Průmyslová výroba obuvi ve Zlíně je úzce spojena s osobou Tomáše Bati. Méně známá je ale skutečnost, že se ve městě ve stejné době pokoušela o štěstí i řada menších obuvnických podnikatelů, tu s menším, tu s větším úspěchem.
Foto: Zmizelá Morava - Zlín
Tradice obuvnického řemesla sahá ve Zlíně hluboko do středověku. Zprávy o zdejších ševcích pocházejí už ze 16. století a roku 1580 se objevují i první zmínky o cechu. V polovině 19. století pracovalo ve městě několik desítek ševců a roku 1886 stoupl jejich počet až na 160. Přesto prvním, kdo se zde pokusil o tovární výrobu obuvi, nebyl zlínský rodák, ale podnikatel francouzského původu Robert Florimont. Příliš se mu však nedařilo, a tak po několika letech město opustil.
Koncem 19. století vstoupil na scénu Tomáš Baťa, který brzy začal mezi místními obuvníky dominovat. Nebyl ale jediným obuvnickým podnikatelem ve městě. Prosadit se zde pokoušela celá řada dalších výrobců, kteří sice nedosáhli takových úspěchů, mnozí z nich ovšem dokázali ve stínu obuvnického kolosu přežít, a dokonce i prosperovat.
Bratranec nebratranec
Jedním z nich byl Baťův bratranec Antonín Červinka. Po vyučení roku 1893 odešel na vandr a po návratu o pět let později si otevřel ve Zlíně vlastní živnost. Vyráběl hlavně dámskou obuv, kterou prodával na trzích a jarmarcích. Pozvolna zvyšoval výrobu a za-
nedlouho zaměstnával už 10 dělníků a dva učně. Roku 1900 se spojil s bratrem Josefem a o čtyři roky později také s bývalým sládkem Janem Janáčkem. Společně založili firmu „Bratři Červinkové a spol.“, postavili novou tovární budovu a začali vyrábět plátěné šněrovací boty, které šly dobře na odbyt.
Společníci rychle bohatli. Jejich podnikatelský vzestup se ale nelíbil Baťovi, který vyráběl stejnou obuv, a tak se rozhodl konkurenci, byť rodově spřízněnou, zlikvidovat. Razantně snížil ceny zboží, na což jeho bratranci nedokázali reagovat. Firma roku 1906 zanikla a společníci se rozešli. Antonín nicméně pokračoval ve výrobě obuvi až do konce první světové války. Později se přeorientoval na papuče, kamaše, psí dečky a začal také s produkcí lepidel, laků a barev. Podnikání zanechal teprve roku 1948.
Dobré vztahy vítězí
Některé z obuvnických továren zakládali ve Zlíně bývalí Baťovi zaměstnanci, kteří se s ním z různých důvodů rozešli. Jedním z nich byl i Ludvík Zapletal. U Bati pracoval do roku 1906, poté se osamostatnil a získal živnostenské oprávnění na tovární výrobu plátěné a dětské kožené obuvi. Začal spolupracovat s bývalým obchodním cestujícím firmy Baťa Moricem Lehrem, jejich obuvnický závod na Zarámí ale už roku 1909 vyhořel a firma zanikla.
Zapletal se ovšem nehodlal podnikání vzdát. Roku 1910 zahájil novou tovární výrobu obuvi na Padělkách a vedl si celkem úspěšně. Po sedmi letech přikoupil další pozemky, na kterých vybudoval novou tovární budovu a sklad. Na rozdíl od bratří Červinků měl s Baťou dobrý vztah. Bývalý zaměstnavatel mu dokonce přenechal pár armádních zakázek, čímž umožnil jeho závodu nebývalý rozvoj. Továrna vyráběla až 600 párů obuvi denně a zaměstnávala 360 dělníků. Konjunktura ale s první světovou válkou odezněla a ve 20. letech přišla stagnace. Změnu nepřinesla ani nově zavedená výroba obuvnických kopyt a firma musela roku 1925 vyhlásit úpadek.
Nerovný boj
Zdaleka největším Baťovým konkurentem byl ovšem jiný jeho bývalý zaměstnanec. František Štěpánek nastoupil na přelomu 19. a 20. století k Baťovi jako prokurista. Ve funkci vydržel několik let, postupně se ale začal s vedením firmy názorově rozcházet a roku 1907 podal výpověď. K odchodu přiměl i několik dělníků, které ještě tentýž rok zaměstnal ve svém vlastním podniku. Ten sídlil původně na Zarámí, už roku 1910 se však přestěhoval na Cigánov, kde vznikla nová továrna.
Firmě, jejíž výrobní sortiment tvořily hlavně zimní boty, plátěná obuv a sandály, se zpočátku dařilo. Štěpánek totiž dokázal využít toho, že byl v letech 1908 až 1919 zlínským starostou a od roku 1913 také poslancem. Zakázek přibývalo a počet zaměstnanců vzrostl až na 600.
Po první světové válce ale nastal zlom. Podnik nedokázal s Baťou držet krok a zisky výrazně klesly. Štěpánek navíc už před rokem 1918 začal podnikat také v realitách a na vedení závodu mu nezbýval čas. Roku 1922 se tak firma dostala do dluhů a v následujícím roce ukončila výrobu. Tovární budovy byly roku 1940 zbořeny a na jejich místě vyrostl fotbalový stadion.
Továrny a továrničky
K dalším obuvnickým podnikatelům ve Zlíně patřili Julius Wassermann, Otto a Eduard Kuchařovi, Vladimír Barbořík, Bohumil Lacina, František Kohoutek či Josef Mikulčák. Jejich závody byly ale většinou tak malé, že se o továrny v pravém slova smyslu nejednalo.
Větší ambice měla obuvnická společnost MANOJ, založená roku 1919 Eduardem Malotou, Františkem Novákem a Arnoštem Jirouskem. Zaměstnávala 74 lidí, fungovala ale jen krátce. Už roku 1921 ji opustil Eduard Malota, který zahájil samostatnou výrobu obuvi na Zarámí a později Ve Stráních, kde začal budovat novou továrnu. Stavbou se však zadlužil natolik, že musel podnikání ukončit.
Zbylí dva společníci František Novák a Arnošt Jirousek si roku 1928 založili také vlastní podniky. Novák se zaměřil na výrobu pánské obuvi a jeho firma zaměstnávala až 120 lidí. Za druhé světové války se ale dostala do potíží a roku 1948 splynula s firmou Baťa. Jirousek na tom byl podobně. Ve 30. letech si nechal ve Zlíně postavit novou továrnu a v konkurenčním boji s Baťou se mu dlouho dařilo udržet si prosperitu. Po únoru 1948 musel ale podnikání ukončit a jako „buržoazní živel“ byl vyhnán z města.
