Teprve v posledních dvou letech Česko dohání, co se dá
Firmy rozhodují, státy poklonkují. Také tak by mohla znít jedna z definic globalizace pro ty, kteří stále nevědí, o co jde. Možná ale tato definice platí jen pro první fázi globalizace, než státy – alespoň některé – spojí své síly.
Jestliže BMW dnes ohlašuje, že přijde s nemalou investicí do některé ze zemí střední Evropy, může se téměř spolehnout na příliv nabídek a pobídek od jednotlivých států. Ve střední Evropě v minulosti zaznělo nemálo slov o společných zájmech a nutné spolupráci, ale když je na stole jednoduché dilema „buď já, nebo soused , nikdo nezná bratra ani souseda. Taková je realita, tak jsou nastavena pravidla hry a nemá smysl nikomu nic vyčítat.
Trestuhodné spíše je, že Češi tuto realitu dlouho nebyli schopni chápat. Ne že by byli zvlášť ohleduplní ke svým sousedům. Spíše naopak. Mysleli si, že Česká republika všechny oslní svými hospodářskými úspěchy a investoři se jen pohrnou. Zvláště když se jim jako návnada předhodí možnost účasti na privatizaci. Jenže s tím pochopitelně přišli sousedi také. Relativně nízká úroveň zahraničních investic patří k tomu, co si někdejší vláda Václava Klause za rámeček dát nemůže.
Investoři do značné míry brali region střední Evropy jako jeden celek, který spojují víceméně podobné ekonomické podmínky. Když už si měli vybrat konkrétní místo, chtěli něco navíc. Argument, že daňové úlevy a štědré dotace do liberální ekonomiky nepatří, přední světové kapitalisty nezajímá.
Teprve v posledních dvou letech se Česko snaží dohánět, co se dá. A není pochyb o tom, že se to i díky pobídkovému programu a agentuře CzechInvest vcelku daří. Ale nemá moc času.
V případě dnešní Evropské unie je totiž možné mluvit o oné druhé fázi globalizace. Tento spolek států si prosadil pravidla, která staví překážky i velkým firmám. Ochrana hospodářské soutěže a kontrola státní pomoci patří k hlavním principům tamního jednotného trhu. Je málo jiných oblastí, ve kterých má Evropská komise takovou moc.
Západoevropané se už dávno vypořádali s poznatkem, že nadnárodní ekonomika si žádá i nadnárodní pravidla. Vytvořili si takový systém, který sousedským soubojům klade jisté meze. To neznamená, že by nikdo v EU neměl pokušení své sousedy trochu ošálit. Ale nepřiměřenou státní pomoc mu Evropská komise zkrátka zatrhne.
Není divu, že mnozí v Evropské unii sledují středoevropské pobídkové programy se značnou nevolí. Podmínky, které třeba Poláci nabídli investorům ve svých zvláštních ekonomických zónách, si nikdo v EU nemůže dovolit. A jelikož i Polsko se už cítí být jednou nohou v unii a stále více se řídí jejími pravidly, „dobrovolně se svých pobídek pro investory vzdalo.
Česku slouží ke cti, že tentokrát projevuje větší cit pro realitu. Při poskytování jednotlivých pobídek a dotací se snaží respektovat evropská pravidla a konzultovat je s Evropskou komisí. Nynější schéma české pomoci investorům určitě vstup do Evropské unie nepřežije. Lákat investice bude jistě možné i potom, ale jiným způsobem – spíše v rámci jasněji cílené pomoci jednotlivým regionům. Jednou udělené pobídky už však nikdo (snad) nezpochybní.
Přesto dnes není nutné vstřícnost vůči unii přehánět. Dokud nejsme jejími plnoprávnými členy, ani Západoevropané nás nepustí ke všem sladkým plodům své integrace. Možná že si nutnost sousedských ohledů uvnitř EU trošku vynahradí asertivitou vůči sousedům za východní hranicí. Třeba tak, že jim neumožní volný pohyb pracovních sil. Bylo by hloupé, kdybychom naši nevýhodu ještě posilovali tím, že budeme papežštější než papež. A to jsme možná byli, když Česká republika v červnu 1998 přistoupila na dodatek k asociační dohodě s EU, kterým v oblasti státní pomoci do značné míry zúžila svůj manévrovací prostor. V zájmu České republiky ve vztahu k Bruselu není ani role problémového kandidáta, ani role naprosto poslušného žáčka.
Pokud jde o liberální představu přirozené volné soutěže, asi nezbude, než ji odkázat do světa utopií. Jak ukázalo české zaváhání v případě investičních pobídek, možné jsou jen dvě cesty. Na té první jakýkoliv pokus o férovou hospodářskou soutěž ztroskotá na neliberálních přístupech okolního světa. To může být cesta izolovaného státu. Druhou cestou je ta do Evropské unie, kde svobodnou soutěž - podobně jako třeba ve Spojených státech – vymáhají administrativně. A tady někde je třeba hledat maximum možného.
