Poněkud nevyzpytatelné se zdá chování nového ministra financí Jiřího Rusnoka. Ačkoli při nástupu do funkce prohlašoval, že nebude dělat žádné čistky, vyměnil velmi rychle dva klíčové náměstky a přeobsadil důležité posty ve vedení Konsolidační banky. Nakolik se při výběru trefil a jak se fungování resortu změní, se teprve uvidí. Co je však zřejmé už dnes, je posun ministerstva financí blíže ke stále ještě nejmenovanému místopředsedovi vlády pro ekonomiku Miroslavu Grégrovi. Odvolané muže spojuje totiž především neláska tohoto dnes nejvlivnějšího člena kabinetu.
Zrovna tak se ale zdá být jasné, že se mění dresy v nedohrané hře o Investiční a Poštovní banku. Dosud společná hra ČSOB a ministerstva financí proti Nomuře a bývalému managementu IPB, jako viníkům největšího bankovního krachu v českých dějinách, dostává trhliny. Částečně je to logické. Nastává doba vyjednávání o plnění státní záruky a o převodu aktiv z ČSOB do Konsolidační banky. Je povinností zástupců státu dohlédnout, zda o přebíraná aktiva bylo pečováno s péčí řádného hospodáře, a v případech, kde jsou pochybnosti, velmi rázně zastupovat zájmy českých daňových poplatníků. I při takto přísném přebírání aktiv však nakonec státu nezbude než hradit velmi vysokou ztrátu. Na chodbách zainteresovaných institucí se hovoří o částkách vysoce převyšujících ohlášené rozmezí padesáti až sta miliard korun. Pro současné vládní politiky a některé jejich poradce je samozřejmě politicky velmi atraktivní myšlenka umístit tuto gigantickou sumu na hřbet toho, kdo se už nemůže bránit, tedy Pavla Mertlíka. Je přece tak lákavé přijmout argumentaci některých nepodepsaných publicistických výtvorů v denním tisku o selhání a naivitě bývalého ministra, který podlehl spiknutí jedné finanční skupiny s některými představiteli centrální banky. Takové argumentaci by hodně pomohl názorný příklad. Třeba výsledek jednání s Nomurou, která dosáhne „díky úsilí nových vyjednávačů jen symbolického odškodnění za neprozřetelný krok české vlády. Jak postup ve stylu Johanky z Arku zabere na voliče, je ale otázkou.
Nový ministr to v této atmosféře bezpochyby nemá snadné. Do jednoho ucha je zásobován produkcí svých úředníků, do druhého mu hučí ti, kteří chtějí rychle uskutečnit to, čemu dříve stál v cestě Pavel Mertlík. Nezdá se přitom, že by Jiřího Rusnoka při průchodu minovým polem současné sociálnědemokratické politiky chtěl nějak účinně podporovat jeho bývalý nadřízený a nový šéf ČSSD Vladimír Špidla. Podporu by přitom potřeboval. Spekulace o podílu některých premiérových poradců na nové personální politice resortu nejsou příliš povzbudivé. A to přestože na dotazy po aktivitách často zmiňovaného poradce Novotného vysocí úředníci ministerstva se značnou upřímností odpovídají, že ho nikdy neviděli. O směřování ministerstva financí nyní hodně napoví, jak se bude vyvíjet vyjednávání s Nomurou, ale také očekávané doplnění vedení Fondu národního majetku a postup v rozhodujících privatizačních případech. Rusnok si může v příštích týdnech získat značný respekt stejně jako pověst bílého koníka přebírajícího odpovědnost za rozhodnutí činěná někde úplně jinde.
