Karimov neměl mnoho přátel, ale teď by si i jeho kritici přáli, aby jeho nástupce vládl stejně jako on
Nic necharakterizuje vládu Islama Abduganijeviče Karimova tak dobře jako její konec. „Nikdo nevěděl, co má po prezidentově smrti dělat, protože k tomu nikdo od prezidenta nedostal příkaz,“ sdělil časopisu Business New Europe zdroj (pochopitelně anonymní) dobře etablovaný v uzbeckých mocenských kruzích.
Podle toho to také v Taškentu vypadalo.
Karimov (1938-2016) byl muž sice chřadnoucího zdraví, ale velmi živého mocenského apetitu. Někdy v prvních letech 21. století proto vymyslel nevídanou šarádu: vždycky na výročí vyhlášení nezávislosti na Sovětském svazu, 1. září, vzal všechny svoje ministry a nechal je odvézt do svého rodného Samarkandu. Tam uspořádal veselici, jejímž hlavním bodem byl lidový tanec v podání členů vlády a pochopitelně jeho samotného. „Jsem tady a jsem stále silný,“ vzkazoval tak svým potenciálním odpůrcům (jichž ostatně mnoho nezbylo, protože je většinou nechal uvařit, a to doslova).
Stejně tak se oslavy připravovaly i letos - až pak najednou 28. srpna je vláda bez bližšího vysvětlení odvolala. Několik hodin se nedělo nic, až moskevský zpravodajský server Fergananews oznámil, že Karimov zemřel. Vzápětí poté vydala taškentská vláda oznámení, že prezident náhle onemocněl, ale nic dalšího neuvedla.
Zemřel. Žije. Zemřel
Devětadvacátého srpna začali uzbeckému lidu kondolovat zahraniční politici (včetně například tureckého premiéra) a do Samarkandu se začali sjíždět smuteční hosté. V reakci na to prohlásila přes Instagram Karimovova nejmladší dcera Lola, že otec začal krvácet do mozku a lékaři mu věnují intenzivní péči. Server Fergananews na to večer opáčil, že Karimov zemřel toho dne mezi 15. a 16. hodinou. Pak se dva dny nedělo nic.
Až druhého září večer vláda oficiálně prezidentovu smrt potvrdila. Zároveň nechala přečíst sáhodlouhou lékařskou zprávu, v níž byl Karimovův boj o život, skutečný či fiktivní, detailně popsán; důvodem bylo zřejmě zastavit spekulace o skutečné době prezidentovy smrti, jež by mohly přiživit případný pokus o převrat.
Tím nesrovnalosti nekončily. Zpráva například uvádí, že od 28. srpna, kdy se prezidentovi přitížilo, až do 2. září večer se o něho starali dva špičkoví moskevští neurochirurgové. Znělo to věrohodně, protože jak profesor Alexander Potapov, šéf Neurochirurgického ústavu N. N. Burděnka, tak profesor Leo Bokeria už v minulosti měli Karimovovo zdraví na starost.
Naneštěstí pro oficiální verzi uzbecká pobočka BBC později potvrdila, co se tou dobou již říkalo v Moskvě - že Potapov byl 31. srpna ve své moskevské kanceláři. Bokeria mezitím popřel, že by do Taškentu vůbec odcestoval, a o čemkoli dalším se odmítl s novináři bavit. Naopak ruská vicepremiérka Olga Goloděcová se nechala slyšet, že z Taškentu vůbec žádná žádost o léčení tamního prezidenta nepřišla. Zkrátka a dobře kdyby chtěli uzbečtí mocipáni svým jednáním podezření z nekalosti zrovna vyvolat, nemohli udělat nic lepšího.
Konec doby bavlněné
Tolik tanečků okolo data Karimovovy smrti působí tragikomicky. Mají ale dobrý důvod v minulosti i budoucnosti. Uzbekistán nemá zrovna zažitou tradici slušného předávání moci - před nějakými sedmi sty lety připadalo jeho dnešní území Tímúrovské říši, pak je tři sta let ovládali turkičtí nomádi, aby je v 19. století k sobě připojilo ruské impérium, které se před sto lety proměnilo v impérium bolševické. A od roku 1991, kdy se Taškent od Moskvy odtrhl, vládl Uzbekistánu jediný muž - Karimov.
Jeho vláda se vydala po klasické diktátorské trajektorii. Původní ambice dostat Uzbekistán z postsovětské zemědělské bídy do společnosti vyspělejších zemí zůstala na půli cesty. Druhou polovinu pak charakterizuje snaha udržet kontrolu veškerého dění v zemi - od politického dialogu přes hrozbu terorismu až po vývoj obchodní bilance - v jediných rukou, samozřejmě prezidentových. To může stěží mít dobrý konec a Karimovův Uzbekistán nebyl výjimkou.
Jakkoli to dnes zní skoro nepatřičně, ne všechna opatření někdejšího komunistického aparátčíka byla pro jeho zemi neštěstím. Karimov si předsevzal, že Uzbeky vymaní z moskevského područí, a v roce 2001 umožnil - jako první postsovětský stát - Američanům vybudování vojenské základny pro válku v Afghánistánu na uzbeckém území. Také se mu hodilo, že tak Washington de facto legitimizoval jeho rabijátský způsob vycházení s každým náznakem opozice - ale když ho Američané kvůli tomu začali kritizovat, zase je ze země vypoklonkoval. V roce 2012 pro změnu vystoupil z Rusy ovládaného vojenského bloku Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Snažil se balancovat osud své země ve středu zájmů všech tří relevantních mocností - a celkem vzato se mu to dařilo.
Promarněná šance
Také na ekonomickém poli zpočátku v Karimovově počínání šlo vysledovat jistou logiku. Rozhodl se, že nebude spoléhat na pěstování bavlny, jež jeho zemi živila za sovětských časů, a diverzifikoval, co se do Uzbeků vešlo. Začal těžit plyn, který Moskva ignorovala ve světle bohatších nalezišť v Turkmenistánu, a prodával ho do Číny. Pustil se do těžby zlata; jeho smlouva o vytvoření společného podniku Zarafshan-Newmont v hodnotě 250 milionů dolarů byla v roce 1993 první svého druhu v regionu.
Uzbekistán, s výjimkou Lichtenštejnska jediná země světa obklopená sousedy bez přístupu k moři, sousedí se všemi ostatními
středoasijskými republikami.
V 90. letech měl čáku na obnovení svého postavení z dob Hedvábné stezky (ačkoli nejdůležitější obchodní uzel Samarkand je historicky tádžické město, nikoli uzbecké). Ben Aris, šéfredaktor časopisu Business New Europe, jenž v první půli 90. let v Uzbekistánu několik let pracoval, vzpomínal v Karimovově nekrologu na tehdejší horečnou atmosféru, v níž si investoři podávali dveře v Taškentu a otevírali tam podniky všeho druhu.
Jestliže v roce 1991 obnášela uzbecká ekonomika tři miliardy dolarů, loni to už bylo 66 miliard. Jenže mohlo to být daleko lepší nebýt právě Karimova. Ve snaze zvyšovat příjmy z prodeje bavlny si Uzbekové během několika prvních postsovětských let vysušili řeky, jejichž vodu používali na zavlažování bavlněných polí. Skoro tak zrušili Aralské moře, kdysi největší jezero světa, se všemi patřičnými důsledky.
Žádné žvýkačky za dolary!
Taškentský režim tehdy nařídil odvod říčních vod do bavlněných polí omezit; když se to promítlo do snížených tržeb a schodku obchodní bilance, Karimov zpanikařil.
Nařídil přísné kapitálové kontroly, řka, že „nebudeme přece utrácet vzácné dolary za dovoz žvýkaček“. Když se jej tehdy Aris z BNE ptal, kdy opatření uvolní, odpověděl prezident, že nejspíš za šest měsíců. To se psal rok 1995; kontroly jsou v platnosti dodnes a s nimi také vidina výdělků, která v zemi držela investory. Příběh uzbeckého úspěchu se zastavil na půli cesty ještě rychleji, než začal.
Ukazuje to na důležitý aspekt Karimovovy vlády, jenž může pro budoucnost země i celého regionu mít zásadní význam. Ze všech středoasijských vládců byl Karimov jistě nejtvrdší; když si uvědomíte, že mu konkuroval i takový Saparmurat Nijazov - Turkmenbaši, oceníte, že to není ledajaký primát. Jeho prvořadým politickým instinktem bylo za každých okolností přitáhnout šrouby. A jak víme, dlouhodobé jednání podle takového instinktu nemůže skončit jinak než izolací.
Ne že by nebylo kde sílu použít.
Uzbekistán je se 34 miliony obyvatel nejlidnatější zemí regionu; je ale rozdělený etnicky, když zhruba deset procent tvoří Rusové a Tádžikové; ani jedni nejsou spoluobčany k pohledání. Je rozdělený i nábožensky, ačkoli je z 80 procent muslimský, stále větší část opozice se z nedostatku lepší volby uchyluje k radikálnímu islámu. A konečně je Uzbekistán důležitou tranzitní zemí na trase opiového obchodu z jihovýchodní Asie na západní trhy.
Odkaz žije
Aby udržel zemi pohromadě, spolehl se Karimov na sérii represivních řešení, aniž by někde upustil ventil (například povolením opozice, nebo alespoň tím, že by její příslušníky nenechal rutinně mučit a vraždit). V důsledku toho všeho je dnes Uzbekistán jako příslovečný sud střelného prachu, jemuž by mohla stačit jiskřička k výbuchu. Zbytek středoasijského regionu by takovou explozí jistě nezůstal nedotčen.
I proto pozorovatelé uzbecké scény netrpělivě čekali na Karimovův pohřeb - kdo bude obřadu šéfovat, ten bude s největší pravděpodobností novým prezidentem. Když v neděli 4. září vyšlo najevo, že role se ujal největší favorit, dosavadní premiér Šavkat Mirzijojev, působilo to jako úleva.
Nejspolehlivější Karimovův spojenec je také nejlepší zárukou kontinuity a tím i stability země. Islam Karimov by z takového uvažování měl radost.
Uzbekistán je jako příslovečný sud střelného prachu, jemuž by mohla stačit jiskřička k výbuchu. Karimov se snažil balancovat osud své země ve středu zájmů všech tří relevantních mocností -a celkem vzato se mu to dařilo.
Více nenaplněné naděje než úspěchy Při pohledu na tyto grafy vypadá uzbecká ekonomika skoro jako středoasijský tygr (zejména ve srovnání s většinou sousedů). Ve skutečnosti dokázal Islam Karimov uzbeckou ekonomiku stejně dobře pozvednout jako podusit ve vlastní šťávě kapitálových kontrol.
Meziroční tempo růstu uzbecké ekonomiky (v %)
Roční HDP (přepočteno paritou kupní síly) na jednu uzbeckou hlavu
ZDROJ: tradingeconomics.com
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
