Bezdoplatkové zóny se šíří Českem jako epidemie a nutí chudé lidi kočovat. Přitom řeší jenom následky, ne příčiny.
„Za tu dobu, co tu působím, nikdo z politiků nepoužil termín sociální vyloučení a bytová nouze. Pojem sociální bydlení je strašák,“ shrnuje Petra Hrubá v kanceláři Člověka v tísni devět let v Kladně. Jako terénní koordinátorka pomáhá těm, jejichž běžnými starostmi jsou děti pokousané od štěnic, snaha uvařit polívku, když nefunguje sporák, nebo kde vzít třicet korun na vyprání várky prádla. Podobně jako 50 obyvatel ubytovny Na Kopečku, kde přestala téct voda, měla Hrubá loni na začátku prosince jiné starosti než shánění vánočního stromečku. Spolu s magistrátem se pokoušela zajistit střechu nad hlavou pro 18 domácností, z nichž polovinu tvořily rodiny s nezletilými dětmi, včetně kojenců a novorozence.
Jak by měla česká vláda řešit bytovou krizi?
V říjnu obyvatelům ubytovny zdražil majitel nájem až o čtyři tisíce, a protože mají příspěvky na bydlení ze zákona stanovenou maximální výši, propadli se někteří lidé hluboko pod hranici bídy. Po několika podzimních výpadcích vody bylo jasno; do půlky prosince museli své nuzné domovy upustit. Většinou se přestěhovali na jiné ubytovny – těch je v Kladně celkem 26, dávky na bydlení se vyplácejí na osmnácti z nich –, ale řešení to je jen dočasné. Na jiných ubikacích už ovšem nedosáhnou na doplatek na bydlení. Celé Kladno se totiž loni prohlásilo za tzv. bezdoplatkovou zónu.
Jsme ghetto
Přestěhovat se do bezdoplatkové zóny konkrétně znamená, že ztratíte nárok na doplatek na bydlení, bez kterého ovšem ti nejchudší nájem neutáhnou. Šance těchto lidí sehnat bydlení na trhu se rovná nule, a pokud se jim nepodaří najít a udržet si zaměstnání, což je krajně nepravděpodobné, budou muset opustit Kladno a hledat přístřeší jinde. Podle náměstka kladenského primátora Tomáše Kutila by mělo být příjemců doplatků na bydlení ve městě zhruba 800, což ale neznamená jednotlivce, nýbrž domácnosti. Ty jsou v podstatě zafixovány na jednom místě, a když o ně přijdou, přijdou i o peníze. Nebo musejí táhnout dál.
Něco se mění. „Města si obecně začínají uvědomovat, že přece jen nějakou tu sociální bytovou politiku budou muset dělat,“ říká Petra Hrubá, koordinátorka Člověka v tísní.
Možnost vyhlásit místo s vysokou koncentrací sociálně negativních jevů bezdoplatkovou zónou přinesla novela zákona o pomoci v hmotné nouzi, která vstoupila v platnost v červnu 2017. Od té doby se Českem valí bezdoplatková tsunami. Naposledy tento krok učinilo Ústí nad Labem, které se prohlásilo ghettem celé. Jen pár týdnů před ním k tomuto opatření sáhl Liberec. Ten zatím zůstal u pár adres. Vyhlášené zóny už má 55 měst a obcí v Česku. A dalších 36 se na to chystá.
Obálková metoda
V Kladně podobně jako na jiných místech republiky už vyrůstá na ubytovnách druhá generace dětí. Předražené ubytovny, které zdomácněly jako synonymum obchodu s chudobou, pro ně často jsou jedinou volbou. „Když jsem sem přišla, chodila jsem brečet na magistrát, že ti lidé přece potřebují bydlet. Odpověď většinou zněla: Ale oni už šanci dostali,“ vzpomíná Petra Hrubá. Tou šancí byl myšlen Masokombinát - bývalé podnikové byty, kam město sestěhovalo chudé obyvatele, tedy hlavně Romy. A kolem roku 2012 je zase skoro všechny soudně vystěhovalo poté, co se Masokombinát proměnil ve zdevastovanou továrnu na dluhy. Kam šli? Většinou do ubytoven, kde platí za jeden pokoj bez příslušenství jako za normální byt - stát, město ani trh jim ovšem jiné řešení nenabídl.
Kladno si přitom zachovalo i přes privatizaci na tuzemské poměry poměrně slušnou zásobárnu vlastních bytů - má jich necelé dvě tisícovky, z toho asi čtyři stovky jsou určeny pro konkrétní ohrožené skupiny obyvatel, jako jsou senioři nebo zdravotně postižení. Sociální politika se zbývajícími 1500 byty se smrskla na obálkovou metodu, kde to „sociálno“ manifestovaly koeficienty, kterými se nabídka nájmu vynásobila. „Když už byli lidé bez domova tak zoufalí, že dali vysokou nabídku a v soutěži by po započítání koeficientů zvítězili, komise sedla, propočítala jim příjmy a bylo jasné, že na nájem mít nebudou,“ říká Hrubá, která je nově členkou přidělovací komise. V praxi to vypadalo tak, že vyvolávací cena městského bytu byla 68 korun za metr čtvereční, ta vysoutěžená potom dosáhla v průměru 105 korun za metr.
„Změny v zákoně o dávkách v hmotné nouzi plus bezdoplatková zóna vedly ke zbídačování lidí. Ještě nikdy na tom nebyli chudí tak zle jako dnes. Na druhé straně tu ještě nikdy nebyla tak silná politická vůle změnit ideový pohled na chudobu a bydlení. Myslím, že si města obecně začínají uvědomovat, že přece jen nějakou tu sociální bytovou politiku budou muset dělat, že prioritou nemusí být chovat se tržně a pronajímat své byty za nejvyšší ceny, když pak musejí hasit požáry,“ říká koordinátorka Člověka v tísni optimisticky. Není to prý beznadějné a nezapomene zmínit příklad Brna, kde se v Česku na ojedinělém programu Housing First ukázalo, že si 50 rodin z ubytoven za vydatné podpory sociálních pracovníků dokázalo městské byty udržet a ve finále to sociální systém vyšlo levněji než je nechat bez pomoci.
Ještě nevíme, něco ale změníme
Brno má následovníky. Podobný program zkoušejí například v Ostravě, chystá se na to Praha. I v Kladně se něco mění. Nová politická garnitura vzešlá z komunálních voleb se už k obálkové metodě a bezdoplatkové zóně staví rezervovaně. „Z hlediska města se zastavilo stěhování osob, které byly úplně navázány na státní sociální systém. Na druhé straně taková situace vedla a vede k tomu, že město navenek působí jako ghetto a dochází k nerovnému přístupu k lidem ve srovnání s jinými městy,“ říká náměstek primátora Kutil. Čeká prý, jak se k problému bezdoplatkových zón postaví Ústavní soud. Žalobu k němu podala skupina senátorů (a minimálně jeden majitel ubytovny). Co bude Kladno dělat dál, z jeho slov zřejmé není. Situaci prý analyzuje.
Končíme! Kladenská ubytovna Na Kopečku, která byla útočištěm vyloučených lidí, především Romů, zavřela loni před Vánocemi krám. A politici najednou nevěděli, kam umístit rodiny s dětmi.
To, co se odehrálo a odehrává na Kladně, je vidět po celé zemi. Průšvihy se zavíráním ubytoven nevalného standardu se řešily v Ostravě, v Ústí, v Brně. V Litvínově podle Agentury pro sociální začleňování hrozí odpojení od vody 2500 domácnostem. Další budou pravděpodobně přibývat. Města se horečně snaží vytvořit propracovanější politiku sociálního bydlení, kterou dosud neměla. A neměl a nemá ji dosud ani stát, který se už dekádu marně pokouší vytvořit zákon o sociálním bydlení.
Jen dávky nestačí
„Vyloučení z přístupu k bydlení a bezdomovectví mezi nízkopříjmovými domácnostmi roste. Stávající právní předpisy situaci neřeší uspokojivě. Program Výstavba, kterým vláda nahradila zákon o sociálním bydlení, situaci neřeší,“ upozornila na konci února Evropská komise v čerstvé Zprávě o České republice 2019. Systémové řešení bydlení pro potřebné se u nás smrsklo na dávkový systém hmotné nouze reprezentovaný především příspěvkem a doplatkem na bydlení, který ve velkém zneužívají majitelé ubytoven. A nejviditelnější reakcí státu je zpřísnění systému dávek v hmotné nouzi.
Výstavba to nezachrání. Obce čekají na zákon o sociálním bydlení
Podmínky chudých lidí se podle ředitele Institutu pro sociální inkluzi Martina Šimáčka zhoršují už od reformy sociálních dávek v roce 2011. V posledních dvou letech byly změny dramatické: snížila se kupříkladu výplata doplatku na 80 procent nákladů, zavedl se princip sepětí s místem jako podmínky pro vyplacení doplatku (například že osoba v místě pracuje, děti chodí do školy), zavedla se povinnost veřejné služby po šesti a více měsících v evidenci úřadu práce nebo vyplácení dávky živobytí v poukázkách až do výše 65 procent příspěvku. Výsledek se dostavil - od roku 2015 klesl počet doplatků na bydlení ze 70 tisíc na 40 tisíc a byznys spekulantů s ubytovnami už není tak lukrativní. Jásat by ale bylo předčasné.
Ti lidé nezmizejí
„Samozřejmě bude pokles doplatků souviset i s rostoucí ekonomikou. To ale neznamená, že všichni ti, kteří ze systému pomoci ve hmotné nouzi vypadli, jsou v lepší sociální a ekonomické situaci. Těch může být tak polovina, to znamená, že zhruba 15 tisíc domácností, které na dávky z nějakého důvodu nedosáhnou, je potřebuje,“ upozorňuje Šimáček. Může být hůř. Ministerstvo práce nastínilo 15 opatření boje s chudou, z nichž už jich zbylo jen deset a polovina jich je podle neziskovek opět čistě represivních. Boj s chudobou nebo obchodníky s chudobou je tedy ve skutečnosti spíše bojem s chudými, kteří se propadají na dno. Jak ale říká Magdalena Opletalová z Agentury pro sociální začleňování: „Lidem je méně zle ve špatných bytech než v žádných bytech.“
Přečtěte si: Chudobou je ohrožena desetina Čechů
Co bude tedy dál? Dopadů může být několik: chudí budou dál chudnout, stěhovat se do měst, která ještě nestihla vyhlásit bezdoplatkové zóny, bude přibývat exekucí a poroste procento práce na černo, aby tito lidé vůbec mohli zaplatit bydlení. Chudým se totiž legální práce nevyplatí, obzvláště v případě, že mají exekuce (ty má každý desátý Čech). Nezabavitelné minimum z legálního příjmu je příliš nízko (zhruba 6430 korun), a přitom s legálním příjmem se z pohledu státu vymaní z hmotné nouze, přijdou o veškeré dávky, a tudíž si v součtu výrazně pohorší. (Podle studie VÚPSV z roku 2013 bylo už tehdy v šedé ekonomice až 600 tisíc Čechů).
Lidé, kteří po krachu ubytoven nemají kam jít, ovšem nezmizejí. Zase se vynoří jinde. „Celý bludný kruh chudoby asociálního vyloučení začíná u toho, že ti lidé nemají kde bydlet. Dočasná řešení se budou kumulovat, chudí putují, a zatímco teď se jim dařilo zakotvit na jednom místě delší dobu a stěhovat se třeba jednou za dva tři roky, předpokládám, že ta frekvence se bude zvyšovat. Budou se stěhovat třeba i dvakrát ročně. Je to takové neviditelné bezdomovectví, které má ale dopad třeba i na školství. A to nejen pro putující děti, ale i pro učitele a spolužáky,“ upozorňuje Vít Lesák, ředitel Platformy pro sociální bydlení.
Čtěte také:
