Francouzská ministryně financí Christine Lagardeová oznámila svoji kandidaturu na nejvyšší post Mezinárodního měnového fondu (MMF) minulé úterý, skoro přesně týden poté, co na tuto funkci rezignoval její krajan Dominique Strauss-Kahn obviněný ze sexuálního zločinu.
Foto: Profimedia.cz
Z některých debat se zdá, jako by ve hře bylo víc než jen střídání stráží ve významné instituci. A že sperma DSK na límci paní pokojské odstartovalo debatu zásadnější. Pozornost si zasluhuje.
Pomineme-li francouzský skandál kolem dobrodruha Bernarda Tapieho (velmi složitý případ), k němuž Lagardeová bude muset 6. června svědčit před soudem, nic jí teoreticky nebrání zaujmout uprázdněné Strauss-Kahnovo místo. Všichni uznávají
její ekonomickou odbornost. Hned po ustavení brettonwoodského systému v letech 1944-45, do nějž patří i Světová banka a který měl po Velké krizi 30. let navždy ponořit svět do ekonomického bezpečí, ustavila se zvyklost, že v čele Fondu se střídá Evropan s Američanem. A má se za to, že násilně ukončená (to doslova, leč sotva nějakým spiknutím, jak jsou někteří přesvědčeni) mise DSK ve Washingtonu spíše favorizuje evropského kandidáta, aby starý kontinent v MMF svůj „tah pilkou“ dokončil. Anebo – no ovšem – dokončila.
Jih proti Severu
Kdyby ani tohle nezabralo, všechno formálně jistí kvóta 31 procent hlasů, kterými Evropská unie v MMF disponuje. Další dva sloupy slavné globální trojnožky – Spojené státy a Japonsko – mají jen 16,7 respektive 6,2 procenta hlasů. Ale pozor! Fakticky by bylo nepřístojné kohokoli válcovat, jak to činí naše vládní koalice s opozicí v poslanecké sněmovně (anebo opozice s vládní koalicí v senátu). Uvnitř MMF je odjakživa provozován diplomatický balet („šokové terapie“ uplatňoval vždy pouze navenek vůči „nemocným“ státům). Je nutné vyvarovat se tam žlučovitosti a pokud možno vždycky – nervově labilní finanční trhy se dívají – dospět ke konsenzu.
A s tím právě může být tentokrát potíž. Evropané argumentují, že vzhledem k dluhové krizi v eurozóně, v jejímž řeckém regionu spěje vývoj k tragédii a k masovému úniku tamního kapitálu do švýcarských bank (odhaduje se na 120 procent řeckého HDP!), musí Evropa třímat otěže záchranné a terapeutické „trojky“ – Evropské komise, Evropské centrální banky a MMF. Zastánci americké karty zase říkají: Právě proto, že tomu tak je, tři Evropané řešící evropské problémy představují typický střet zájmů, začarovaný kruh a morální hazard. Tohle je euroamerický, transatlantický konflikt, válka uvnitř vyspělého Severu.
Rozjíždí se však válka Jihu proti Severu. Svět se změnil, což již v průběhu krize 2008-2009 přenášelo řešení problémů ze zemí G8 na podstatně širší společenství G20. Jak může cokoli řídit Amerika, která poslední Velkou krizi odstartovala? Evropa, která vykazuje vysoký stupeň ekonomicko-politického rozdělení a nekoordinovanosti svých kroků? Nebo Japonsko po dvou desetiletích ekonomické stagnace završené ekologickou katastrofou? Jsou tu přece ještě Čína jako „světová továrna“, Indie jako „globální kancelář“, Brazílie jako „farma světa“ a mnoho dalších „vynořujících se“ trhů bez odpovídajícího vlivu na tvorbu globální politiky. Najít v této nové situaci konsenzus může být mnohem těžší. Stejně jako moralizovat „západními hodnotami“ konfuciánský, muslimský a hinduistický svět po nedomyšlené zábavě DSK v hotelovém apartmá na Manhattanu…
Cyklická nehybnost
Je tu ještě jeden problém. Mnozí se obávají, že Lagardeová – nebo kdokoli jiný na místě francouzského socialisty, nadějného vyzývatele Nicolase Sarkozyho v boji o prezidentský úřad příští rok – přinese návrat k myšlení a politice MMF, které se Strauss-Kahn naopak snažil změnit. V aule Washingtonské univerzity 4. dubna prohlásil: „Čas washingtonského konsenzu – politiky derugulací a privatizací – je za námi. Toto lešení se v průběhu krize zhroutilo.“ A neváhal ocitovat jeden z nejkontroverznějších výroků Johna Maynarda Keynese: „Kapitalismus není inteligentní. Není pěkný. Není spravedlivý. Není ctnostný.“ Voda na mlýn stoupencům spiknutí CIA anebo francouzských tajných služeb, které již předtím onu pokojskou zmermomocnily úplatkem. Jenže DSK hned po oné paličské větě klasikově zvýšeným hlasem dodal: „Ale jestliže se ptáme, čím kapitalismus nahradit, toneme v mimořádném zmatku.“
Je pravda, že Strauss-Kahn prosazoval „více státu“ a co nejširší regulace. Ale taková byla krizová doba a on se jen ocitl – odhlédneme-li od jeho newyorského apartmá – ve správný čas na správném místě. Lze to nejlépe vyjádřit asi takto: V době „strukturálního přizpůsobování“ Latinské Ameriky, východní Evropy anebo třeba Indonésie fungoval MMF s washingtonským konsenzem jako nějaký pyromanský hasič, který ve Venezuele nakonec zplodil Huga Cháveze a ve východní Evropě v nejlepším případě – řečeno s Václavem Havlem – „blbou náladu“, v případě horším „mafiánský kapitalismus“. Pak přišla jiná doba a Dominique Strauss-Kahn v čele MMF bezděčně působil rovněž jako hasič, ale ve studené sprše nové Velké krize. To, oč běží dnes, je jenom třetí etapa, která „vrací“ Řecko, Irsko, Portugalsko – anebo Česko – do Latinské Ameriky či do východní Evropy.
Střídání stráží v MMF nebude změnou, ale jen pouhou epizodou osvědčeného, ale opravdu osvědčeného cyklu.
