Komentář
Šedesátka Václava Klause je realitou. Hezké osobní jubileum, ale časy, kdy si je s politiky připomínal celý národ, jsou pryč: za prvé už žijeme standardně střízlivě a za druhé ani lidská struna okoukané vrchnosti na publikum nezabírá. Což je normální.
Máme ovšem příležitost konfrontovat oslavence s jeho vlastní deset let starou představou, jak bude naše ekonomika vypadat právě v den jeho šedesátých narozenin (viz dokument). Opravdu je u nás kvetoucí tržní ekonomika se všemi klady a problémy jako na Západě? Trh sice funguje, ale nikoli ještě v bydlení či distribuci energií. A že by hospodářství kvetlo, o tom lidé ztratili iluze už v době balíčků roku 1997. Pozitiva trh přináší srovnatelné s Evropou, ale problémy s námi cloumají mnohem více: komunismem zkažená společnost podlehla svodům korupce, krádeží, tunelářství a daňových podvodů, aniž si proti nim včas vytvořila legislativní obranu. Trvalo léta, než se s tím začalo něco dělat, ba než se tento problém přestal bagatelizovat. Klausův líbivý pokus jít českou privatizační cestou selhal a také to je jeden z důvodů, proč nás západní Evropa stále nepovažuje za standardní zemi. Bytový fond ani životní úroveň srovnatelné se západem Evropy věru nemáme a základní mechanismy fungování státu jsou s demokraciemi starého kontinentu totožné jen v obrysech a formálně. Náš politický systém je jistě demokratický co se svobodných voleb a nezávislých struktur týče, ale například opoziční smlouva je evropským unikátem. Vůbec, hezké nádobí je jen půl pravdy o kvalitě stravování, když pokrm za moc nestojí.
A úroveň české politické kultury je žalostně nízká. Nejde jen o vypjatou averzi mezi unavenými politickými veterány, ale hlavně o nebezpečné prolínání moci a ekonomiky. Co si v zemích EU prominenti nemohou dovolit s ohledem na veřejné mínění, to jim v Česku prochází.
Mezi vyhrávajícími a prohrávajícími v našem tržním systému je žádoucí rozdíl, ale zdaleka ne zásluhou spravedlivé sociální nebo represivní politiky státu. Hodně lidí vyhrálo a drží bank jen díky děravému hernímu plánu privatizace.
Zjednodušující, ale zároveň srozumitelná vize, pohříchu ignorující reálné prostředí a lidi, přihrála Klausovi počátkem devadesátých let popularitu a otěže moci. V záplavě fantaskních nápadů té doby a jejich nositelů zazářila cílevědomá osobnost se střízlivým programem. Skutečnost ovšem byla a je složitější, léčba Klausem se dnes zdá být málo. Zbývá připomenout, že i to je jen důsledek tržního principu v politice.
