V Česku je málo investičních příležitostí

23. 8. 2004

ANALYTIK VLADIMÍR STANČÍK ZE SPOLEČNOSTI ATLANTIK FINANČNÍ TRHY: V Česku ani bohatí lidé neplánují své peněžní hospodaření na delší čas. Navíc v ČR víceméně nemají kam investovat. Takto vidí poměry na tuzemském finančním trhu Vladimír Stančík, který se v investiční společnosti Atlantik FT věnuje správě majetkových aktiv.

Kromě jiného je to stále jen dosti mlhavé povědomí o tom, co vlastně finanční a kapitálový trh je, jak funguje, jaké nabízí instrumenty a možnosti. Většinou se omezuje na vzpomínky na kuponovou privatizaci a vytunelované fondy. Navíc si u nás lidé ještě nezvykli na to, že by měli mít finanční plán - představu o tom, co s jejich penězi, respektive úsporami bude třeba za deset let, kam budou investovat, kdy co koupí, jak a kdy budou majetek převádět na potomky. Platí to i pro majetnější vrstvy? Obvykle ano. I ti hospodaří spíše ze dne na den. Myslím, že maximální doba, kam i lidé bohatí „finančně“ dohlédnou, jsou tak dva tři roky. K tomu u nás převládá touha po likviditě, lidé mají rádi své finanční zdroje po ruce, tedy na bankovním účtu, aby je - v případě výhodné příležitosti - mohli okamžitě použít. A příležitosti, které jim nabízí třeba investování do cenných papírů, jim tak unikají. I laik ale vidí, že třeba trhy akcií jsou dosti nevyzpytatelné… Nejsou jenom akcie. Vedle nich lze investovat třeba do dluhopisů, jejichž rizikovost je podstatně nižší - to ovšem pak platí i pro výnosy. Trh nabízí dobrou šanci investorům konzervativním i těm, kteří jsou v zájmu vyšších výnosů ochotni riskovat. Zejména bohatí lidé, jak nakonec isám tvrdíte, mají rádi své peníze, respektive investice pod přímou kontrolou. Jaké šance má takový individuální investor na trhu cenných papírů? Nechtěl bych tvrdit, že žádné, ale takový investor bude narážet na řadu omezení. V první řadě to budou znalosti - k úspěšným obchodům je třeba znát fungování finančních trhů přece jen trochu hlouběji a podrobněji. Pak je také zapotřebí věnovat se obchodům v podstatě na denní bázi a v řádu spíše hodin než minut. Pak je tady i otázka informačních zdrojů. Bez nich se nikdo neobejde, ale pro jednotlivce jsou příliš drahé. Individuální investor se také podstatně častěji dopouští chyb, protože nemá žádnou oponenturu. V hře jsou také faktory psychologické. Každý investor musí především minimalizovat rizika, nastavit limitní hodnoty, při jejichž překročení začne konat, tedy prodávat nebo kupovat. Nastavení takových mezních hranic není nakonec tak těžké, co je ale velmi obtížné, je jejich praktické respektování. To jsou takové ty úvahy typu „ještě chvíli počkám, ono se to zase obrátí“. A ono se to neobrátí. Nezmínil jste ještě oblast objemu obchodů a nejrůznějších poplatků? To je samozřejmě pro individuálního investora také velký problém. Investiční společnosti pochopitelně nakupují ve velkém (třeba na burze to ani jinak nejde) a tím dosahují výhodnějších cen. A díky takovým objemům se samozřejmě minimalizují i dopady „vedlejších“ poplatků, třeba Středisku pro cenné papíry, burzám apod. To pro samostatně postupujícího investora, který nakupuje i prodává malá množství cenných papírů, představuje nutnost dosáhnout vyšších - v porovnání s tržními poměry - výnosů. Což je pro něj vzhledem k tomu všemu, o čem jsme již mluvili, velmi obtížné, ne-li nemožné. Otázka objemu transakcí konečně souvisí i se vstupní investicí - je zapotřebí vědět, že jeden milion korun není na finančním trhu nijak závratná suma. Pak je snad lepší nakoupit podílové listy investičních fondů, kde si ostatně lze vybrat podle jejich zaměření…

To je investiční strategie značně pasivní. V tomto případě nemáte ani jednu možnost jak zhodnocení investice ovlivnit. Pokud jste nespokojen, nemáte jinou volbu než odejít. Na druhé straně nejsou vysoká ani rizika. Fondy operují ve velkém, byť většinou trochu těžkopádně, a mají možnost své investice, ať už jde o akcie, dluhopisy či zahraniční měny, diverzifikovat v potřebném rozsahu. Tomu také odpovídá zhodnocení, které se pohybuje na průměrné tržní úrovni.

Individuální investování na finančních trzích je více než problematické, při kolektivním zase můžete jen pasivně přihlížet a výnosy nejsou nijak oslnivé. Co tedy investorovi-laikovi zbývá?

Má možnost využít služeb investičních společností a obchodníků s cennými papíry, s jejichž pomocí a také jejich prostřednictvím se na správě vlastních investovaných prostředků může aktivně podílet. Pokud zvolí tento postup, v první řadě musí své představy konkretizovat, definovat svůj investiční profil. Ten lidé obyčejně neznají - dále se dostanou až při vyplňování investičního dotazníku. V zásadě existují tři základní typy investorů, konzervativní, agresivní a řekněme „průměrný“. Podle toho pro něj investiční správce aktiv vytvoří strategii.

To se ale investor opět dostává do role pouhého diváka?

Ne tak úplně. V každém okamžiku má možnost svou strategii, respektive obchodní pokyny měnit. Standardní také je, že je o všech operacích průběžně informován, a tak se postupně seznamuje s fungováním i mechanizmy finančního trhu. Lidé se učí poměrně rychle, lze říci, že tak za půl roku je už takový investor schopen dělat poměrně relativně kvalifikovaná rozhodnutí. A třeba podstupovat i větší rizika, protože obyčejně se začíná takzvanou balancovanou strategií - investice se rozloží, s převahou státních obligací a termínových operací (takzvané repo operace, kdy klient půjčuje své peníze proti zástavě cenných papírů), které jsou doplněny akciemi.

Jsme zase u akcií - je to dnes výnosná investice?

Obchody s těmito cennými papíry mohou vést k velkým ziskům, ale také k velkým ztrátám. Pro zájemce o tento typ investic je dobré začít na českém trhu - je přehledný, obchoduje se vlastně jen s osmi tituly, všeobecně dostupné jsou informace o emitentech. Akciové portfolio by ovšem mělo mít nejméně deset položek. Takže časem, po získání zkušeností s informačními zdroji a obchodními rozhodnutími, by se měl posunout do regionu a pak teprve na západoevropské trhy či do USA. Ale je třeba vědět, že třeba v systému NASDAQ je kótováno zhruba dva tisíce akcií - bez potřebného zázemí je výběr mezi nimi dosti obtížný.

Zdá se, že bez pomoci odborníků se malý investor neobejde. Jakou má záruku, že investiční společnost jeho peníze zhodnotí?

Kromě smluvních podmínek je to skutečnost, že standardně solidní investiční firmy začínají inkasovat až tehdy, když výnos překročí základní výnos. Ten se v případě balancovaného portfolia odvíjí od mezibankovních sazeb a výkonnosti akciových indexů.

Mluvili jsme stále o cenných papírech. Co investice do cizích měn?

To je z hlediska nejen drobného investora, ale i institucionálních investorů investice značně problematická. Kurzy se vytvářejí na mezibankovním trhu, ti ostatní mohou jenom přihlížet. Je to svým způsobem loterie, menší investoři nejsou schopni nic ovlivnit. A je tady zase otázka vstupních investic. Pohyby kurzů jsou spíše malé, obchodovat se proto musí ve velkých objemech, řekl bych tak od třiceti milionů korun výš. A to je suma, kterou má k dispozici málokdo. Nicméně je možné využít takzvaného pákového efektu: klient vloží do transakce jen 10 % jejího objemu, zbytek mu poskytne investiční společnost - pokud je vše v pořádku, o výnos se podílí, případná ztráta se kryje z klientových prostředků. To však činí investici do cizích měn velmi rizikovou.

Ve vyspělých tržních ekonomikách také existují investiční fondy zaměřené na reality? U nás jsme s využíváním tohoto investičního instrumentu teprve v počátcích. To na obecné úrovni souvisí s tím, že v současnosti je v České republice investičních příležitostí velmi málo. Přitom je na obzoru penzijní reforma - ta nejspíš přinese vznik penzijních fondů, kam budou pojištěnci přispívat na základě povinnosti ze zákona. Takové fondy ale narazí na limit v podobě minima investičních příležitostí. Domácí cenné papíry se dají spočítat na prstech jedné ruky, nedávná emise akcií Zentivy byla prvním takovým počinem po deseti letech. Také proto se u nás příliš spoří a banky víceméně nevědí, kam s penězi - proto je také úročení vkladů tak nízké. KAM INVESTOVAT

Pro investora, který má k dispozici jeden milion korun, čeká výnos v horizontu jednoho roku a je ochoten podstoupit průměrné riziko, má Vladimír Stančík toto doporučení: „Namíchat porfolio v poměru dvě třetiny dluhopisy a třetina akcií. Co se konkrétních titulů týká, volil bych euroobligace s variabilním kuponem, kde lze počítat s výnosem díky rostoucím úrokům a navíc není zapotřebí velké vstupní investice. Z akciových titulů pak KB a ČEZ, kde investor vydělá na dividendách a s největší pravděpodobností i na zvýšení kurzu.“

KAM INVESTUJÍ PENZIJNÍ FONDY (V %, PODLE HODNOTY INVESTIC, ROK 2003)