Z exkluzivního rozhovoru týdeníku EURO s prezidentem Václavem Klausem mohou členové nové vlády vyčíst dvě základní informace. Jednu dobrou, druhou špatnou. Ne, opravdu to není vtip. Prezident bude Grossovu kabinetu zřejmě v následujících dvou letech ukazovat dvě tváře. Ta jedna je státotvorná. Václav Klaus jmenoval ministry a cítí odpovědnost za jejich naplnění mandátu. “…sebeidentifikace s touto vládou v nějaké podobě musí nastat, jakkoli to pro mne může být někdy bolestné a neradostné,“ říká zcela jednoznačně prezident.
Na druhou stranu v názorech na to, co je třeba v této zemi udělat, se s Grossovým kabinetem rozchází a nehodlá to tajit. Ví, že tato vláda byla sestavena především proto, aby pomohla Grossovi zorganizovat předvolební kampaň pro rok 2006. Nakonec mladý Gross nepochybuje o tom, že starý Zeman má pravdu, když říká, že nejlepším předvolebním štábem je vláda. Proto je jasné, že tlak na zahrnutí neskutečně populistických kroků do vládního prohlášení musel být silný a nakonec se velmi drahé sliby na vládní politice podepíšou, i když na to padne pořádná část zbývajícího státního majetku.
Ví to i Klaus, a nejspíše to bude říkat hodně nahlas, a to bude ta druhá - mračící se - tvář. Bude-li to tak, nebude se předvolební kampaň Grossovi dělat snadno a čas od času z výšin Hradu uslyší nepříjemná sdělní. „Tahle vláda není reformní,“ říká už dnes prezident zcela bez obalu v rozhovoru, byť neustále opakuje názor, že boj s vládní politikou je věcí opozice, a nikoli prezidenta republiky. Dodává k tomu, že česká ekonomika je v současné podobě velmi zranitelná a každý vnější šok se může podepsat na kvalitě života lidí. Zjevně cítí, že problémy jsou nejvíce nazrálé v resortu zdravotnictví, v němž jde navíc o záležitosti, které se lidí opravdu palčivě dotýkají.
Můžeme být nakonec překvapeni, jak razantní zásah vládnímu utrácení a nechuti k reformám může prezident uštědřit. Během příštího roku vymění šest ze sedmi členů bankovní rady ČNB. Ta se zatím k neskutečným deficitům veřejných rozpočtů chová velmi benevolentně a ignoruje jednoznačné vládní odhodlání pokračovat v zadlužování země a prohlubování makroekonomické nerovnováhy. Z prezidentova vyjádření lze vyčíst, že velmi pravděpodobně nastanou změny, které zasáhnou i post guvernéra ČNB, a postoj centrální banky se tak pravděpodobně změní. Klaus nadále kritizuje ČNB z necitlivosti vůči „specifické české ekonomice“, a rozhodně nepatří mezi protiinflační jestřáby. Než razantní růst úrokových sazeb, lze tedy od nové bankovní rady čekat ostřejší rétoriku se silnou podporou prezidenta.
Jestli potom může obměna vedení ČNB fakticky něco ovlivnit, tak je to plán přibližování k Evropské měnové unii. Zde je názor Klause už mnoho let konzistentní a přesvědčení, že nám nic neuteče, když hezkých pár let počkáme, opakuje prezident při každé vhodné příležitosti. Termín stanovený dohodou vlády a ČNB na rok 2010 nepovažuje prezident za nějaký posvátný kánon. Nutno říci, že současný vývoj měnové politiky eurozóny mu dává za pravdu. Rozpad Paktu stability, nesmyslně přísná kritéria pro nově vstupující země a spory mezi Evropskou centrální bankou a evropskými vládami nevytvářejí zrovna idylické prostředí.
Přesto se v tomto bodě Václav Klaus rozchází s významnou částí českého byznysu, která by euro v Česku ráda viděla co nejdříve. Kurs je totiž čím dál méně vyzpytatelný a pro firmy je kursové riziko dnes dost těžkým břemenem. Čekání do roku 2013 nebo déle, jak prezident v rozhovoru naznačuje, se proto může jevit jako velmi dlouhé. Jenže může se nám to nelíbit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Je nesporné, že bankovní rada, jejíž postoj bude pro přijetí společné měny rozhodující, se už od konce února nebude s dlouhodobými postoji Václava Klause příliš rozcházet. Prodělá totiž zcela zásadní proměnu s opatrnými změnami ve Strakovce zcela neporovnatelnou. Nelze si nevzpomenout, že to byla právě Tošovského bankovní rada, která sehrála rozhodující roli při pádu Klausovy vlády v roce 1997.
Opakování historie však v tomto okamžiku vypadá hodně nepravděpodobně.
Spolužití pravicového prezidenta s levicovou vládou je obvykle plné špičkování a více či méně zakrytých konfliktů. Václav Klaus během sestavování vlády vyšel Stanislavu Grossovi opravdu zcela mimořádně vstříc, a tak by tato koexistence mohla být zřetelně méně pavlačová než spolupráce poslední vlády Václava Klause s prezidentem Havlem. Je zřejmé, že na Hradě o to stojí. Klaus navíc zjevně nehodlá dělat public relations straně, kterou založil a jež ho zvedla až na Hradčany.
Postoj je to jistě férový, nicméně opoziční ODS, která nemůže mít jiný cíl než s obrovskou převahou vyhrát za dva roky volby, se může ve stínu tohoto nerovného svazku cítit svým čestným předsedou tak trochu přehlížená, ne-li dokonce zrazená. Mohou zaznívat hlasy, že s jiným náčelníkem než s Topolánkem by mohlo být všechno jinak. A tak podzimní sjezd může být pro toto politické uskupení, dříve tak často označované jako strana jednoho muže, tou opravdovou zkouškou dospělosti.
