Menu Zavřít

V bojích na Eufratu

14. 3. 2016
Autor: Euro.cz

Reportérka Lenka Klicperová se připojila k vojákům bojujícím v první linii v syrském Kurdistánu proti Islámskému státu

Syrský Kurdistán je jedno velké bojiště, kde hlavní roli hraje obávaný Islámský stát (IS). Proti němu stojí jako největší síla armáda složená z Kurdů, Arabů, křesťanů a dalších menšin žijících na území Rojavy, tedy kurdských kantonů Sýrie. Tato armáda se nyní nazývá Syrian Democratic Forces (SDF nebo kurdská zkratka HSD – Hezen Suriya Demokratîk). Její nejúčinnější a největší složkou jsou právě kurdské milice YPG a jejich ženská varianta YPJ. Přesto si všichni velitelé, ať už Kurdové, Arabové, nebo třeba Turkmeni, dávají dobrý pozor, aby za všech okolností používali právě zkratku SDF a dávali tím najevo, že proti IS zde nebojují jen Kurdové, ale všichni obyvatelé severu Sýrie.

Takzvaný stát Rojava se skládá ze dvou kantonů obývaných převážně Kurdy – z kantonu Džazíra a kantonu Kobaní. Za řekou Eufrat, dávnou kolébkou civilizací, leží další kanton – Afrin. Zde jsou přítomny nejrůznější islamistické milice bojující proti Asadovu režimu, ale také kurdské milice. A také Islámský stát. Frontovou linii nyní tvoří právě řeka Eufrat. Důležité město Jarabulus ovládá IS a téměř každý voják i velitel na frontě vám potvrdí, že viděl, jak do Jarabulusu stále proudí zásobování, munice i zbraně z Turecka. Tudy sem také přicházejí další ozbrojení bojovníci ze všech koutů světa.

Kurdové a jejich spojenci dosáhli značných úspěchů v oblasti na jih od města al-Hasaka – v al-Shaddadi. Podařilo se jim vytlačit IS zase o kus dál a dobýt území pod Hasakou. Milice SDF slavily vítězství, mezitím ale IS nelenil a začal s novou ofenzivou právě na řece Eufrat.

Cesta na frontu

Jsem v Kobaní už několik dní a dostat se na frontovou linii je pro mne prioritní úkol. Kolem přehrady Tišrín prý zuří těžké boje a velitelé nechtějí do oblasti pouštět žádné novináře, ani místní. To ostatně vidíme s kolegyní Markétou Kutilovou na vlastní oči – setkáváme se s nimi v „media office“, kde se musí o povolení žádat. My máme ale štěstí – náš fixer (překladatel a pomocník novináře) Jamal je ze známé kobanské rodiny a má ve všech důležitých pozicích nějakého bratra či bratrance. To je na Blízkém východě vždy základ úspěchu.

A tak jedeme nejprve přesvědčit Jamalova vysoce postaveného bratra, že stojíme za to, aby za nás orodoval na vyšších místech. V Kobaní je všude zima jako na Sibiři a nejhorší je, že uvnitř těch budov, které stojí a nebyly rozbombardovány, se neohřejete. Je tam zima ještě větší než venku, topí se málokde. A když už, tak pomocí kamen na naftu s ledabyle vyvedeným komínkem na zplodiny. Většina zplodin tím zůstává v místnosti.

Mustafa sedí u jednoho z nich a někam telefonuje. Popíjíme už asi desátý čaj a pozorujeme jeho oblíbené děcko, syna, který vyvádí tak, že by si zasloužil pohlavek. U otce ovšem zaznamená jen shovívavý úsměv – takhle krásný chlapeček si přece může dovolit cokoli. Od Mustafy se přesunujeme na velitelství YPG, kde sídlí další media office.

Tady po chvíli přemlouvání dostáváme depeši na frontu – rukou psaný papírek od člena YPG (už dokážeme rozlišit, že je to ve skutečnosti člen PKK, Strany kurdských pracujících; v Rojavě je veřejným tajemstvím, že hlavně politický život v zemi řídí PKK). Depeši zabalí do dalšího maličkého papírku, převáže izolepou a nakáže nám, že musíme adresátovi na frontě vše předat neporušené a nesmíme si obsah zprávy číst. Druhý den vyrážíme.

Fronta je od Kobaní vzdálená asi jeden a půl hodiny jízdy. Když dojíždíme ke strategické přehradě Tišrín, je zřejmé, že zprávy o těžkých bojích nelhaly. Slyšíme dunění, jak dopadají rakety. Hráz přehrady je teď frontovou linií. Za hrazením kolem silnice se kryjí muži se samopaly v rukou. Jenže nám bylo řečeno, že přehrada je v rukou SDF. Tady to ale tak rozhodně nevypadá. Muž, který tu velí, nás okamžitě posílá pryč, ukazuje cestu k operačnímu středisku, kde je soustředěno velení celé operace a kde pobývá velitel, jemuž máme doručit depeši s povolením.

Na terase prostorného venkovského domu je rušno. Válejí se tu samopaly nebo americké M16 – jasná známka toho, že tu jsou soustředěni velitelé. Před námi leží řeka Eufrat se svými nádherně modrými vodami, na druhém břehu prý postupuje jednotka SDF proti islamistům. Velitelé a operační důstojníci mají u oka neustále dalekohled. Na kopci nad domem je stanoviště dvou mužů, kteří odesílají z tabletu obdržené koordináty dál, a posílají tak na určené místo spojenecké tryskáče, aby bombardovaly pozice IS. Hluk kolem je skoro neuvěřitelný, mezi dopady raket a nejrůznějšími výbuchy je maximální časový rozestup pět minut. Ostřelování zahrnuje i budovu s velením SDF, takže v jednu chvíli raketa dopadá tak 300 metrů od strategické terasy.

Odpoledne už musíme odjet, abychom se včas dostali zpět do Kobaní. Ačkoli jsme za liniemi, jsme v dosahu nepřátelské palby – na naše auto islamisté vypalují dvě teplem naváděné rakety íránské výroby Misagh. Máme štěstí, dopadají kus za autem, tak sto metrů za námi.

Pod palbou

Druhý den se na frontu vracíme. Těžké boje pokračují a už na příjezdu k Tišrínu slyšíme charakteristické dunění. Přehrada je pro islamisty i pro Kurdy důležitým místem – pokud ji SDF udrží, může se konečně do Kobaní za nějaký čas zase dostat elektřina. Zatím to však vypadá, že se město s přísunem proudu bude muset ještě přinejmenším na nějakou dobu rozloučit.

Nezajíždíme už přímo na hráz přehrady, hrozí ostřelování auta. Automobilů se tu pohybuje málo a v ploché krajině jsou dobře vidět, takže jakýkoli vůz na nepřátelském území je terčem ostřelování. Na malinké základně kousek od přehrady zastavujeme.

Ostřelování neustává. Najednou vidím, jak se několik mužů hrne k autům, bere si zbraně. „Můžu jet s vámi?“ ptám se. „Ale ano, místo máme,“ zní odpověď. Jamal, náš fixer, to přeloží a ani nestihne protestovat, rychle sahám po fotobrašně a sedám do auta. „Buď opatrná a hlavně, když se bude střílet, nikam nelez,“ rychle ještě instruuje Jamal. Přijíždíme na lehce opevněný post nad řekou. Netuším, kam jedu, nikdo z mých „spolubojovníků“ nemluví anglicky. Jakmile opustíme auto, jsem tu už jen já sama za sebe.

Okamžitě se dostáváme pod palbu a nikdo na mě nemá čas. Musím se o sebe postarat sama. Hledám si krytí a snažím se fotit, proto jsem tady. Svítí slunce, je před polednem, takže pro fotografa to nejhorší světlo.

Ale nedá se nic dělat. Sedím pod násypem a fotím střelbu z kulometu. Najednou vidím, že na téhle části postu jsem sama. Všichni někam zalezli. Slyším hvízdat kulky kolem uší. Zvláštní zvuk, který už nezapomenete. Sedím tam na bobku, říkám si, co budu dělat.

Najednou na mě mává jeden z vojáků a posunkem ukazuje, ať si hlavně nestoupám.

Pořád mi není jasné, jak se z téhle šlamastyky dostat se zdravou, neprostřelenou kůží. Nakonec seberu odvahu a v podřepu se přesunu na bezpečnější místo. Čas moc nevnímám, ale pod palbou můžeme být už tak hodinu, možná víc, když na mě moje družstvo mává, že jdeme pryč. Sedám do auta, šťastná, že jsem to přežila. To ovšem netuším, že to nejhorší mne teprve čeká. Pěší přesun

Auto zastavuje po pár set metrech. Z posunků se dozvídám, že dál jdeme pěšky. Jeden z „havalů“ (oslovení, něco jako soudruh, kamarád) mi podává M16. Odmítám, on jen pokrčí rameny. Odcházíme. Jeden z vojáků nese velkou zvláštní zbraň – jde o ostřelovačku, k níž někdo přimontoval hlaveň z kulometu. Prý je to známá zbraň PKK, která se už vyrábí léta pod označením Zagros II. Ani na okamžik neustává palba, těžké ostřelování. Těsně u Eufratu je krajina mírně zvlněná plochými kopečky, které se takřka otřásají pod tíhou dopadů raket. Terén je nepříjemný, pod nohama se mi drolí malé kamínky, stoupáme, klesáme, v krajině, kde není ani půlmetrová možnost nějakého krytí. Říkám si už po několikáté, že tohle nemůžu přežít. Pak pochopím, kam jdeme – na kopeček, kde je malinkatý post SDF a kde evidentně potřebují podporu. Stále pod palbou se škrábeme na kopec, už mi je jedno, jestli na nás střílejí, nebo ne, hlavně ať už si můžu sednout. Svalím se na okraj ke stanu a těžce oddechuju. Tady je to ještě horší než na předchozím stanovišti. Krytí mizernější a palba soustavná. Havalové mě okamžitě odvádějí do malého krytu. Střídají se u kulometu, občas vybíhají a snaží se ostřelovat pozice IS před námi. Někteří z nich evidentně vybíhají i mimo krytí postu, pak se vracejí, plni adrenalinu, s výrazy v očích, na které nikdy nezapomenu.

„Tank, tank,“ začne jeden u kulometu křičet. Není to příjemné, je vidět, že i pro ně je tahle situace hodně stresová. Vylezu nad val a vidím opravdu nepřátelský tank asi 300 metrů od nás. Kdyby trefil náš kryt, nezůstane po nás ani stopa.

Naštěstí se podaří celkem rychle přivolat na pomoc koaliční bombardér. Zasahuje „friend Obama“, jak válečníci z SDF říkají bombardérům. Tank naštěstí obrací pryč a nám se všem trochu uleví. Dáváme si oběd – chlebové placky potřené zeleninovou omáčkou. Společně jíme, kouříme, v krytu koluje hrnec s vodou. Velitel mé jednotky, asi devatenáctiletý Arab, na mě mává. To znamená opět pochod otevřenou krajinou. Snažím se fotit. Vnímám krásu okolní krajiny. l

Okamžitě se dostáváme pod palbu a nikdo na mě nemá čas. Musím se o sebe postarat sama.

Rozložení sil Kdo kontroluje území v Sýrii

bitcoin_skoleni

Zdroj: Reuters Vylezu nad val a vidím opravdu nepřátelský tank asi 300 metrů od nás. Kdyby trefil náš kryt, nezůstane po nás ani stopa.

O autorovi| Lenka Klicperová, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země

  • Našli jste v článku chybu?