V defenzivě

28. 1. 2003

Dokážou evropské společnosti dobýt na amerických konkurentech ztracené trhy?

Byl to jeden z nejvýnosnějších zbrojních kontraktů v Evropě a boj o něj byl tvrdý: polské letectvo se rozhodlo nahradit svou stárnoucí vzdušnou flotilu pětasedmdesáti sovětských Migů 21 a nabídlo zakázku v hodnotě 3,5 milionu dolarů. Když ze soutěže 27. prosince loňského roku vyšel vítězně Lockheed Martin se sídlem v Bethesdě ve státě Maryland, zbyla z toho evropským zbrojovkám, které si na obchod dělaly zálusk, hořká pachuť na jazyku. A to jak mocné Dassault Aviation z Francie, tak společnému podniku britské společnosti BAE Systems a švédského Saabu.
K rozhodnutí ostatně došlo ani ne dva týdny poté, co dostalo Polsko oficiální pozvánku ke vstupu do Evropské unie. Vypadá to skoro jako urážka. „Je to podobné, jako kdyby se Mexiko den po přistoupení ke společenství NAFTA rozhodlo nakoupit veškerý vojenský materiál z Evropy,“ komentoval situaci jeden z nejvyšších manažerů francouzsko-německého leteckého gigantu European Aeronautic Defense & Space (EADS). Evropany zvláště rozhořčilo, že Washington Varšavě na splácení bitevníků F-16 poskytl výhodné půjčky ve výši 3,8 miliardy dolarů.
Nepovedený obchod se může stát impulsem, který těžce zkoušení evropští zbrojaři a výrobci letadel naléhavě potřebují. Hodně znalců z oboru argumentuje, že kdyby se Británie, Francie a Švédsko dohodly v Polsku na společné nabídce a podpořily ji politickým tlakem, zakázka by byla jejich. Už dnes je však incident podnětem k masivním společným investicím do vojenského výzkumu. Ozvaly se dokonce i hlasy, zejména z úst Serge Dassaulta, jehož rodina kontroluje stejnojmennou francouzskou skupinu vyrábějící letadla, aby byla Evropa uzavřena americkým zbrojařům ve prospěch Evropanů. Žádný z evropských politiků zatím sice není ochoten zajít tak daleko, ztracená příležitost v Polsku je přesto chmurnou připomínkou stále rostoucího náskoku, který mají americké zbrojařské firmy před evropskými konkurenty – EADS, francouzským Thalesem a BAE. „Mezera mezi USA a Evropou se výrazně zvětší,“ předpovídá Horst Teltschik, špičkový německý expert na zbrojní problematiku a bývalý bezpečnostní poradce své vlády. „Vidím to hodně černě.“ Evropané se snaží ztrátu dohonit. Jednou z cest je posílit fondy na zbrojní výzkum. Na sklonku roku 2001 zahájila Británie, Německo, Francie, Španělsko, Itálie a Švédsko program ETAP (European Technology Acquisition Program), který dostal do vínku miliardu dolarů na vývoj nových leteckých technologií. Hovoří se také o založení Evropské bezpečnostní a obranné agentury, která by měla koordinovat obrannou politiku, výzkum a vývoj, a nákup příslušné techniky pro většinu zemí EU.
Uvedená snaha však možná přichází pozdě a není ani dostatečná. Zatímco totiž evropské fondy na zbrojní výzkum mají mírně narůst, vlastní výdaje na vojenský materiál vzhledem k napjatým rozpočtům v kontinentální Evropě klesají. Američané na obranu vynakládali více už před 11. zářím 2001, ani nemluvě o mohutném posílení rozpočtu Pentagonu, k němuž došlo po tomto datu. Ve srovnání s Evropou USA investují do zbrojního výzkumu a vývoje čtyřikrát tolik (loni 40 miliard dolarů) a více než dvojnásobek vydávají za vojenský materiál. Spojené státy se mohou pyšnit další nepopiratelnou předností: po vlnách fúzí, které proběhly americkým zbrojním průmyslem v devadesátých letech, jsou firmy jako Boeing, Raytheon a Northrop Grumman mnohem větší než jejich evropští konkurenti. A také ziskovější: tamější dodavatelé zbraní a vojenského materiálu mají provozní marže asi o třetinu větší než jejich protějšky na druhé straně Atlantiku.
Evropští zbrojaři jsou pod tlakem ze všech stran. Nesou totiž na svých bedrech větší část nákladů na vývoj než Američané. Francouzská firma Thales, která vyrábí elektroniku pro vojenské účely, investovala v devadesátých letech do výzkumu v průměru přes šest procent obratu. Raytheon naproti tomu jen dvě a Boeing tři. Zbrojní dodavatele na starém kontinentě navíc omezují okleštěné vojenské rozpočty, které s výjimkou Francie a Británie zavedly šetřící vlády. A aby toho nebylo málo, investoři teď od veřejně obchodovaných firem tvrdě žádají vyšší marže. Firma Thales, jejíž výnosy za rok 2002 odhaduje Deutsche Bank na 11,5 miliardy dolarů, už také loni snížila výdaje na výzkum a vývoj na čtyři procenta z obratu.
Velký otazník visí nad plány do budoucna. Americká vojenská strategie se zaměřuje čím dál víc na zbraně sofistikované, automatické a komunikující, jaké jsme viděli během bojů v Afghánistánu. Proto Pentagon a jeho dodavatelé přesouvají svou pozornost na širokou škálu technologií nové generace, jako je útok energetickým paprskem nebo mikrovlnami.
Obava, že v těchto závodech zůstanou pozadu, nutí evropské vlády k úvahám o vzájemné spolupráci, mimo jiné také proto, aby z každého eura vytěžily maximální efekt. Organizace pro spolupráci ve společném vyzbrojování (OCCAR), kterou v roce 1996 založily Británie, Francie, Německo a Itálie k zajišťování společných nákupů vojenského materiálu, dnes řídí nákupy u některých velkých vojenských programů, jako je například vojenský dopravní letoun Airbus A400M, bitevní vrtulník Tiger společnosti EADS a anglofrancouzská střela typu vzduch-vzduch Meteor. Organizace, která sídlí v Bonnu, je však přesto zcela závislá na rozpočtech jednotlivých zemí. Německo a Portugalsko radikálně omezily plánované nákupy A400M a ostatní země z něj možná vycouvají úplně, čímž jej mohou ohrozit. „OCCAR měla problém vyřešit, ale podívejte se jenom, jaké problémy jsou s A400M,“ poukazuje pařížská odbornice na evropské letectví a obranu Virginie Banetová, která pracuje pro Deutsche Bank.
Podobný osud má i mnohamiliardové konsorcium Eurofighter, podporované EADS, BAE a italskou firmou Alenia Aerospazio. Příliš různorodí členové s různými plány, rozpočty a ambicemi jsou důvodem, proč se z Eurofighteru stal nepraktický a drahý bílý slon. Původní rozpočet 35 miliard dolarů narostl o 50 procent a celý program stíhá jedno zpoždění za druhým. Není divu, že ztrácí ve prospěch konkurenčních projektů, například bitevníku Joint Strike Fighter (JSF), v čele jehož vývoje stojí Lockheed. Británie, Itálie, Nizozemsko, Norsko a Dánsko se rozhodly se pojistit a přispěly pěti miliardami dolarů na vývoj bitevníku, který má celkem stát 226 miliard. První stroje JSF mají k zákazníkům putovat v roce 2008.
Rostoucí dominance USA na evropském zbrojním trhu budí protitlak. Předseda představenstva a ředitel Dassaultu Charles Edelstenne razí teorii, že by měl svět kupovat více evropských zbraní z jednoduchého důvodu – aby udržel konkurenci na trhu. Už dnes podle něj hlavní výrobci příliš nepospíchají podělit se o úspory z masové výroby se zákazníky. „V den, kdy konkurence zanikne, ceny vyletí do oblak,“ dodává Edelstenne. Ale pokud Američané smetou vše, co jim stojí v cestě, mohou si Evropané stěžovat pouze na svou vlastní neschopnost spolupracovat – a pokusit se podpořit svou spolupráci penězi. Zbrojní průmysl: proč Evropa zaostává

Výzkum: USA investují na výzkum čtyřikrát tolik

Nákup zbraní: Zatímco některé evropské země nákupy nových systémů omezují, USA hodlají navyšovat nákupní rozpočet o deset procent ročně minimálně do roku 2007