Práce kariérního diplomata se mění s časem. Český velvyslanec v Berlíně Rudolf Jindrák o tom ví své. Zatímco na jeho prvním postu v Mnichově se před dvaceti lety řešily dějiny a odsun sudetských Němců, dnes jsou vztahy s naším západním sousedem „normalizované“. „Polovina agendy, kterou se zabývám, je ekonomického rázu,“ říká ambasador.
Když si člověk otevře české noviny, má pocit, že nás v otázkách evropské integrace Němci považují za potížisty. Jak vnímáte obraz Česka vy?
Pro mě je klíčový postoj německých politiků, ne úvahy novinářů. Ministr zahraničí Guido Westerwelle by určitě uvítal, kdyby Česko vyřešilo svou účast na fiskálním paktu EU v kratším horizontu. Na druhou stranu si německá politická reprezentace uvědomuje, že Česko provádí reformy, své kroky vysvětluje a na budoucnost EU nahlíží podobně jako třeba severské země.
Těší vás, že se o nás jinak v německých médiích moc nepíše?
Pro diplomata je nejlepší, když se o zemi nepíše vůbec, protože to znamená, že je tam klid. Ale teď vážně – když se o vás nepíše, znamená to také, že vaše země mizí z povědomí. A to by byla velká škoda.
Zastoupení Česka v zahraničí je celá řada – máme ambasády, CzechTrade, CzechInvest, CzechTourism, Česká centra. Co by mělo být tím prvním kontaktním místem pro byznysmeny?
Kombinace všeho. My jsme v Düsseldorfu před rokem a půl vytvořili modelový projekt Českého domu, kde spolu v jednom patře sedí všechny organizace. Znamená to nejen úsporu nákladů, ale hlavně úzkou spolupráci. Ti lidé spolu komunikují každý den a dokážou si informace předávat.
A první kontakt? Záleží na tom, o jakou spolupráci jde. Pokud někdo například hledá obchodního společníka v Česku nebo chce u nás něco vyrábět, pak je pro něj přirozeným partnerem CzechTrade nebo CzechInvest. Závažné ekonomické problémy, které zasahují do politiky, jako jsou přenosové sítě nebo splavnost Labe, jsou ale doménou ambasády. Už jen proto, že kolegové z ostatních institucí nemají v cizině diplomatický status a vystupují tu po právní stránce jako soukromé osoby.
Z hlediska investic jsme pro Němce stále atraktivní. Na druhou stranu se pracovní náklady u nás prodražují a německé firmy si stěžují na špatný systém vzdělávání, kdy chybí provázanost s firemní praxí…
Důležité ale je, že už nejsme vnímáni jako montovna, a ten trend je stále silnější. Třeba Škoda Auto od počátku nebyla žádná montovna Wolfsburgu, jak mnozí hanlivě poznamenávali. V Mladé Boleslavi zůstalo vývojové oddělení. Těší mě také zvyšující se zájem o naše vědce. O naše experty se uchází třeba prestižní Frauenhoferův institut. Také firma MBtech, která provádí vývoj pro Mercedes-Benz, má v Česku už dvě stovky inženýrů.
Pevně doufám, že podobně úspěšný bude i český kosmický průmysl, který by se mohl zapojit do evropského projektu nosných raket Ariane.
K atraktivitě Česka přispívá také dobrá infrastruktura, geografická blízkost a v neposlední řadě jazyk. Němečtí manažeři se u nás pořád obstojně domluví ve své rodné řeči, byť zájem o němčinu konstantně klesá.
Česko-německé investiční vztahy vypadají často jako jednosměrka. Co může být naopak atraktivní pro tuzemské firmy v Německu?
Nechci říct, že se tok investic obrací, na to si ještě pár let budeme muset počkat. Ale například v Severním Porýní-Vestfálsku, což je pořád jedna z ekonomicky nejvýkonnějších spolkových zemí, je registrováno kolem padesáti českých firem. Tedy společností, které mají sídlo v Česku a platí u nás daně. Naši investiční stopu je možné najít i jinde. Skupina Agrofert má aktivity v Sasku-Anhaltsku a tamní zemská vláda je s investicí velmi spokojena. Energetický a průmyslový holding zase ovládá těžební společnost Mibrag. Zrovna v energetice šance pro větší a silnější skupiny existuje.
Zmínil jste chemii a hnědé uhlí. Nejsou to dost zastaralé segmenty průmyslu?
Nejsem odborník na energetiku, ale uhlí bude určitě hrát svou roli i nadále. Zvlášť v Německu, kde bude třeba nahradit výpadek způsobený odstavením jaderných elektráren. Výkyvy z obnovitelných zdrojů jsou tak velké, že je nutné mít stabilní zdroje. Takže uhlí perspektivu má.
Může obrovský zájem o obnovitelné zdroje v Německu přinést něco i tuzemským firmám?
Německo je jednou z mála zemí na světě, která je schopna svou energetickou revoluci financovat. Nemám na mysli výstavbu dalších hektarů větrných parků a solárních panelů, ale výzkum nových technologií. Například baterie do elektromobilů se budou muset zásadně zlevnit. A tady se naskýtá šance, jak do německého výzkumu zapojit také české firmy. Vidím to jako velkou výzvu, kterou není radno propásnout.
Výzvu, která bude z velké části placena z vládních programů?
Je pravda, že německá vláda bude muset dělat razantnější kroky než doposud. Na druhou stranu je třeba, aby se i velké koncerny rozhodly, jakou cestou se vydají. Třeba německé energetické firmy vystoupily z jaderného programu i ve Velké Británii, protože pro ně atom už není prioritou. Budoucnost je ale dost otevřená a těžko říct, jak intenzivní bude podpora vědy a výzkumu.
Velkým tématem v souvislosti s nárůstem energie z obnovitelných zdrojů je přetížení přenosové soustavy. Česko dokonce pohrozilo, že nechá na hranicích nainstalovat transformátory, které německou zelenou energii odstřihnou od sítě…
Německý eurokomisař Günther Oettinger správně řekl, že při úvahách o nahrazení atomových elektráren nelze nebrat ohled na sousedy. Myslím, že možná řešení jsou čtyři. Zaprvé, dostavba přenosové sítě v Německu tak, aby se proud dostal ze severu na jih. Znamená to investici asi jednu miliardu eur ročně a zdlouhavé řízení se získáváním pozemků pro nové stožáry.
Zadruhé, podpora přenosových sítí v rámci celé EU. To je směr, kterým by se měla ubírat Evropská komise. Zatřetí, posílení našich přenosových sítí, do nějž chce česká vláda investovat v přepočtu dvě miliardy eur.
Čtvrtá varianta je nejproblematičtější – postavit na hranicích zmíněné transformátory, o čemž uvažují také Poláci. A pokud v Polsku tímto způsobem proud odkloní, bude to opět znamenat větší nápor na českou soustavu.
Mnoha politikům zatím nedochází politická dimenze problému. Pokud kvůli přetížení sítí nakonec opravdu dojde k blackoutu, české veřejné mínění se obrátí proti Německu. Pak už nepůjde jen o čistě technické řešení, kudy přepravovat elektrickou energii, ale o návrat ke stereotypnímu vnímání našich sousedů. A to by byla velká škoda.
velvyslanec v Německu Rudolf Jindrák (48)
Narodil se v Praze, kde vystudoval práva na Univerzitě Karlově.
Od roku 1986 pracuje na ministerstvu zahraničí.
V první polovině 90. let působil jako konzul v Mnichově, byl součástí týmu, který vyjednával česko-německou smlouvu o dobrém sousedství z roku 1992.
Jako velvyslanec působil v Maďarsku (1998–2001) a Rakousku (2004–2006).
Od prosince 2006 je českým velvyslancem v Berlíně.
Je ženatý, má dvě děti.
