Že je digitalizace zdravotnictví zapotřebí, slyšíme na každém rohu. Jak si v tomto ohledu Česko zatím vede?
Úroveň digitalizace se velice obtížně hodnotí, když ji nemáte podle čeho měřit. Z toho důvodu jsme se do Česka snažili přinést celosvětově uznávané měření podle modelu EMRAM, za kterým stojí organizace HIMSS (Healthcare Information and Management Systems Society, americká nezisková organizace, pozn. red.). Je to v podstatě norma, která úroveň digitalizace určuje na stupnici nula až sedm. Nula znamená, že se jedná o „papírovou“ nemocnici, kdežto sedm naopak říká, že jde o zařízení, kde všechny procesy probíhají plně elektronicky. Odvahu nechat se změřit mělo i pár tuzemských nemocnic. Skončili jsme někde na úrovni jedna až dva, což není optimální ani uspokojivé.
Takový výsledek je poměrně paradox, vzhledem k tomu, že pokud jde o kvalitu péče, blíží se české zdravotnictví evropské špičce…
Že z profesního pohledu máme úžasné zdravotnictví, je naprosto bez diskuze. V poskytování zdravotní péče jsme opravdu špička, čehož si spousta lidí neváží. V digitalizaci ale zahraničí konkurovat nemůžeme, tam jsme opravdu pozadu. Ve srovnání se Slovenskem sice stále vycházíme o něco lépe, ale daleko před námi jsou třeba severské země, dále Španělsko, vysokou úroveň digitalizace mělo dle výsledků také Turecko a samozřejmě Spojené státy, kde je to dané vysoce vyspělým nemocničním informačním systémem.
Co tyto země dělají jinak než my?
Nemeškaly. My jsme tu oproti tomu měli projekt, který digitalizaci zrovna dvakrát nepomohl. Každý pamatuje takzvaný IZIP (elektronická zdravotní knížka obsahující informace o pacientech, byla „funkční“ v období 2004–2012, pozn. red.), který nás v té době, dá se říct, stavěl na stejnou startovní čáru s ostatními zeměmi. A kdybychom ho správně uchopili, tak jsme dneska možná někde úplně jinde. Nebudu opakovat, jak to všechno dopadlo – ne příliš optimisticky.
Je podle vás digitalizace zdravotnictví důležitá?
Systém byl v praxi nevyužitelný, stát v něm utopil miliardy korun, a navíc ho doprovázelo několik otazníků a skandálů. Jaký dopad měly tyto okolnosti na další pokusy o digitalizaci?
Po negativních zkušenostech započala v této oblasti mírná stagnace, kdy vládě tak trochu chyběla odvaha se do něčeho pustit, aby to nedopadlo velkým problémem. Troufnu si říct, že podobně na tom byli i dodavatelé, protože to samozřejmě nepůsobí dobře, když projekty skončí podobným způsobem. Z pohledu strategie je pak velice problematické i to, že se na ministerstvu často mění lidé. Za jedno funkční období se toho přeci jen příliš stihnout nedá.
Covid jako „dobrý“ impuls
Jaký vliv měl na digitalizaci covid? Koneckonců se během pandemie do online světa přesunuli i ti, kteří do té doby odolávali…
Z tohoto pohledu to byl velmi dobrý impuls. Tím samozřejmě nechci vůbec říkat, že byla pandemie něčím pozitivním, byla to nepříjemná doba, ale v otázce digitalizace nám, dá se říci, pomohla. Věci, které se dříve řešily dva nebo tři roky, byly najednou vyřešeny během velmi krátké doby. Digitalizovaly se procesy typu recept, očkování. Na druhou stranu, i když to lokálně pomohlo, nejednalo se o věci, které by nás posunuly globálně dál. Ostatně, kde je dnes třeba taková aplikace Tečka…
Nicméně, i tak je důležité připomenout, že toto období rozjelo oblast telemedicíny (vzdálené poskytování lékařských služeb, pozn. red.). Do té doby se jím jednotlivá zařízení věnovala jen okrajově, třeba v oblasti kardiologie či telerehabilitace.
Že je digitalizace důležitá kvůli efektivnější komunikaci například mezi zdravotnickým zařízením, pacientem a pojišťovnou, je jasné. Jak ale ovlivňuje i samotné zdravotníky?Pokud to budeme brát z pohledu zaměstnanců, tak efektivita zdravotnictví je přímo závislá na kvalitě digitalizace, potažmo informačních systémů, s kterými lékař pracuje. Vezměte si klasický příklad: Pokud se dostanete do ambulance, všimněte si, kolik času věnuje lékař vašemu vyšetření a kolik tomu informačnímu systému. Než tam naťuká to, co by v ideálním případě mohl nazvat nějakým konkrétním kódem. Kdyby měl naopak systém, který mu při práci pomáhá, tak se věnuje převážně pacientovi a práce s počítačem zabere maximálně 20 procent jeho času, nikoli současných až šedesát. Nemusel by dělat tolik přesčasů, kvůli kterým pak stávkuje, protože by toho během pracovní doby stihl mnohem víc, a situace kolem zdravotnických pracovníků by nebyla tolik vyhrocená.
Digitalizace je podle vás obrovsky důležitá i pro samotné pacienty, a to například kvůli rychlému a snadnému přenosu jejich dokumentace mezi nemocnicemi. Můžete uvést nějaký příklad?
Představte si, že jste na druhé straně republiky a zlomíte si nohu. Když se dostanete do nějakého „cizího“ zařízení, pro lékaře je obrovský přínos, když se díky standardizaci dokumentace a systému afinitních domén (jednotný způsob sdílení dokumentů a komunikace, pozn. red.) dostane k vašim zdravotnickým záznamům a hned ví, s čím má pracovat. Což je zásadní rozdíl oproti situaci, kdy o vás zdravotní zařízení nic neví a dělá řadu „zbytečných“ vyšetření, která jsou ve vaší kartě aktuální, což samozřejmě vede ke zvyšování finančních nákladů.
Úspora i půl miliardy
Jak moc by zdravotnická zařízení mohla ušetřit, kdyby byla digitalizace na dostatečné úrovni?
Umím uvést příklad, který se týká laboratorních informačních systémů. V rámci nich existuje mnoho modulů. Jeden z nich se jmenuje Podání léků. Díky němu je personál schopný evidovat lék ve formě pilulky až do té doby, než ho dostane pacient. Momentálně to funguje tak, že stopa pilulky končí někde na oddělení, kam se posune z centrálního skladu. Kdyby ale jednotlivá zařízení dokázala každou pilulku z platíčka evidovat až do jejího užití, velké fakultní nemocnice by mohly šetřit až půl miliardy. Bohužel se ale jedná o jeden z nejkomplikovanějších procesů digitalizace, který dnes zatím není příliš rozšířený.
Fakt, že česká zdravotnická zařízení používají různé informační systémy, asi také příliš nepomáhá?
Propojenost je naprostý základ. Obecně se dá říct, že kvůli heterogenitě systémů jsme dosud nebyli schopní data jednotně využívat. Ideálně by spolu měly být systémy schopné komunikovat, a to nejen uvnitř zdravotnického zařízení, ale i mezi nimi, o což se ostatně snaží i Ministerstvo zdravotnictví v rámci programu eHealth. To je naprostý základ toho, abychom se posunuli dál. Musíme si nastavit jasně definovaný formát sdílených dokumentů, aby byly čitelné, dále musí být jasně dáno, co budou obsahovat. Na tento proces pak můžeme navázat tvorbou zmíněných afinitních domén a ty případně otevřít i pro okolní svět.
Plán máme. Ale o jak nákladný proces se pro nemocnice jedná?
Záleží na velikosti nemocnice, obecně jsou navíc projekty zpravidla financovány Evropskou unií. Nemocnice z vlastního rozpočtu dávají do digitalizace strašně málo. Troufnu si říct, že to nebude ani zdaleka 10 procent a většinou tím hasí jen akutní stavy, strategické věci z rozpočtu vůbec nefinancují. Je to velký problém, který představuje jednu z největších brzd. Já samozřejmě chápu, že peníze jsou opravdu citlivou záležitostí, ale na druhou stranu někdy tečou tak trochu zbytečně. Například když máme ve dvou zařízeních, které se nacházejí blízko sebe, dvě nákladná „cétéčka“ nebo magnetické rezonance. Nechci to moc nahlodávat, ale je to možná důvod, proč ty peníze pak chybějí v digitalizaci.
Od roku 2025 by čeští lékaři měli být s evropskými kolegy schopní sdílet veškeré informace. Podle toho, co říkáte, to tak ale příliš nevypadá…
Já bych si strašně přál, abychom to stihli. V tomto ohledu mohu říct jen svůj soukromý názor, že se mi tomu věřit nechce. Když se podívám, jak se digitalizace rozvíjela za posledních 10 až 15 let a kam jsme se posunuli… Museli bychom nejdříve dokončit zmíněnou standardizaci. Obávám se, že to nestihneme.
