V Budapešti dozrály banány

První skutečná banánová republika v Evropě

Chtěl bych vážené čtenáře pobídnout, aby navštívili některou banánovou republiku, neboť je to velmi poučné. Říkáte, že Jižní Amerika je daleko? Je to drahé? Obojí je pravda. Mám pro vás však jednu levnou nabídku. Vydejte se na nádraží a nastupte do vlaku směřujícího do Budapešti. Za několik hodin se ocitnete v první skutečné banánové republice v Evropě. Hned, jak opustíte peron a vmísíte se do víru ulice, uvidíte smutné, nervózně spěchající lidi, kteří s velkou pravděpodobností volili vítěze.

Euro v nedohlednu.

Po posledních volbách dozrály v Maďarsku banány, což přiznejme si, je na tomto poledníku téměř biologický zázrak, leč náš na zázraky čekající lid se vybičuje k velkým výkonům, když se jedná o kuriozity. Náš lid nevěří v realitu, ale ve vlastní víru. U nás se prodá nejvíce losů, nejvíce esoterických knih a nejvíce zázračných léků na světě. Lid čekající na zázraky odvolil. Evropské deníky stále zdůrazňují, že poprvé nezvítězila opozice, ale vládní strana. To je důležitá informace, ovšem patří rovněž do říše absurdit. V Maďarsku se dosud vystřídaly čtyři vlády, z nichž pouze dvě odcházely s pozitivní bilancí. V polovině devadesátých let převzal zemi na pokraji totálního krachu Gyula Horn, muž s politicky značně pošramocenou tváří. Avšak schopný ekonom, ministr financí Lajos Bokros vypracoval program, který sice měl přinést dva potupně obtížné roky, ale podle jeho plánů a prognóz se potom mělo dostavit zlepšení. Volby však socialisté prohráli, a vlády se chopil šéf pravice Viktor Orbán, v době nástupu na trůn nejmladší ministerský předseda v Evropě, jenž na cestě vzhůru zařadil ještě vyšší rychlost, takže vstup do nového milenia Maďarsko oslavilo optimisticky jako dvojitý svátek, neboť zemi bylo také právě tisíc let. Orbán a jeho parta však byli namyšlení, příliš sebejistí, mladý vůdce se občas choval jako nějaký polobůh. Půlka národa před ním padala na kolena, druhá polovina si přála jeho konec. Těch bylo o trošku více, a tak došlo k oné zvláštnosti, že navzdory zlepšujícímu se hospodářství musela vláda odejít. O uplynulých čtyřech letech však moc hezkého říci nelze. V Maďarsku se, i když ne ve velké míře, zvýšila nezaměstnanost. Čerství absolventi nemohou najít zaměstnání. Máme nejvyšší schodek státního rozpočtu v Evropě, kvůli čemuž EU maďarské vedení, pokoušející se o různé statistické triky, opakovaně kárala. Minulé čtyři roky dále přinesly obrovské zvýšení státního dluhu. Vláda si bere úvěry jako malé děti bonbony z pytlíku ležícího před nimi na stole. Jako by pánové zapomněli, že je jednou bude třeba splatit. V současné chvíli má Maďarsko nejvyšší státní dluh na jednoho obyvatele, což je dvojnásobek sumy z doby před několika lety. Přitom již nemusíme podporovat hrdinný vietnamský lid nebo Poláky, jako tomu bylo v osmdesátých letech (jestli si nedáme pozor, jednou to bude obráceně). Původní termín zavedení eura, který leccos vypovídá o stavu ekonomiky, se každého půl roku o jeden rok posunuje.
Zcela jistě přijde jednou, tak za čtyři roky, chvíle, kdy v sousedních státech již budou platit eurem, zatímco nám zůstanou naše staré dobré forinty, kterých pokud máte několik pytlů, tak z nich můžete i dobře žít. Z původně plánovaného termínu 2007 se stal rok 2008, potom 2010, teď zrovna jsme u termínu 2012. Někteří vládní politici sice hrdě hlásají, že to bude v roce 2010, ale ani oni sami to nemyslí vážně, jen to říkají hezky nahlas.

Soudruh podnikatelem.

Kdybych po všem výše uvedeném položil laskavému čtenáři otázku, kolik dostane vláda s takovými úspěchy mandátů, odpověď by jistě zněla, že málo. A to jsme ještě ani nehovořili o efektně ututlaných velkých aférách. Kdysi jsem pro týdeník EURO psal o neslavně proslulém bankovním skandálu. Tehdy to vypadalo, že bude spousta obviněných, kteří budou exemplárně potrestáni. Nestalo se. Obviněné jednoho po druhém zprošťují viny, a jestli to takhle půjde dál, trestem bude nanejvýš dvoutýdenní zákaz zmrzliny. Po zmizelých miliardách přitom není ani stopy, a o tom, kolik vysoce postavených vládních politiků je podezřelých, je hodně slyšet pouze v dobře informovaných kruzích. Po tom všem je asi překvapivé, že ti, o nichž je řeč, strůjci tohoto obrovského úspěchu, zvítězili. Byli to právě oni, kdo dostali poprvé od lidu Hunnie zplnomocnění, aby pokračovali.
Tajemství vězí ve dvou lidech: premiérovi Ferenci Gyurcsányovi a vůdci opozice expremiérovi Viktoru Orbánovi. Gyurcsány, tahoun socialistů, letos oslavil 45. narozeniny. Tento ambiciózní synek z prosté dělnické rodiny, objevil v osmdesátých letech svoji šanci v řadách komunistického svazu mládeže. Během několika let se tento bystrý a vynalézavý mladík vyšplhal na druhou nejvyšší svazáckou pozici, kde ho zastihla změna režimu, o níž jsme si tenkrát ještě mysleli, že se jedná opravdu o změnu. Jako z mnoha jeho svazáckých soudruhů se i z něho stal podnikatel. A rovnou miliardář. Než by vás napadlo, že byl prostě v konkurenci lepší než jeho soupeři, věnujte pozornost následujícím řádkům. Ferenc Gyurcsány nakupoval od státu nemovitosti obrovské hodnoty. To by bylo v pořádku, jenomže nebylo to tak, že by stát měl nemovitosti, a on peníze. Koupil totiž vše na splátky. Stát si pak tyto čerstvě prodané nemovitosti od našeho podnikatele pronajal za stejnou částku, jakou činily pravidelné splátky. Tímto způsobem získal za pár let ohromný nemovitý majetek, aniž by za něj zaplatil jediný fillér. Ještě působivější je případ s akciovou společností Motim. Tato vlajková loď maďarské těžby bauxitu byla za všech režimů zisková, za války i komunistické diktatury. Ani takzvaná změna režimu ji nestihla zruinovat, tudíž byla lákavým soustem. Odhadovaná hodnota společnosti byla asi 1,5 až dvě miliardy forintů (když částku vydělíte 8,5, dostanete ji v korunách). Prodejní cena byla poloviční, 785 milionů forintů. A tento podnik koupil Gyurcsány za pět milionů forintů (necelých 600 tisíc korun) v hotovosti a s úvěrem ve výši 780 milionů forintů, jenž získal bez nutnosti něco zastavit od banky, v níž byla předsedkyní dozorčí rady jeho drahá tchyně. Pět milionů za továrnu, to není špatné, že? Za tu částku nedostanete v Budapešti ani garsonku, tam začínají ceny na sedmi až osmi milionech.

Málo milovaný Orbán.

Proč jsme tato čísla nezveřejnili před volbami? Ale já je znám z novin! Voliči věděli, s kým mají tu čest i odkud má majetek, a přesto mu dali svůj hlas. Gyurcsány má samozřejmě i neoddiskutovatelné přednosti. Snadno, rychle a hodně mluví. Má skvělý herecký talent, a dokáže tak lidi přesvědčit, že je miluje, pokud oni jsou ochotni jeho lásku opětovat. Je úžasný pracant. Při volební kampani dokázal za jeden den zopakovat svůj projev plný frází v osmi městech. Socialistická strana, která má stále sídlo tam, kde před padesáti lety, totiž dosud nezískala další politiky, kteří by se mohli postavit před lidi. V politice se pohybovali samí nudní odborníci, načež přišel rozený showman Gyurcsány, který když je potřeba, zazpívá nebo třeba zatancuje. V televizní debatě porazil hladce Viktora Orbána, o němž se do té doby předpokládalo, že je v tomto oboru neporazitelný. Gyurcsány je jako utržený vagon, který se řítí kupředu, pořád zrychluje, a kdo ví, kdy spadne do propasti. Maďarská socialistická strana zvítězila jedině díky Gyurcsányovi, o tom není sporu. Nebýt jeho, nevyhraje. Ve vlasti světově proslulého operetního skladatele Imreho Kálmána má úspěch ten, kdo se dobře zhostí úlohy hraběte Bóniho, hlavní postavy Čardášové princezny. Donedávna byl jedinou politickou superstar Orbán, a najednou takzvaná levice s nadšením zjistila, že má také schopného komedianta, a dokonce uspořádala i pouliční akce, což byla do té doby také Orbánova doména. Velikost Gyurcsányova úspěchu dobře ilustruje skutečnost, že před dvěma lety, ještě za premiéra Pétera Medgyessyho, dostali socialisté při volbách do Evropského parlamentu pořádně na frak, a rovněž všechny volby mezi tím vyhrála strana Viktora Orbána Fidesz. Podezíravý technokrat, neznající mentalitu maďarského lidu, by si pomyslel, že Gyurcsány měl prostě lepší program než jeho protivník. Na program bych však řeč radši vůbec nezaváděl, je to totiž zcela zbytečné. Skutečnost je taková, že program vítězů má krátkozrakou perspektivu, a program poražených obsahuje pouze masu nesplnitelných slibů. Voliče však nezajímá program, nechá se vést svými city. Už si zvykl, že nějak bylo, nějak bude, ani moc dobře, ani moc špatně. Má mě rád, nemá mě rád, jako v dětské říkance. V tomto souboji se pak již podruhé ukázalo, že Viktor Orbán není dostatečně milován.

Talentovaný samozvanec.

Nedávné volby byly stejně jako ty minulé o Orbánovi. Toho, jak již bylo řečeno, v Maďarsku buď hrozně milují, nebo hrozně nenávidí. Pro určitou skupinu je hrdinou. Není politickým vůdcem, ale vůdcem lidu, duchovní oporou: náhražkou náboženství. Předmět příležitostné víry v boha. Jeho stoupenci jásají hned, jak ho spatří, cokoliv řekne, je správně. Kdo o něm řekne něco špatného, je v jejich očích vlastizrádce. V období mezi volbami se vždycky zdá, že je jich více, ale po volbách se ukáže, že méně. Projevují se hlasitě a zaníceně, pokud by se síla jejich víry připočítávala k počtu hlasů, vždycky by zvítězili. Ve volbách je však jeden hlas náruživého orbánisty méně než dva hlasy otrávených antiorbánistů. Schází jim vždycky jenom kousek, ale ten kousek jim prostě chybí. Orbán je pokaždé absolutním favoritem, ale pak o kousek prohraje. Navíc za jeho pózou začíná probleskovat realita. Orbán je neobyčejně talentovaným politikem, ale není státníkem, ať si to o něm myslí kolik chce příznivců. Má sice talent vést zemi, ovšem chybí mu větší morální obsah. Jako jiní talentovaní samozvanci je schopný zavrhnout každého, především pak ty, kteří v něho věří. Užívá si, že si s nimi může dělat, co chce. Nemá žádnou sebekontrolu, ve vlastní straně s ním nesmí nikdo diskutovat, natož mu odporovat. Celá léta naslouchá jenom sám sobě, proto také v předvolební televizní debatě prohrál. Jednoduše si odvykl diskutovat. Myslel si, že když vytáhne nahoru jakéhosi stupidního doktora a udělá z něho svého místopředsedu, když z venkova přitáhne úplně neznámou ženskou, když na volební plakát nechá vylepit vysloužilého diplomata, tak je to tak dobře, protože co vymyslí on, to přece nemůže být špatně. Ale byla to chyba, existuje totiž jistá hranice, za níž se už většina lidí nedá balamutit. Byla by škoda, kdyby zmizel z maďarského veřejného života, ale měl by se teď pořádně zamyslet. Měl by ze sebe seškrábat zbytky pozlátka. Měl by učinit v morálním smyslu pokání. Neboť jeho talent se neztratil, jen vlastní cynismus jej svedl na špatnou cestu. Místo přihlouplých poradců by si měl občas promluvit s inteligentními lidmi. Kdyby si jako ateista méně hrál na věřícího, kdyby si vůbec méně na něco hrál a kdyby jeho slova měla blíže k realitě, tak by se možná jednou mohl vrátit. Pokud se však nezmění, může se stát, že se největší talent maďarské politiky uplynulých desetiletí utopí v moři vlastních lží.

Chmurné vize.

Nakonec je mojí povinností podělit se s vámi o to, jak vidím budoucnost své vlasti. K tomu nepotřebuji žádný zvláštní věštecký talent. Co se ještě dá, to se prodá. Už toho sice moc nezbývá, co šlo, tak se už zpravidla levně dostalo k novému majiteli, ale vrchnost je, pokud jde o privatizaci, vynalézavá. Oni nepotřebují moc kvůli moci, nýbrž vyloženě kvůli tomu, aby jim jejich obchodní partneři nemohli konkurovat. V roce 2007, pokud je všechno pravda, dorazí do Prahy, Varšavy, Tallinu a Budapešti značná částka. O ostatní nemám obavy, o naši ano. Pro naši zemi je existenční otázkou, zda z této obrovské sumy ti, jejichž rukama projde, stopí větší či menší část. Zdravý rozum by velel, aby menší, vždyť i ta by byla pro několik lidí obrovská, ovšem maďarská genialita, pokud jde o podobné věci, je také obrovská. Mám podezření, že soukromé majetky, které ani dosud nebyly malé, jsou ve srovnání s tím, co se z evropských fondů zašantročí, almužnou. A pokud bude třeba tyto peníze vyúčtovat, tak v tom také nebude problém. Jsou to přece nejlepší kouzelníci na světě s Ferim Gyurcsányem v čele.
Mezitím se ekonomika hezky v klidu bude dále zadlužovat, pokud někomu korupce bude trnem v oku, ten se má na co těšit. Ale naštěstí pro ně, nebo spíše díky nim, je veřejnost, pokud slyší o krádeži, již téměř imunní. Pokud nastane problém, vezmou si úvěr. Zbývající volné pozemky prodají, takže se znovu vytvoří velkostatkářská šlechta, a nechají postavit úžasné obytné parky pro občany, které v jiných částech světa nevidí rádi. A v tuto chvíli nezbývá, než abych vás znovu pobídl, abyste přijeli do oprýskané Budapešti, protože banány právě dozrály. Jeďte vlakem, nebo si natankujte doma, neboť u nás má staronová vláda dobrý trik. Zvyšuje cenu benzinu. K prvnímu zdražení došlo hned ráno po volbách.V tom jsou mistři. A udělají to kdykoliv znovu, vždyť přece dostali důvěru voličů, kteří nemají rádi Viktora Orbána.