Zhasnutá obrazovka namísto obvyklých večerních zpráv vedla k zamyšlení o počátcích věcí. Když jsem na konci roku 1990 začal řídit Sociologický časopis, uspořádal jsem kulatý stůl na téma „dluhy sociologie . Vedl mě k tomu naléhavý pocit, že naše sociologie by se měla rychle vzchopit a zapojit se do veřejné debaty, tehdy zejména v souvislosti s ekonomickou reformou. Vyjádřil jsem obavy, že oproti tehdejší slepé tržní víře měla ukázat, že ekonomické zákony ani kapitalistické hodnoty nejsou přirozené, a že se tudíž namísto zdravého podnikání můžeme nadít kořistnických praktik. Naléhal jsem, aby se sociologie zřetelně odlišila od výzkumu veřejného mínění a zabývala se strategií společenské změny (Sociologický časopis č. 1/1991). Slova padla, dluhy trvají.
Teorie a realita.
Nadějí vkládaných do budoucích let tehdy jistě bylo mnoho stejně jako varovných hlasů. Když mi Roger Caillois, šéfredaktor francouzského žurnálu věnovaného ekonomické sociologii, nabízel pomoc, řekl jsem mu, že s takovou novinkou bychom v atmosféře ovládané makroekonomickou teorií asi neprorazili. Odpověděl, že realistický pohled na ekonomické chování by se v dané situaci hodil asi nejvíc. Měl pravdu stejně jako všichni ostatní před ním, kteří poukazovali na odlišnost „formální a „substantivní ekonomie jako Karl Polanyi, na neopominutelný „morální“ rozměr ekonomie jako Amitai Etzioni nebo na „vkořeněnost norem ekonomického jednání do společnosti jako Mark Granovetter. Proměna legislativního prostředí nemění automaticky chování – může se stát i opak, když si staré stereotypy (a klany) přizpůsobí nová pravidla a instituce.
Občanská společnost.
To se ostatně netýká jen ekonomiky, ale také politiky, jestliže jsou demokratické mechanismy aplikovány v prostředí bez odpovídající kultury a etiky. Denně narážíme na problémy vyplývající z toho, že náš trh i demokracie byly ustaveny shora, politickou a formální cestou, takže nemají ještě svůj protějšek v občanských zájmech a chování. Hodně se pořád mluví o procedurách, ale málo o aktérech. Občanská společnost přitom není pouhým přívěskem tržních a demokratických mechanismů, nýbrž jejich nutným rozměrem. Vzpoura televizních pracovníků a její mohutná odezva ve veřejnosti však svědčí o tom, že citlivost na občanské deficity naší transformace nevymizela. Jedni politikové volají: jde o moc! Druzí jim odpovídají: vždyť jde o peníze! Lidé podporující statečné redaktory ale vědí, že tu jde v prvé řadě o občana a jeho právo na normální, nikoli normalizované zprávy.
Otevření do světa.
Právě občanský rozměr transformace by měl být významnou výzkumnou doménou sociologie. Ta k tomu však doposud řekla méně, než měla, a spíše ústy nadšených jednotlivců než soustředěnou prací institucí, které si občané k takovému účelu platí. Sociologie jistě nebyla v roce 1990 na svůj úkol připravena – na rozdíl od ekonomie či historie, které si i v normalizaci zachovaly jistý status a otevřenost do světa, se nacházela v zuboženém stavu. Volala po injekcích standardní (západní) metodologie a tahounech rozmachu. Z takového přesvědčení vznikl záměr přebudovat Sociologický ústav Akademie věd v postgraduální centrum po vzoru CERGE, s intenzivními kontakty na Západ a přímým napojením na některou vynikající instituci. Přišli by dobří profesoři, za nimi studenti a také potřebné fondy, neboť roh hojnosti byl tehdy ještě otevřený.
Dialog s veřejností.
Ano, navrhovali jsme s Petrem Matějů „tvořivou destrukci Sociologického ústavu v onom schumpeterovském smyslu slova. Takovou, která by učinila život nám samým i kolegům těžším, zato by ale vypudila sociologickou discíplinu z českého zápecí. Ofenzivnější sociologie mohla přispět k ukázání břemen minulosti a léček všech snadných cest. Dialog s veřejností by ji dovedl k diskusi otázek opožděné hodnotové a institucionální proměny společnosti, přetrvávajícího propojení ekonomických a politických struktur, nesouladu formálních a obsahových změn na různých úrovních.
Nepřestřižená pupeční šňůra s minulostí však zabránila na výzvu doby energicky reagovat, instituce se uzavřela do sebe a zacyklila v pohodlné klanové rutině – najmenujeme komise, udělíme si výzkumné granty, výsledky si sami pochválíme a za státní peníze otiskneme. K čemu veřejnost, k čemu zahraničí?
Jako, nebo doopravdy?
Zatímco kalendářní čas pohodlně kráčel, historická příležitost vyvanula. Naše sociologie dnes nepostačuje ani na zvídavé otázky standardně vyzbrojených amerických doktorandů. Většina veřejnosti si ji spojuje se shromažďováním a komentováním názorů lidí. Namísto nastavení kritického zrcadla sobě i společnosti se také sociologie stala součástí všeobecných her na „jako , takže může sobě i jiným namlouvat vysokou úroveň, světovost a veřejné angažmá. Avšak jen do chvíle, než na dveře začne bušit neposlušná občanská společnost. Potom je třeba české zápecí buď ještě více opevnit, nebo raději opustit.
