodobně půjde o obvyklý model, kdy je zodpovědnost zakotvena u správce fondu, aby se jí nemohl vyhýbat, ale fakticky se respektují doporučení poradce. Také selekci pro fond fondů provedla SIS ve spolupráci se Sparinvestem. Ten by jí měl navíc umožnit společné nákupy, což sníží vstupní poplatky při vstupech do fondů. „Jednání o této spolupráci jsme začali ještě před ukončením privatizace spořitelny, abychom byli na situaci připraveni. Lze říci, že dohodu jsme uzavřeli dva a půl měsíce od začátku rozhovorů. Fondy jsme společně vyprojektovali a budeme mít přístup k informacím Erste Sparinvestu, uzavírá Schůt. Zatím jediní. Podobně jako Pioneer a SIS zatím nikdo další napojení na zahraniční centrálu nevyužil. Komerční banka na privatizaci teprve čeká. Možná se příští rok staneme svědky její mohutné expanze stejným směrem. První investiční v majiteli IPB – Nomuře – partnera nezískala. I když jde o investiční banku, která by mohla pomoci analýzami i zprostředkováním cesty na světové trhy, IPB pro ni nebyla strategickou investicí. Tou je naopak pro peněžní ústav KBC ze skupiny Almanij Československá obchodní banka. Její dceřiná společnost O. B. Invest spravuje i fondy zaměřené na zahraničí. Problémem této dvoumiliardové firmy je však především nedostatek retailu na pobočkách ČSOB. To by se mohlo změnit po začlenění IPB do struktury ČSOB. Ta však chce po určitou dobu držet dvě oddělené divize. Lze proto spíše předpokládat, že První investiční bude dále sílit a rozvíjet své aktivity. Schopnost přizpůsobit se vývoji a prodávat fondy její manažeři už v minulosti osvědčili. Zaspali sice s fondem peněžního trhu, to je však už historie stará pár let. Nyní se blýskli fondem fondů. Zároveň už delší dobu produkují slušné výnosy. Podobně jako SIS také První investiční by se mohla pokusit využít určitého, byť trochu vzdálenějšího zázemí ze skupiny Almanij. Do té totiž patří také KBL, která má na starosti investiční bankovnictví. A v Lucembursku jsou registrovány samosprávné fondy SICAV, rovněž založené ve skupině, do níž patří ČSOB. Chce–li její nový majitel provozovat bankopojišťovací retail, měl by své nové akvizici vyjít vstříc. Jiná nabídka, jiný svět. Privatizace finančního sektoru v České republice tak už z velké části rozhodla o tom, kdo bude hrát nadále prim na zdejším trhu kolektivního investování. Jestliže bývalý management České spořitelny hovořil o tom, že postavení tohoto peněžního ústavu na trhu nejen ovlivní, ba přímo určí rychlost privatizace, dnes se ukazuje, že to platí i u dceřiné investiční společnosti. Ta v těchto dnech získává doplněním své nabídky o nové fondy další náskok před pronásledovateli. Náskok, který nemusel být tak velký, kdyby se třeba IPB neprivatizovala na divoko. Vývoj tak směřuje k upevnění pozice SIS mezi českými investičními společnostmi a zachování či upevnění pozice Pioneeru. Otazník stojí před První investiční společností, IKS Komerční banky, O. B. Investem a ŽB Trustem či Citicorpem s úspěšnými, avšak bez výraznějšího retailu působícími bankami za zády. Většina ostatních společností bude asi už jen tiše přihlížet, pokud si je nezvolí třeba GE Capital – jediný retailový peněžní ústav bez vlastní investiční společnosti – anebo Česká pojišťovna, která asi bude chtít překročit hranice pojištění a poskytovat komplexní finanční služby. Jak je vidět na SIS a Pioneerech, měnit se bude ale hlavně nabídka investičních společností. A s tím se otevře i prostor pro makléřské firmy a změní požadavky na celý český akciový trh. Banky budou svým klientům nabízet butik a zřejmě supermarket. V butiku nabídnou pár jednoduchých a vlídných produktů, v supermarketu, cokoliv chcete, ovšem bez doprovodu vyčerpávajících informací. Třetím stupněm pečování o klienta by mělo být něco jako zakázkové krejčovství. Říká se mu privátní bankovnictví a jde o správu portfolií. Tu budou určitě provádět a někde už provádějí i velké banky. Prostor se zde ale otevře také stávajícím makléřským firmám, které by se na stále se zužujícím českém akciovém trhu nemusely uživit. Počet lidí, kteří mají zájem o zhodnocení svého majetku na kapitálovém trhu nejen cestou nákupu zdejších fondů, prý stále roste. Tvrdí to například šéf makléřské firmy Wood & Co. Jan Sýkora. „To je šance. Pro tyto lidi budou moci malé firmy nabízet kvalitní servis a například jim sestavovat typová portfolia. Někteří chtějí obchodovat sami za cenu ztraceného času, avšak vysokých výnosů. Jiní zase budou důvěřovat fondům a právě makléři by jim měli umět fondové portfolio namíchat. My to už dnes děláme a zájem o tuto službu rozhodně existuje, říká. Jeho názor jen potvrzuje existenci určitého trendu. Velké banky před časem pohrdaly drobnými klienty a dnes se o ně perou. Makléři neměli zájem o drobné investory a dnes se jim asi rádi budou věnovat. Vždyť i největší nebankovní obchodník s cennými papíry Patria Finance chystá na svém finančním serveru retailové makléřství. Burza se už cuká. Otázka zní, zda budou moci zdejší brokeři obstarávat obchody venku a zda budou mít co nabídnout investorům na zdejším trhu. I v tom druhém případě se projevuje privatizace, i když ta v širším slova smyslu – transformace podniků z veřejných na privátní zužuje nabídku kvalitních titulů na akciovém trhu. Nejčerstvějším příkladem jsou záměry nových vlastníků IPS Praha, donedávna jednoho z nejrychleji rostoucích titulů z nejlikvidnějšího systému pražské burzy SPAD. Sýkora v tom problém nevidí. „Je to přirozený proces. Na našem trhu stejně nebude víc než deset likvidních titulů. A je nevyhnutelné, že některé tituly budou odcházet, nutné je, aby přišly nové, míní. O uvádění mladých emisí na burzu se hovoří už delší čas, burza sama pro ně připravila nový segment trhu, ale zatím nic. „Samozřejmě bychom už rádi viděli první vlaštovku. Na druhé straně ale bude lepší mít první emisi později a úspěšnou než naopak, říká nový předseda Burzovní komory George Jedlička. Ten se o budoucnost vůbec nebojí. „Malé firmy přijdou, je to nevyhnutelný proces. Když se podíváte na USA v 70. či 80. letech, tak tam byl největší boom ve středních a malých firmách. I tady se objeví společnosti, které uvedou nové akcie na trh. A jakákoliv firma, která má domicil v České republice, by měla udělat v tomto směru alespoň jednu tranši tady doma, a pomoci tak našemu kapitálovému trhu, dodává s tím, že i ekonomicky menší země než Česká republika, jako třeba Rakousko či Norsko, mají své burzy. Jejich pražská kolegyně je rozhodně technicky připravena stát se lokálním centrem obchodů nebo uzlem pro levné napojení na světovou finanční síť. „Nevidím její budoucnost ani tak v nějakém napojování třeba na londýnskou burzu, ale spíše v tom, že díky internetu přijde během několika let nový obchodní systém. Pospojuje pár největších hráčů v reálném čase podobně, jako je tomu u měnových trhů, a dá nám možnost se napojit. A když burza dokáže levně zajistit transakce v takovém systému, přežije, uzavírá Sýkora. Český kapitálový trh, burza i kolektivní investování tedy snad přežijí. Musí se ale začít měnit vnitřek.