Rychlá integrace sovětského impéria, Číny, Indie a dalších rozvíjejících se zemí během jedné generace nadobro změnila svět
Když někdejší lídr Číny Teng Siao-pching v roce 1978 vyhlásil „čtyři modernizace“ a odstartoval tím tržní reformy, představoval vývoz ekvivalent 6,6 procenta tehdejšího čínského hrubého domácího produktu. Ten činil v přepočtu na obyvatele ubohých 155 dolarů. V témže roce stejný ukazatel v případě Indie představoval 206 dolarů a indický vývoz odpovídal 6,4 procenta jejího hrubého domácího produktu (HDP).
O třináct let později byla situace mnohem lepší. V roce 1991, tedy v roce zániku Sovětského svazu, spuštění tržních reforem v postsovětském bloku a liberalizace ekonomiky v Indii, Čína na poli integrace do světové ekonomiky urazila docela slušný kus cesty, byť volání po demokratizaci politického života bylo krvavě potlačeno v létě 1989. HDP na obyvatele byl sice pořád jen 330 dolarů (v Indii 309 dolarů), ale čínský vývoz už představoval 17,4 procenta HDP, kdežto v Indii jen 8,6 procenta HDP.
Pak se ovšem tempo globalizace podstatně zrychlilo. V roce 2008 – pro Západ téměř fatálním – čínský vývoz představoval 35 procent HDP, v Indii 23,5 procenta HDP. (Jen pro zajímavost, podíl vývozu k HDP v Česku se zvýšil ve stejném období o dvacet pět procentních bodů až na 77,1 procenta českého HDP. Česko tedy patřilo k vítězům této fáze globalizace, ale ani zdaleka to nemusí platit v budoucnu.) Praktický dopad toho, že se řekněme tři miliardy lidí žijící do té doby v relativně uzavřených ekonomikách takhle rychle zapojily do mezinárodních produkčních a spotřebních řetězců, je nesmírný. Mimo jiné o řád překonává třeba dopady poválečného vzestupu Japonska, které má koneckonců „jen“ sto dvacet milionů obyvatel.
Rána německému průmyslu
Životní úroveň stovek milionů Číňanů se v poslední době dramaticky zvedla a záplava v Číně produkovaného levného zboží podstatně přispěla k růstu reálné spotřeby na celém světě, a to při nízké inflaci. Je však nepopiratelné, že rychlá integrace Číny se podepsala na deindustrializaci Západu. Dokonce i v případě sofistikovaného německého průmyslu, který je globálně konkurenceschopný, poklesl jeho podíl na přidané hodnotě v národním hospodářství v letech 1988 až 2008 o deset procentních bodů. Naopak v Číně o čtyři procentní body vzrostl až na bezmála 48 procent, a to při naprosto fenomenálním růstu objemu výroby. Pro ilustraci: ještě v roce 1985 vyrobila Čína pouhých 5200 osobních aut, loni jich čínské automobilky a společné podniky s evropskými, japonskými a americkými producenty dodaly na trh bezmála čtrnáct milionů (!). Celkový automobilový trh v Číně je dnes největší na světě.
Zpátky k čínsko-německému obchodu, neboť to je pro nás důležité z hlediska českých vazeb na německý průmysl. Podle čínských celních statistik mělo loni Německo v obchodu s Čínou mírný obchodní přebytek 6,3 miliardy dolarů při vývozu 74,3 miliardy. Podle německých statik je to naopak a Čína měla v obchodě s Německem významný přebytek.
Vzhledem k reexportům přes třetí země je lepší porovnat dovozní statistiky obou zemí a výsledkem je přebytek ve prospěch Číny v rozsahu asi 32 miliard dolarů. Berte tohle číslo s velkou rezervou, v jednom z minulých čísel týdeníku Euro jsme uvedli na příkladu iPhonu, jak jsou konvenčně dělané statistiky mezinárodního obchodu ošidné. Podíl německých komponentů na iPhonu je 17 procent, zatímco čínská přidaná hodnota je pouze 3,6 procenta. V obchodě s iPhony „Made in China“ by tedy podle konvenční statistiky mělo Německo vysoké pasivum, ačkoli podle analýzy založené na zkoumání přidané hodnoty by tomu bylo naopak.
Poražená Amerika
Čína loni objemem průmyslové výroby předstihla Spojené státy, kterým první místo globálního žebříčku patřilo celé jedno století. Jestliže na průmysl západních zemí tlačí především Čína a další státy s ekonomikou založenou na vývozu zboží, pak ani pracovní pozice ve službách nejsou konkurenčního tlaku ušetřeny kvůli prudkému rozvoji informačních a komunikačních technologií. Ten umožňuje dálkové zpracování dat – od vyhodnocovaní CT scanů ve zdravotnictví až po účetnictví a služby zákazníkům – což je doména hlavně indických firem.
Outsourcing průmyslu a distančních služeb představuje pro vyspělé země obrovský problém, neboť vyžaduje úprk k vysoce kvalifikovaným oborům. Ty ovšem nevytvářejí dostatek pracovních příležitostí, a navíc i v případě úspěšného rozvoje z nich profituje především vrstva těch nejkvalifikovanějších zaměstnanců plus manažeři a vlastníci kapitálu. I tam, kde je poptávka po vysoce kvalifikované pracovní síle, jí neodpovídá reálná nabídka na trhu práce. Západní školství totiž produkuje velké množství absolventů v „soft oborech“, které dosud nejsou ani nikdy nebudou předmětem mezinárodního obchodu, protože je outsourcovat zkrátka nelze. Bohužel jde často o pracovní příležitosti závislé na veřejných rozpočtech (veřejná správa, veřejné služby včetně zdravotnictví a sociální péče).
Jenže právě veřejné rozpočty se musejí vyrovnávat s nakumulovanými dluhy danými dlouhodobě deficitním hospodařením. Takže perspektiva zaměstnání pro absolventy s touto kvalifikační strukturou je silně omezená. Alternativou je zaměstnání v té části sektoru tržních služeb, která není vystavena mezinárodní konkurenci, jenže jde zase o obory, které nevynikají vysokou produktivitou a nedovedou vyspělým zemím zajistit odpovídající ekonomický růst. Absolventi společenských věd obracející hamburgery u McDonald’s, to sice není vábná, zato však bohužel reálná perspektiva. Že globalizaci ani své politické a hospodářské elity nebudou milovat, to si pište. Že tím v Číně nikoho nedojmou, je právě tak zřejmé. Pro Západ, a pro tyto účely se k němu počítejme, nastávají opravdu nesnadné časy.
Světová jednička
Co je ovšem neoddiskutovatelné, je čínský ekonomický vzestup jako takový. Za posledních třicet let dosahovala země průměrného ročního tempa růstu skoro deseti procent. To neznamená nic jiného, než že každých sedm let se její HDP zdvojnásobil. Japonsko mělo po válce dlouhou časovou řadu dynamického růstu, Jižní Korea nebo Singapur či Tchaj-wan jedou rychle dopředu také desítky let, ale Čína je v tomto ohledu v dějinách lidstva opravdu ojedinělá.
Pokud se čínský hospodářský růst v příštích letech zásadně nezpomalí, stane se podle projekcí Mezinárodního měnového fondu (MMF) s přihlédnutím k paritě kupní síly největší ekonomikou na světě již v roce 2016, v nominálních dolarech někdy kolem roku 2020. Ostatně již letos by Čína mohla být v takto měřeném HDP zhruba stejně velká jako eurozóna. „Chindia“, jak říkají v angličtině kombinaci čínské a indické ekonomiky, má reálnou šanci stát se světovou jedničkou již tento nebo nejpozději příští rok.
Střídání politických stráží
Samotná čínská vláda počítá v příštích pěti letech s meziročním hospodářským růstem přesahujícím osm procent. A to nehledě na nemalá rizika, daná například ohromnou a v dějinách světa opravdu nevídanou závislostí růstu na investiční aktivitě (míra investic loni dosáhla skoro 50 procent HDP) a rychlým zadlužováním provinčních a municipálních vlád, jež za investičním boomem spolu se státními podniky stály. Čína sama má zkušenost se špatnými dluhy z přelomu tisíciletí a historie se může opakovat.
Ostatně ví to i samotné čínské vedení. Premiér Wen Ťia-pao si už v roce 2007 postěžoval, že ekonomika je „nestabilní, nevybalancovaná, nekoordinovaná a neudržitelná“. Zjevně by si přál změnit její strukturu ve prospěch vyšší domácí spotřeby a menší závislosti na investicích a zahraničních trzích. Jenže změnit model, který Číně v posledních třiceti letech tak posloužil, je nesmírně složitý a delikátní manévr. V příštích osmnácti měsících navíc proběhne v Číně velké střídání politických stráží, a tak nějaké radikální změny v hospodářské politice musejí počkat až na nové vedení. To také určí, jak si bude Čína počínat v zahraničně politické oblasti a jak se svým návratem na globální ekonomický trůn, který jí patřil po většinu jejích velmi dlouhých dějin, naloží.
