Sníží-li se rozpočtové příjmy, poroste množství užitečné ekonomické aktivity
Téma rozpočtového deficitu zaměstnává intenzivně ekonomy i politiky po několik posledních měsíců. Zdálo by se proto, že vše důležité již bylo řečeno. Nebylo. Ve schodku samém totiž problém nespočívá. Saldo rozpočtu je jen makročíslo, které nemá význam samo o sobě. Vzniká odečtením rozpočtových výdajů od rozpočtových příjmů. A teprve tato čísla, výše výdajů na straně jedné a výše příjmů na straně druhé, smysluplný význam mají. O rozpočtových příjmech, jež v principu představují daně, se stovky let hovoří proto, neboť představují trest za aktivitu, na niž jsou uvaleny (práci, zisk, spotřebu a podobně). Trestaný méně pracuje, méně investuje, méně dojíždí za prací, mění své chování a více se uchyluje k nezdaňovaným aktivitám, jako je spotřeba volného času nebo podnikání v jiné zemi. Domácí ekonomika chřadne, lidé chudnou. Vysoké daně mohou ekonomiku zadusit zcela, daně nižší ji „pouze“ přidusí. Na této elementární úvaze stojí argument pro snížení daní, s nímž přicházejí generace ekonomů tím více, čím je rozsah zdaňování větší.
Co se týče vládních výdajů, zdravý selský rozum (kromě generací specialistů na analýzu dopadů vládních výdajů) varuje, že obezřetnost při utrácení cizích peněz pro potřeby cizích lidí je nutně nižší než obezřetnost při utrácení vlastních peněz pro sebe. Vládní výdaje proto s sebou nesou nutně více omylů a chyb, více nezodpovědnosti, tedy větší plýtvání. Navíc vzniká řada nových problémů spojených s politizací výroby a kupováním politické přízně. Zkrátka, při utrácení cizích peněz je mnohem pravděpodobnější – a vidíme to každý den! – že se za naše peníze kupují věci, jež bychom si nikdy sami nepořídili – věci neužitečné a škodlivé, státní poloslužby a pseudoslužby. Zatímco v rodinných výdajích bychom si tolik marnotratnosti nikdy dovolit nemohli, nakupují-li politici „za nás“, může proces omylů z nevědomosti či záměru pokračovat téměř donekonečna. A právě odtud pramení argument pro snižování vládních výdajů a odpolitizování spotřeby a investic.
Nyní by již mělo být zřejmé, v čem jsou boje o deficit zavádějící. Máme totiž co do činění se dvěma nezávislými argumenty – jedním pro stranu příjmů a druhým pro stranu výdajů. Saldo rozpočtu jako takové nehraje roli. Sníží-li se příjmy rozpočtu, poroste množství užitečné ekonomické aktivity, společnost bude bohatnout (a to i když neklesnou výdaje). Představme si například, jak by se zvýšila naše životní úroveň, kdyby se dramaticky snížila či odstranila daň z příjmu právnických osob a firmy z celého světa by u nás začaly otevírat své provozovny a svá sídla.
Představme si obdobně, že máme možnost učinit jen jednu změnu, a to na straně výdajů, například snížit vládní výdaje do oblasti X (třeba dotace do zemědělství). Je-li cílem odpolitizovat dané odvětví a nechat o jeho struktuře a velikosti rozhodovat spotřebitele na základě jejich spokojenosti s tím, co dané odvětví dodává, a nikoli zájmové skupiny a politiky, je třeba dotace zrušit.
Máme zde tedy nezávislý argument pro snížení příjmů a nezávislý argument pro snížení výdajů – což samozřejmě znamená i argument pro snížení obou zároveň, je-li to možné. Nelze-li to však provést, je lepší udělat alespoň změnu dílčí, například snížit daně nebo odstranit dotace do zemědělství, a nikoli tuto změnu neuskutečnit s poukazem na nutnost provádět změny symetricky, tedy dbát na rozpočtové saldo.
Celá diskuse má ještě jeden aspekt. Utrácí-li vláda dnes více, než do rozpočtů získá, musí ministr financí, obrazně řečeno, předstupovat před investory a říkat: „Pěkně prosím, nekoupili byste si státní dluhopisy?“ Mnozí budou alespoň po nějaký čas odpovídat: „Ale ano, pane ministře, rádi.“ Tato idyla však s narůstajícím množstvím emitovaných dluhopisů ustává, a proto hrozí, že investoři jednou řeknou: „Děkujeme za nabídku, ale nemáme zájem.“ A pomyšlení na takovéto odmítnutí vyvolává obavy. A právě tyto obavy brzdí dnešní vládní rozmařilost. Pro obyvatelstvo je to jedině dobře. Avšak zvýšení daní v rámci takzvaného „úsporného Janotova balíčku“ znamená, že ministr už tak často s oním „pěkně prosím, nekoupili byste…?“ přicházet nemusí. Nastupují jiné metody. „Prosím“ ze slovníku mizí. „Za vaše peníze jsem dluhopis, který jste nechtěli, koupil za vás,“ vzkazuje nyní ministr. Problém s nezájmem o koupi státních dluhopisů se alespoň částečně odkládá, motivace k omezení vládního utrácení se oslabují. Rozpočet máme s menším deficitem, dobrá zpráva to ale není.
Graf (sloupce)
Vztah ekonomické svobody a hospodářské úrovně
(v dolarech podle parity kupní síly, 2007)
Svislá osa: HDP na hlavu 0; 5000; 10 000; 15 000; 20 000; 25 000; 30 000; 35 000
Vodorovná osa: Skupiny zemí
Nejméně svobodná (3 802), Třetí (6783), Druhá (14 513), Nevíce svobodná (32 443)
Pramen: Fraser Institute, Světová banka
