Na čem právě teď pracujete?
Nedávno jsem koupil dům, takže si hraju na truhláře a zedníka. Ve volném čase se snažím pracovat rukama, ne hlavou.
Jak vám to jde?
Samozřejmě bych rád odpověděl, že mi jde všechno skvěle, ale pořád se učím.
Takže neodpovídáte stereotypu programátora, který se bojí vzít do ruky kladivo…
Rozhodně ne, mě to vždycky bavilo! Svému otci jsem rád pomohl s čímkoli od vyměnění zásuvky po bourání zdi. Nejvíc mě ale vždycky bavilo dřevo, teď jsem byl i na kurzech truhlařiny. Líbí se mi, když mi pod rukama vzniká něco hmatatelného – pro změnu vůči digitálnímu světu.
O vás se ví, že jste svůj první počítač postavil už v osmi letech. Jak vypadal?
V zásadě to byl dárek k narozeninám. Můj otec byl technický typ, takže když jsem hrozně chtěl počítač, řekl: ,Dobře, dostaneš všechny jednotlivé díly a musíš si s tím poradit. Když si to složíš, tak ti bude fungovat. Dokud se to nenaučíš, budeš mít smůlu.‘ Takže jsem dostal krabici plnou součástek, začal jsem je skládat dohromady a povedlo se. Možná sem tam s menší radou od rodičů.
Vaše rodina je mimo techniky založená hudebně. Rozuměla vaší zálibě v počítačích?
V naší rodině jsou všichni, vyjma mě, hudebníci. Babičky, dědové, prababičky, pradědové, rodiče, brácha, úplně všichni, takže jsem černá ovce. Nicméně právě můj táta mě motivoval tímhle směrem. Doma měl nahrávací studio a bavila ho i technická stránka hudby, postprodukce a digitální úpravy zvuku. To mě nadchlo, a proto mě podporoval, abych se rozvíjel v technickém oboru.
Jak byste vysvětlil své babičce, co v práci děláte?
Mám dvě role. Zaprvé vedu pražskou pobočku Monstarlabu. Jsem zodpovědný za nábor nových lidí, metriky, finance a prosperitu firmy. Zařizuju každodenní záležitosti, domlouvám dodavatele a podobné praktické věci, které souvisí s vedením firmy.
Druhá část je komplexnější. Poslední tři roky spravuju IT globálně pro všechny naše pobočky. V praxi to znamená objednávání hardwaru a softwaru, přesah do bezpečnosti a compliance části. Tam se zaměřuju na regulace, zákony, certifikace a standardy, řeším například ochranu osobních údajů zaměstnanců i klientů, dohlížím na to, aby nedocházelo k únikům dat, a na celkovou bezpečnost. To má přesah i do fyzické bezpečnosti, takže řeším přístupové karty do kanceláří a docházku. Předcházím tomu, aby se nám sem někdo vloupal a ukradl počítače. Přitom úzce spolupracuju s lidmi z kanceláří po celém světě od Asie po Ameriku.
Co vás na IT baví?
Komplexnost a komplikovanost. Jak je to globální, tak mezi jednotlivými pobočkami a lidmi existuje spousta rozdílů. Japonsko, Bangladéš, Praha, Kolumbie… Všechny jsou kulturně někde úplně jinde, nehledě na jazyk, časová pásma a jiné problémy.
Vždycky jsem byl perfekcionista vysazený na preciznost. Mám rád, když jsou věci v pořádku, hezky udělané, mají pravidla a řád. Moje role to zastřešuje - dávám pozor, aby byly všechny věci nastavené správně. Mě vždycky bavila pravidla a jejich dodržování.
Porušujete je někdy?
To je samozřejmě povinnost. Ke každému pravidlu vždycky platí výjimka. Vzhledem ke své zodpovědnosti v práci pravidla neporušuju, ale jsou způsoby, jak je při schvalovacím procesu obejít. Sám ale pravidla dodržuju na 99,9 procent.
Čekáte o půlnoci na přechodu na zelenou?
To bude ten případ výjimky k pravidlu. Když nastane přesně taková situace, kdy je velice nepravděpodobné, že by mohlo dojít k nějakému problému, zvážím rizika a jdu do toho.
Jinak se ale snažím řád respektovat, jako příklad uvedu v rámci posledních dvou let proticovidová nařízení. Vždycky jsme se snažili je dodržovat, i když jsme s nimi nesouhlasili. Dále máme ve firmě všechny zaměstnance na HPP. Tradice zaměstnávání na živnost a lehkého švarcsystému, která se drží ve všech českých IT firmách, mi nikdy nebyla sympatická.
Odrazuje mě to, i když si myslím, že systém pro podnikatele je tu nastavený špatně a škodí těm, kteří se snaží to dělat tak, jak se má. Radši proti tomu ale budu bojovat oficiální cestou a budu se snažit věci měnit zevnitř, než abych je bojkotoval.
Dominik Hádl rád sleduje technologické trendy a pak je využívá v dalších odvětvích. Foto: MonstarlabJak byste mohl pravidla měnit zevnitř?
Například děláme projekty i v místech, jako je Polsko a Saudská Arábie, kde se můžeme dostat do relativně kontroverzních situací. Když máte možnost zdejším lidem dodávat řešení, můžete pomoci inkluzi a tlačit dopředu svůj nápad, protože probíhají diskuze. Místo bojkotování zvenku můžeme doopravdy pomoci situaci zlepšit.
Jak probíhá programování na zakázku?
Začínali jsme jako malá agentura a tehdy prostě někdo přišel, řekl, co potřebuje, a my jsme to vyrobili. Dnes už je proces komplexnější, protože dodáváme konzultantské služby od A do Z. Nejdříve se snažíme pochopit celkovou strategii našich klientů, co vyrábí a čeho chtějí dosáhnout, co prodávají svým zákazníkům a co je pro ně důležité. Na základě toho jim dodáváme technologickou strategii. Pomáháme jim zefektivnit byznys a radíme jim, jaké technologie k tomu použít.
Pak jsme schopni přejít do exekuční části a celé řešení dodat na klíč. Je to podobné, jako když stavíte dům. Architekt a projektant vymyslí, jak má vypadat. Pak přijde tým, postaví základy, obalí se to designem, a když se to předá, tak se to na rozdíl od domu ještě dál spravuje. Věci totiž časem mohou přestat fungovat. Někde může začít téct voda, může se rozbít střecha, je potřeba opravovat chyby, obnovovat věci.
To, co platí teď, nemusí platit za rok. Je dobré přemýšlet hodně dopředu a plánovat z úhlu pohledu klienta a zákazníků. Aby to nebylo jako české dálnice, které se začnou rozbíjet znovu dřív, než je stihnou celé opravit.
Jeden z vašich největších projektů se jmenuje Careem Now a je to rozvážková služba na jídlo na Blízkém východě. Co obnášela práce na něm?
Byl to přesně ten popsaný proces. Začali jsme se na strategické úrovni bavit se společností Careem, která chtěla rozšířit svůj byznys do oblasti rozvážkových služeb. Už měli zajetý model taxikářů, a tedy i potenciálních řidičů, kteří mohou doručit jídlo. My jsme do toho vstoupili jako technologický partner, který jim vymyslel, jak to provést. Postavili jsme to, a dokonce jsme nakonec vyškolili i jejich vlastní tým a přesunuli projekt do jejich firmy. Pomáhali jsme jim i nabírat lidi do týmu, aby po předání okamžitě mohli začít pracovat dál.
Nějakou dobu už tušili, že na stole je akvizice od Uberu, a proto potřebovali, aby tento konkrétní projekt uspěl. Zásadně jim rozšířil portfolio služeb a na úspěchu téhle části stála celá akvizice. Ta následovala velmi rychle. Tuším, že se to spustilo 21. prosince a akvizice následovala hned v březnu.
Jakou největší výzvu jste musel během kariéry překonat?
Moc se o tom nemluví, ale hlavně dřív jsem se hodně setkával s ageismem. S otcem jsem začal spolupracovat v první firmě už ve 14 letech. Od patnácti nebo šestnácti jsem firmám dodával věci sám a dost často mi lidé nevěřili, že ve svém věku dokážu vytvořit to, co potřebují. Setkával jsem se skoro až s diskriminací. I potom, když jsem nastoupil do Monstarlabu, chvíli trvalo, než jsem si vydobyl respekt a než kolegové pochopili, že nejsem jen 19letý kluk, co náhodou zabloudil do firmy, a přestali na mě koukat skrz prsty.
Pomohly až roky, nebo jste to vybojoval dřív?
Jediný způsob byla tvrdá práce. Dalo se s tím bojovat, i u nás se to během prvních dvou let posunulo a začali mě vnímat jinak, protože jsem měl výsledky. Museli jsme se pořádně poznat a já jsem musel ukázat schopnosti.
Myslím si, že dnes se to už v rámci IT tolik neobjevuje. Děti vyrůstají na technologiích a kolikrát v šesti letech umí ovládat počítač lépe než jejich rodiče. Situace se změnila, a naopak se předpokládá, že mladší lidé budou umět s technologiemi zacházet lépe.
Přitom vy jste v hodně mladém věku vytvořil jednu z aplikací, které využívá platforma Messenger. Mohl byste ji představit?
Tehdy jsme měli společnost s otcem a hodně jsme experimentovali v rámci her a zábavních aplikací. Už tehdy nám přišla zajímavá rozšířená realita (AR), která ještě nebyla takovým trendem jako dnes. Dostali jsme nápad natočit video s efekty ohně a výbuchů. Principem bylo napálit kamaráda nebo šéfa tím, že co nejvíc realisticky natočíte, jak jeho auto vybouchne. Svým způsobem je to klukovina, ale bylo to inovativní, protože tehdy kombinovalo obraz z kamery s efekty přidanými v reálném čase jen velmi málo aplikací. Zaujalo to tým Facebooku a přišel mi e-mail, který jsem smazal jako spam, protože mi připadal divný. Nedalo mi to ale spát, tak jsem se podíval zpět a zkusil na něj odpovědět.
Doopravdy to byl člověk z Facebooku, což pro mě tehdy bylo šílené. Představili nám, samozřejmě pod tvrdými smlouvami o mlčenlivosti, novou platformu, kterou tehdy vyráběli. To byl Messenger. Chtěli obohatit konverzaci o další elementy – gify, zapojené aplikace a možnosti přidávat zajímavý obsah. Dnes už je to všude, ale tehdy to byl průlom.
Hádl si myslí, že v budoucnu se všechny naše profily na sociálních sítích spojí pod jednu virtuální identitu. Foto: MonstarlabVybrali dvacet aplikací, které chtěli spustit společně se zatím neoznámenou platformou. Díky tomu, že jsme využívali AR technologii jako jedni z prvních, byli jsme pro ně zajímaví. Sešlo se to strašně rychle a za dva týdny jsem se najednou objevil na konferenci v San Franciscu. Na zahajovací přednášce Mark Zuckerberg představil celou platformu Messenger s logem mojí aplikace za sebou. Připadal jsem si jako ve snu, pořád jsem nechápal, co se děje. Byla to souhra šťastných náhod a rád na to vzpomínám.
Když jsme nakousli téma Marka Zuckerberga a rozšířené reality, co říkáte na jeho aktivity okolo metaverza? Může to fungovat?
Myslím si, že ano. Tyto technologie mají mnoho možností využití. Samozřejmě vznikne spousta hloupostí, ale přitom se budou objevovat nové možnosti. První aplikací pro chytré telefony bylo imaginární pivo, které se přelévalo, když člověk naklonil mobil. Vždycky totiž nějakou dobu trvá, než lidé novou technologii pochopí a začnou přemýšlet, jak ji využít. Teď sílí trend AR a VR, během posledních čtyř let se začaly normalizovat, stabilizovat a reálně využívat, včetně metaverza nebo podobné iniciativy Microsoftu. Myslím si, že Apple a Amazon se připojí zanedlouho a časem možná i Netflix.
Z prezentace Mety zatím ale není jasné jeho konkrétní využití. Je to vágní prostředí, kde se lidé mohou virtuálně setkávat, ale to není nic průlomového. Budeme si muset počkat ještě tři až pět let, protože nejprve je potřeba získat pro technologii dostatečnou masu lidí, aby vůbec vznikla poptávka po zajímavých využitích.
Chtěl byste jako počítačový nadšenec ve virtuální realitě žít?
Možná mám profesionální deformaci, protože se v digitálních technologiích pohybuju dnes a denně. Snažím se od počítačů spíš oddálit než se do nich ponořit ještě víc. Projevuje se to právě mojí zálibou v truhlařině.
Nicméně si myslím, že se tomu nevyhneme. Stane se to standardem, který budeme muset akceptovat stejně jako mobily. Některé věci se budou běžně řešit ve VR. Například v rámci pandemie virtuální setkávání akcelerovalo, protože fyzicky to nešlo. O to větší bude potenciál metaverza a jednou budeme nuceni se do něj přesunout.
A kam byste chtěl, aby se ubírala vaše firma, respektive pražská pobočka?
Vyvíjíme se tak dynamicky, že bych asi každý rok řekl něco jiného. Historicky jsme se ale vždy dokázali velmi brzo chytit trendů a hledat jejich chytré využití. Aplikovali jsme známé principy z kryptoměn na ověřování zboží v rámci dodavatelských řetězců. Díky tomu lze třeba nezfalšovatelně odhalit původ produktu s kompletní historií. Takové věci mě přesně zajímají.
Hledáme trendy, jejich využití a aplikujeme je na jiná odvětví – na logistiku, zdravotnictví… Ideálně vždy tak, aby to přineslo hodnotu pro naše klienty i jejich koncové zákazníky. To je jedna z mých osobních hodnot, a proto tady pracuju – snažíme se vyrábět věci, které lidem pomáhají. Nebudu se ale tvářit, že se snažíme zlepšit svět a nezajímá nás byznys. Ty dva cíle musí jít ruku v ruce.
