Bývalého premiéra Václava Klause ani současnou vládu Miloše Zemana určitě nemůže hřát na srdci to, že Evropská komise v české ekonomice stále nachází velké nedodělky. Ale hodnocení z Bruselu patří v mnoha ohledech k těm ještě lichotivějším.
Stačí se podívat na stížnosti amerických společností v Podnikatelském průvodci Českou republikou, který připravilo ministerstvo obchodu USA (více na str. 36). Američané nám vytýkají neetické praktiky na podnikové úrovni, korupci, nemožnost ochránit vlastní práva právními prostředky. Výkonný ředitel Americké obchodní komory v ČR Weston Stacey říká, že investoři se při uzavírání kontraktů snaží vyhnout tomu, aby o případných sporných případech mohli rozhodovat čeští soudci. Ti totiž mají málo zkušeností a jsou pomalí.
Mínění investorů je přitom pro českou ekonomiku leckdy mnohem důležitější než jednotlivý dokument z dílny Evropské komise. A na rozdíl od německých firem, pro které je český trh navzdory jeho nedokonalostem přirozeným lákadlem, třeba právě Američané toho Česku odpustí mnohem méně.
Nejjednodušší reakcí na jakoukoliv kritiku je prohlásit, že není pravdivá, a tvářit se ublíženě (více na str. 68). Ale co se tak trochu důkladněji zamyslet nad tím, proč nás Brusel ve své Strategii rozšíření podle některých ekonomických kritérií zařadil až do třetí skupiny žadatelů o členství v Evropské unii? Nebo si Václav Klaus opravdu myslí, že to bylo jenom kvůli „jakýmsi podivným okolnostem ?
Na jedné straně není pochyb o tom, že každý hodnotí podle svých kritérií. To, co považuje za dobré Evropská komise, nemusí být předností pro někoho jiného. Brusel nás chválí za urychlené přijímání legislativy, ale americkým firmám vadí právě překotné schvalování zákonů. Poslanci totiž nemají na jejich důkladné posouzení čas. Podnikatelé se pak pohybují v neustále se měnícím právním prostředí, což jim moc jistoty nedodává. Je ale na České republice, aby se pokusila tento rozpor vyřešit.
Není nutné souhlasit s každou větou v každé hodnotící zprávě. Ale veřejně zpochybňovat její celkové vyznění je už na pováženou. Jakékoliv hodnocení totiž přinejmenším odráží pověst, kterou Česko v určitých kruzích má. A za tu si může samo. Popuzenými reakcemi si ji nevylepší.
Ruku na srdce: Bylo by těžké mluvit o stabilním bankovním sektoru poté, co český stát zasáhl – nebo musel zasáhnout – v bývalé Investiční a Poštovní bance tak radikálním způsobem. Těžko chválit českou restrukturalizaci, když i dnes se vláda snaží za každou cenu chránit zjevně neefektivní odvětví. Dost jasně o tom svědčí požadavek, aby se budoucí vlastník ČEZ předem zavázal k odběru uhlí. Konkurenční schopnost některých českých podniků, jež by bez státní pomoci nepřežily, je opravdu diskutabilní. A pokud ten, kdo hodnotí, o tomto všem ví, těžko to přejde mrknutím oka.
Je samozřejmě možné se přít o to, do jaké míry je nový zákon o ČNB v souladu s evropskými normami. Ale málokdo by si asi dovolil tvrdit, že pomáhá centrální bance v nezávislém rozhodování. A o to tady jde především.
Dobrá, může namítnout český politik, ale proč nás Brusel hodnotí hůře než naše sousedy? Připusťme, že Evropská komise v českém případě skutečně mohla použít přísnější metr, byť to zdaleka není jisté. Ale ani to není důvod k popuzenosti. Jen dětina, když mu chcípne koza, dělá vše pro to, aby chcípla i sousedovi. Není to ostatně tak dávno, kdy premiér Zeman podobný přístup vyčítal Rakousku. Moudrý politik se zamýšlí především nad vlastním hodnocením, nezpochybňuje hodnocení ostatních.
Pokud někdo není spokojen s tím, co si o něm myslí ostatní, má možnost reagovat různými způsoby. Může lépe prezentovat své přednosti a více lobbovat. Mohl by se také pokusit zjistit, zda za objektivní kritikou není ještě něco navíc, třeba averze, jež není na první pohled vidět. Toto vše je skutečně zapotřebí. Ale ze všeho nejdůležitější je odstranit své nedostatky.