V nepřátelském území

Premiér hraje simultánku na několika liniích

Zásadním poučením, které si Němci odnesli z první světové války, byla zkušenost, že boj na dvou frontách se nedá vyhrát. O dvacet let později si na rozpálenou plotnu sáhli znovu, a dopadlo to – naštěstí pro celý svět – stejně. Premiér Vladimír Špidla má vysoké nároky a od toho se také odvíjí počet jeho nepřátel. Rojí se v pravé i levé parlamentní opozici, mezi koaličními partnery i ve vlastní straně. Nepoctivá podnikatelská lobby mu zazlívá snahu vyčistit augiášovsko-šloufovský chlév, ta poctivá zase nevěří jeho daňovým choutkám. Aby ve své simultánce proti nepravostem světa odhodlaný premiér nepadl vysílen hned při první zteči, potřeboval by najít spolehlivé spojence, kteří by mu alespoň na jednom úseku fronty kryli záda. To se mu ale nepovede, když se bude houštím české politiky i dál prodírat tvrdošíjně, mlčky a s kamennou tváří.
Soudě na základě premiérových odpovědí pro týdeník EURO, není Špidla člověkem zaslepeným arogancí, ve své nedůvěřivosti umí i naslouchat. Lze mu věřit překvapení, s jakým přijímá námitky, že podnikaví lidé a lidé s vyššími příjmy si mohou jeho ideály o spravedlivé společnosti a teorii užitečného milionářského zdanění vykládat jako nepřátelství. Připouští zpětně i chyby v komunikaci. Jak neocenit, že je schopen bez předsudků citovat své protivníky, a dokonce jim přiznat propagandistický úspěch?
Na druhou stranu, proč se tolik brání, když jej Václav Klaus nazývá socialistou? Špidla, který ani v jedné své ekonomicky laděné poznámce nevynechá sociální aspekt, prostě je socialistou, čili člověkem, který svět vnímá jako společnost a ne jako ansámbl individuí. Vezmi 200 miliard na důchody, přilij 120 miliard na zdravotnictví, vraž do toho 100 miliard na školství a uvaříš si roční porci slušné české společnosti – to je Špidlova čistá esence socialismu, nad jejíž průzračností se můžeme samozřejmě usmívat. Kdyby bylo tak jednoduché konat dobro, pak by bylo hračkou spasit svět. Říká-li ovšem premiér zároveň, že skutečné štěstí není z tohoto světa, pak mu nepodsouvejme úmysl spasitele.
Co je Vladimíru Špidlovi platné, že jeho zřejmou bezúhonnost a neokázalost vítá rekordní procento občanů, když mu jeho oponenti ze všech stran za to samé mydlí schody pod nohama. ODS dělá záměrně ze sociálnědemokratického intelektuála rovnou fanatického bolševika Vladimíra Iljiče, komunisti na něj líčí kompromitující pasti v podobě lísavých nabídek na spolupráci. I když vliv Zemanových pohrobků výrazně klesl, opatrný Špidla si je netroufl důsledně vymést z výsluní. To by se mu mohlo vymstít, vždyť i čerstvé volání občanských demokratů po přímé volbě prezidenta (Klause) je jen snahou prodloužit život strukturám opoziční smlouvy. Místo toho, aby v této situaci Špidla tím více vysvětloval v médiích své postoje a třeba se opíral o veřejné mínění, dělá tak trochu kabinentní politiku a strká hlavu do písku. Obhajuje ministerské angažmá Jiřího Rusnoka, ačkoli ten svého času jasně kopal za velkou koalici. Hájí schopnost ministerského benjamínka Bohuslava Sobotky ukočírovat resort financí, o čemž někteří ekonomičtí experti vážně pochybují. Věří v poddajnost Hany Marvanové, až se bude hlasovat o státním rozpočtu, i když ta už dnes oprávněně, ale nereálně trvá na snížení rozpočtového deficitu o desítky miliard korun. Jako politikovi důvěřuje Janu Kavanovi, jehož právě politická odpovědnost trčí za personálními i hospodářskými skandály postupně odhalovanými na ministerstvu zahraničí.
Dříve uběhl Vladimír Špidla každé ráno svých šest kilometrů, dnes prý – myslí-li to vážně – obden dvanáct. Bude-li i nadále tímto způsobem kloubit reálný nedostatek času se svou železnou vůlí trénovat vytrvalost, může se brzy stát každotýdenním maratónským běžcem. Je to ještě v jeho fyzických silách?
I v politice sebepoctivější člověk snese jen omezený počet protivníků a střety je lépe nehromadit. Bojovat na život a na smrt s korumpujícími mafiemi, bránit před kazisvěty svou čest, přít se stejně zaťatě o pojetí mezilidské solidarity se seriozními partnery ve vládní koalici a přitom ještě sbírat body na veřejnosti – to je nadlidská fuška. Mnoho psů bývá zajícova smrt. Chce-li premiér Špidla vydržet, nesmí vidět nepřátele i tam, kde nejsou. Mezi slušnými, chudými i bohatými.