V Iráku zahynulo od začátku konfliktu 83 novinářů
Novinářka Dina Husseinová je extrémně opatrná hlavně od té doby, kdy v jedné mešitě v Mossulu našla své jméno na listině u vchodu. Byla označena za kolaborantku: de facto rozsudek smrti. Proto Dina už nikomu neprozrazuje, čím se živí, a co může, vyřizuje z redakce po telefonu, aby omezila svůj pohyb po městě.
Její kolega Ziyad Mohammed zase doma předstírá, že chodí každý den prodávat ovoce na tržiště. Pracovní náčiní, magnetofon, tužky a blok, má ukryté až na dně pracovního pytle, se kterým se po městě pohybuje mnoho dalších kolegů. Do práce jezdí taxi a nikdy se nenechá vysadit před redakcí. Každý den jede na jiné místo a pak jde do práce o pár bloků dál pěšky.
A jejich kolega Ali Mustafa měl štěstí v neštěstí, když ho cestou z reportáže na jihu Iráku zastavili mezi městy Amara a Bagdád příslušníci soukromé armády kazatele Muqtada al-Sadra. Zabavili mu jen natočené kazety. Přišel sice o výsledek několikadenní práce, ale zůstal živý.
To jsou příběhy, které v Iráku nasbírala německá novinářka Sussane Fischerová. Protože nezávislí novináři v Iráku mají strach z pomsty, většina článků v tamějších novinách je nepodepsaná nebo podepsaná jen pseudonymy. Jména, která uvedla paní Fischerová, nejsou pravá. Novináři se bojí i předem si domlouvat schůzky, aby nešlo o past, nebo mají strach, že jsou odposloucháváni. Schůzky se domlouvají bezprostředně, několik minut před konáním a hned se mění místo. Ali Mustafa řekl reportérce: „Nezlobte se za tu konspiraci, ale člověk nemůže věřit nikomu, zrádci jsou všudypřítomní!“
Obavy Aliho Mustafy jsou oprávněné. Podle organizace Reportéři bez hranic (RSF) bylo v roce 2005 usmrceno 63 novinářů, což je nejvíc za posledních deset let. Je to o deset víc než v předchozím roce a v roce 2001, kdy bylo při výkonu povolání usmrceno také 53 novinářů. Za posledních deset let je to dohromady asi 600 zabitých novinářů. Žurnalistika je v žebříčku úmrtnosti na předním místě.
V Kolumbii bylo za dvacet let zavražděno 150 novinářů. Jen v Iráku američtí vojáci zabili při práci osm žurnalistů či jejich pomocníků, tedy tlumočníků a techniků. Sedm reportérů a fotografů bylo zabito na Filipínách. Ve svém bytě byl nalezen zabitý ranou do hlavy běloruský novinář Vasilij Grodnikov, kritický vůči režimu prezidenta Lukašenka. Před tím rovněž v Bělorusku byla v říjnu ubodána opoziční novinářka Veronika Čerkasová. Podle mezinárodního Institutu pro bezpečnost zpravodajství (INSI) skoro devadesát procent takovýchto případů zůstává neobjasněno.
Každý útok na novináře ale zároveň zvyšuje prestiž novinařiny. V Kolumbii, kde bylo zabito asi vůbec nejvíc novinářů, se jeden z nich, bývalý moderátor TV Hoy Andrés Pastrana, stal prezidentem. Někdy se říká, že žurnalistické peklo je vždy i žurnalistickým rájem. Jako to donedávna platilo o Kolumbii, dnes to platí o Iráku. Těžko lze přinést z nějaké země napínavější příběhy. A samozřejmě těžko bychom našli místo, kde každý takový pokus o nalezení napínavého příběhu je nebezpečnější.
Bohužel ohrožení pro místní novináře je mnohem větší než pro ty, kteří do země přicházejí ze zahraničí. Na rozdíl od nich totiž nebydlí v bezpečných hotelích či hlídaných koloniích pro diplomaty a nemají osobní strážce. Pronásledováni jsou všichni, i ti, kteří pracují pro novou státní televizi al-Arabiya. Každý, u koho je ze strany prosaddámovských banditů nalezena tisková legitimace této stanice, musí počítat s nejhorším. Jen v listopadu byli při cíleném útoku na tým této stanice tři novináři zabiti a šest jich bylo zraněno.
Podle organizace Reportéři bez hranic zahynulo v Iráku od začátku konfliktu v březnu 2003 83 novinářů při práci, za tři roky to tedy bylo víc než za dvacet let války ve Vietnamu, kde v období 1955 až 1975 zahynulo 66 novinářů. Polovina ze zabitých žurnalistů v Iráku byli iráčtí reportéři a kameramani.
„Popravdě řečeno, práci nám ztěžují všichni: teroristé, americká armáda i naše vláda. V principu si nepřeje nikdo, abychom napsali pravdu,“ řekl německému listu Die Zeit jeden kurdský novinář, který si - samozřejmě - nepřál být jmenován.
Zpráva Irácké komise pro média a komunikaci (INCMC), která uděluje licence, si stěžuje, že mnoho novinářů se ze strachu vyhýbá ožehavým tématům. Velký strach z politiků a mocných je obecně rozšířen. Cenzura je sice v zemi zrušena, ale stará tradice přimět nepohodlné kritiky k mlčení pomocí vězení přežívá.
Například ve městě Erbil je uvězněn od konce října 2005 právník a novinář Kamal Said Qadir, protože několikrát na internetu kritizoval prezidenta regionální kurdské vlády Massuda Barsaniho. V Iráku byl ale jen na návštěvě, jinak žije v Rakousku a má i rakouské občanství. Zatkli ho cestou do hotelu a během půl hodiny odsoudili k třicetiletému žaláři za pomluvy kurdské instituce. Důvod: jednoho z vládnoucí rodiny Barsaniů nazval homosexuálem, což dle místní tradice je těžké provinění a poškození cti. Irák sice prohlásil, že Qadir je už propuštěn, ale rakouské noviny vycházející ze zpráv rodiny to popírají.
Zajímavé ale je, že přes mimořádně nepříznivé podmínky k práci je Irák mediálně velice bohatý. Například v kurdské oblasti - jen kolem města Erbil, které ovládá kurdská strana KDP, existuje 132 novin, 24 rozhlasových a televizních stanic a ve vedlejší Suleimaniji, kde vládne konkurenční strana PUK, je to 110 novin a 78 rozhlasových a televizních stanic. I když o nezávislých médiích hlavně kvůli tradici hovořit nelze: všechna média jsou financována politickými stranami. Vůdcové obou kurdských stran se denně objevují na titulních stránkách svých médií. Manželka prezidenta Talabaniho je dokonce členkou direktoria hlavní televizní stanice; blízkost vládnoucích stran k médiím se ani nemaskuje. Pluralita se začíná prosazovat teprve v poslední době. V Suleimaniji byl založen nezávislý týdeník Hawlati (Občan) a ještě jeden s názvem Beyani (Ráno).
Američané investovali do médií v Iráku velké peníze. Založení televize al-Iraqiya, která začala vysílat 13. května 2003, stálo asi 115 milionů dolarů a podle průzkumů společnosti Ipsos Stat z listopadu 2005 ji poslouchá každý druhý občan Iráku. A hned dva dny po televizní premiéře se na trhu objevil i nový Američany financovaný deník al-Sabah. Redakci vytvořili převážně emigranti. A pár týdnů po pádu Saddáma Husajna se v létě roku 2003 objevilo na trhu spontánně asi 150 nových novinových titulů. Po třech letech se nepřehledná mediální mapa, jakož i celý život v zemi, roztřídila podle politických stran a náboženství. Šíité dávají přednost stanici al-Balad (Země) a Sunité an-Nas (Lid). Podobně je tomu i s novinami. I zde jsou ale již zakládány nezávislé tituly, jejichž novináře školí americké ministerstvo zahraničí. Jejich práci poněkud hatí Pentagon, který naopak dobře honoruje novináře, kteří jsou ochotní psát proamerické komentáře. Tuto černou úplatkářskou práci pro americké ministerstvo obrany organizuje firma Lincoln Group.
