Příběh nonkonformní kultury končí ve službách komerce
„V poslední době se však objevilo něco, co bych se opovážil pojmenovat jako návrat k Altamiře. Před stěnou – snad někde v New Yorku – stanul člověk s čirou potřebou ji pomalovat. … Všude, v každém velkoměstě, se našel někdo, kdo se utkal s prázdnotou šedi a povýšil ji na exponát nejnavštěvovanější výstavy světa…“ (Jiří Suchý, Praha zmalovaná 1992)
Díky sociologům a teoretikům pop-kultury víme, že se to stalo v New Yorku a prvním legendárním sprejerem byl sedmnáctiletý hoch řeckého původu, jenž začal svůj tag TAKI 183 „bombit“ po celém městě. V roce 1971 list New York Times přinesl s mladíkem Demetriem rozhovor, který v mnohém pomohl k rozvoji tohoto dvojsečného trendu vzešlého z Bronxu, Brooklynu a Harlemu.
Výjimečně důležitou se pro vznik urbánního fenoménu stala podzemka – spojovací systém megapole, v níž putující vlaky nejdelších linek 2 a 5 roznášely poselství z jednoho konce New Yorku na druhý. Viditelnost, početné publikum, spojení se stejně smýšlejícími a dobrodružství zakázaného – tak znělo hlavní motto. Neutěšená ekonomická situace portorikánských mladíků, hispánců, černochů a následně i vznik politických hnutí a revolta proti systému se staly v 70. letech pro subkulturu hip-hopu, breakdance i DJ-ingu ideálním podhoubím.
Graffiti lze také interpretovat jako odpověď na omezený přístup menšin do oficiálních médií, která se projevila diskursem ve veřejném prostoru a svérázným „značkováním revíru“. Postupem času se ovšem přidaly i bohatší, bílé vrstvy. A ženy. Třeba jistá CHARMIN se proslavila tím, že jako první umístila svůj tag na Sochu svobody. Autorem premiérového pieceu byl prý v roce 1972 SUPER KOOL 223, který na plechovku připevnil trysku od holicí pěny (takzvaný fat cap). Rok nato vznikl pod rukou FLINTA 707 první whole car a v červenci 1976 ho trumfla jedna skupinka celým vlakem nasprejovaným americkou vlajkou.
„Freedom Train“ byl ale ihned vyřazen z provozu a úřady vyhlásily graffiti válku. Proti raným gangům jako Vanguards, Experienced Vandals či Fabulous 5 vyrukovaly specializované policejní oddíly, chemikáliemi přebujelé myčky vlaků a represivní opatření. Někteří s ulicí spříznění autoři – Jean Michel Basquiat aka SAMO nebo křídou tvořící Keith Haring – se sice dostali do učebnic kunsthistorie, nicméně většinová společnost považovala graffiti nadále za vandalismus.
„Tenkrát jsme malovali v noci na Těšnově. Najednou se objevilo policejní auto a rovnou k nám. ‚Co tady děláte?‘ Řekl jsem, že malujeme, a oni co. Ukázal jsem skicu. ‚Tak ať to vypadá pěkně,‘ a odjeli. Myslím, že tohle se už dneska stopro nestane…“ (SCUM, Praha)
Dá se říci, že podobnou cestu od vítaného zpestření k odporu a nezájmu podstoupilo graffiti i v Česku. V roce 1988 se podepsal ostravský punker na šedivé zdi jako MANIAC a RAKE udělal v Praze první piece a započaly dějiny domácí scény od prvních partiček ZDG, CSB, WAF, TCP, NNK nebo CSA až po new school a přerod okapucovaných mladíčků v grafiky, designéry či architekty, ale i odpadlíky. Tento proces popisuje aktuální kniha In Graffiti We Trust. Text Martiny Overstreet je složen z výpovědí jednotlivých členů památných crews a je doslova podmalován stovkami reprodukcí pouličních děl. Sem tam velmi inspirativními, čistými, a jinde naivními a odflinkutými – jako v reálu.
Kdo by nechtěl vědět, jak probíhaly tajné noční výpravy do depa a adrenalinové akce v potemnělém yardu? Autorka odvedla téměř kriminalisticky poctivou práci, ze které se musí radovat každý sympatizant streetartu. Tím spíš, že úplně chybí – vědomě a plánovitě – pohled z druhé strany, který snad nejradikálněji formuloval na stránkách časopisu Vesmír (1999) loni zemřelý psycholog Michal Černoušek: „Psychoanalytická odpověď je stručná a jasná: Graffiti nejsou strukturovaným sdělením ani utajeným ezoterním poselstvím zasvěcené kasty vyvolených. Jsou odpadem kultury, která se ocitla ve slepé uličce. A tak není náhodné, že o graffitové rozmáchlé fekálie kulturní degenerace projevuje zájem archeologie současnosti. Je to bohužel odpad, který vznikl nikoliv z práce, ale z neplodné zahálky.“ Takto příkrý odsudek by jistě podepsal nejeden majitel postříkané fasády. Těžko lze ale za pasivní primitivy označit úspěšné studenty VŠUP či AVU, kteří se od autenticity tagů a throw-upů odrazili k vlastní tvorbě, hravému pojetí městského prostoru i charakteristickému stylu, z něhož vznikají nejen formy streetartu jako panáčci, miniboardíky (opak billboardů), předpřipravené stickery či celé trojrozměrné instalace.
„Každopádně technika je na graffiti jednou z nejvýraznějších chuťovek. Jak to zmáčkneš, musíš ihned a nekompromisně jednat, jinak to teče… Ta rychlost je… opojná… a má právě přímej vliv na samotnou podobu písmen, na ten výraz napětí v jejich tvarech…. A udělat wholecar, není pomalovat celej vagón. Není to ani žádnej pitomej obrázek na vlaku. Je to tvý jméno přes celej zkurvenej vagón, je to wholecar, věc, kterou nemůžeš vzít zpátky… Hardcore.“ (SCARF & POIS, Praha)
Jako vizuální doklad stavu, v jakém byla naše větší města v letech 1988 až 2005, slouží kniha dokonale. Kdo by si přál dozvědet se víc, může se obrátit na odborné zdroje. Objevují se diplomové práce (Švecová na FSV UK 1999), o pozůstatky sprejerské činnosti projevila zájem tzv. garbologie (Matoušek), argotizaci jazyka zkoumají lingvisté (Svobodová a Kavalová) a stranou nezůstali antropologové (Snopek), kteří si všímají sociálních interakcí, složení skupin i dvojího kódu komunikace – s laickým publikem a s vlastní komunitou. Otázkou je, zda všechen ten zájem nepřichází v době, kdy je česká graffiti scéna za zenitem a „čmáranice“ na zdech už jen málokoho zajímají. Máme rozšířený zákon č. 140/1961Sb. s paragrafem 257b o poškozování cizí věci s dovětkem „těm, kteří poškodí cizí věc tím, že ji postříkají, pomalují či popíšou barvou“, ale mnohá města již léta nabízejí legální plochy. Známí autoři si také vydělávají peníze vyzdobením skateshopů nebo rockových klubů. A možná největším paradoxem je fakt, že kultura graffiti – zprvu nejpíše inspirovaná pouliční reklamou a bojující s ní obdobnými prostředky, se nechává komercí bohapustě znásilnit. Sprejový styl cenovek přijal za své už i McDonald´s, značkový streetwear od Nike rozhodně není laciný a konečně: řada writerů přešla na pomyslnou druhou stranu barikády a svůj talent věnovala establishmentu. I ti nejostřejší borci se již do střeženého depa nedostanou a pokud ano, tak - podobně jako v Berlíně – nevyjede zmalovaný wholecar ven… A ona věčná otázka, zda je graffiti uměním? „Vitalita graffiti je v jeho původním prostředí. Těžko se dá akceptovat na sněhobílých zdech galerií. Stává se tam zbožím, tedy součástí trhu. To, co tomu dává smysl, je jen sociální kontext,“ naznačuje Suzy Gabliková, jež tyto výtvarné kreace zkoumala. A newyorský sprejer HAZE dodává: „Je to velmi vychytralé, nazývat graffiti uměním, protože graffiti vzniklo, aby existovalo mimo systém, a umění má systém. Takže když berete graffiti do galerie, berete outsidera dovnitř. Je to, jako byste dávali zvíře do klece.“
Slovníček pojmů
- Bombing – též zbombit, rychle zhotovené ilegální graffiti
- Crew – parta, banda, krú, skupinka pracující společně na charakteristických dílech
- End to End – e2e, od konce ke konci, vagon pomalovaný po celé délce, ale pouze pod okny
- Freš – novátorsky pracující writer, nejuznávanější člen/členka se může titulovat king/queen
- Graffiti – z řeckého graphein pro psát nebo italského graffito pro škrábance, organizovaný výtvarný projev s pseudonymními nápisy a logy na zdech, štítech domů, dopravních stavbách a prostředcích (též spraycan art, hip hop graffiti, aerosol art, subway art, TTP graffiti)
- Chrom – též stříbro, stříbérko, oblíbený sprej s důrazem na kvalitní provedení písmen
- Legál – dílo vytvořené po dohodě s majitelem plochy, vymezené a povolené místo pro graffiti
- New school – nová škola, tvůrci z pozdějších etap (též wildstyle, graficky náročnější styl apod.)
- Old school – stará škola, konzervativní styl z počátečních období (písma, nekomplikované obrazce)
- Party – též jam, soutěž o nejpovedenější kousek graffiti
- Piece – kus, dílo, eso, majstrštyk, zkratka z anglického masterpiece (větší, vícebarevné s konturami)
- Pyžamko – trojrozměrné graffiti s proužkovým vybarvením
- Rúftopek – věc na střeše, graffiti ve větší výšce
- Scratchgraf – vyškrábávání tagů do oken vagonů metra
- Skečík – náčrtek pro složitější kompozice
- Tag – klička, smyčka, stylizovaný pseudonymní podpis autora graffiti (i fixou či štětcem)
- Throw-up – šplíchanec, frouap, rozvinutý tag z 2-3 písmen jména skupiny, autora či díla, většinou dvoubarevný
- Top to Bottom – t2b, od shora dolů, vagon nasprejovaný v celé své výšce
- Toy – denunciační výraz označující začátečníka nebo nekvalitního autora a jeho dílka
- Xeroboj – kopírka, autor napodobující a přejímající styl jiných writerů
- Wholecar – celý vůz, též vulker, ceněné dílo pokrývající celý vagón metra či vlaku včetně oken
- Wholetrain – celý vlak, též vultrejn, nejvyšší meta sprejerů v podobě celé zmalované soupravy
- Worm – červ, žíža, nastříkaná a spřažená dvojice vagonů podzemní dráhy či vlaku
- Writer – autor, tvůrce graffiti (též sprejer, sprejař, grafiťák a spisovně graffitista)
Ze starejch už skoro nikdo ilegály nemaluje
Říká si SIZ a patří do společenství NTS. Je určitě jedním z writerů, kteří patří k historii českého graffiti a o nichž pojednává kniha In Graffiti We Trust.
Jak ses ke grafity vůbec dostal? Dostal jsem se k tomu přes berlínského kamaráda když jsem byl na německý škole. To jsem byl ještě pankáč. Šel jsem si s ním v noci zkoušet trysky. S kámošema jsme pak chvíli stříkali NTS, pak to přešlo do DXC a pak jsme se zase vrátili k písmenům NTS. Byly jsme jediná novodobá crew, kterou ještě starý vzali mezi sebe. Všichni po nás jsou v knížce In Graffiti We Trust bráni jako newschool. Byly jsme vždy trochu odlišný. Bydleli jsme na Evropský a nejezdili jsme bombit mimo naše okolí. Dělali jsme jen tu Evropskou, takže to bylo trochu jako v Americe. Tam máš teritoria, kde si stříkaj místní skupiny a ven nejdou, protože tam by je zbili. Měli jsme prostě americkej styl. Bombili jsme náš street a každý, kdo přijel, tak viděl, že tam bydlíme.
Funguje ten celý systém vůbec ještě? Existují ještě crews? SIZ: Jasně, člověk neodejde ze svojí crew. Když jde malovat, tak její jméno vždy k tomu pieceu napíše. Tady se to ale zas až tak na crews nerozdělovalo. Za tý zlatý doby se všichni scházeli v jednom klubu a večer šli společně malovat. Nebylo to tak, že by chodila pořád ta samá crew. Bylo tady tak sto až sto padesát lidí. Byli jsem jedna velká rodina.
Takže žádné teritoriální boje? Kdysi byly. Třeba jeden z překladů pro NNK byl Nenávidím Nasa Crew. Byli to bohatý kluci z Plzeňský, který měli hodně peněz na dózy, ale dělali fakt ošklivý věci. Byli černý ovce. Jednou třeba přišli do metra a byla tam jen jedna souprava na který už se malovalo a ty druhý je vyhodili. Oni si počkali a pak seškrábali přední okno soupravy, aby nemohla vyjet. Pak jim celý NNK dalo ultimátum, že přijdou za týden a přinesou na Palmovku deset černejch a deset chromů. Celá scéna se tam sešla a koukala co se bude dít. A oni tam vážně přišli a vysypali z ruksaku ty dózy. Museli zaplatit daň za to co udělali – prostě ponaučení. Takový boje byly.
Dá se říct, že scéna pomalu vymírá? V roce 97 začal úpadek scény. V té době se objevilo plno nových crew - viděli ty starý, jak jenom zevlujou a nic moc nedělají a zvykli si spíš na to zevlování a tolik se toho už nenamalovalo. Kamarádi se teď snaží scénu novou knížkou opět nastartovat. Mají naskenováno plno fotek s místy, který by člověk chtěl udělat, ale není to možné, protože jsou strašně vysoko a nebo úplně v centru. Do těchto fotek pak budou vkládat různý tagy a throw-upy. Ale scéna určitě upadá.
Starý odešli dělat grafiky? No jasně. Ale jsou lidi, který ještě pořád malujou. Teď jsem ve městě viděl tagy City Boys. Oni připravovali tu knížku. Takže čas od času se ještě něco udělá, ale většinou je to o tom, že se někdo vykalí a má v ruce fixu, tak něco potaguje. Ze starejch ale už skoro nikdo ilegály nemaluje. Spíš se sejdou, když je hezky, a dělají legály.
Ty ještě maluješ? Mám fáze kdy ještě pořád chci malovat. A pak jsou chvíle kdy mi to už vůbec nejde. Třeba ta knížka mě teď docela nakopla. Psali tam, že jsem dokázal jen čas od času okouzlit. To tak není, vždyť o mě lidi říkali, že mám nejlepší S v Praze. Nebo jsem se jednou rozhodl, že na každý den v měsíci udělám jeden piece. Zvládl jsem všech 31. Tak jsem si teď doma začal zase kreslit. Ale ilegálně už ne. Brání tomu lenost. Vstát v noci a jít někam… Navíc tě můžou chytnout a zkazíš si tím život. I když jsou ještě posedlí writeři, kteří by tohle nikdy neřekli.
