I když Václav Havel působil nesměle, stačilo, aby promluvil, a získal si respekt
Miloval pořádek a nesnášel lajdáctví, právě drobnosti ho dokázaly vyvést z míry. Naopak význačné osobnosti ho vykolejit nedovedly, cítil k nim úctu, ale nezalekl se jich, vzpomíná na Václava Havla jeden z jeho dvorních fotografů Oldřich Škácha. Zesnulého prezidenta fotil už od roku 1969. Choroba a ústup do ústraní změnily dynamiku vzniklých snímků velmi podstatně. „V poslední době spíše jen seděl a já se snažil zachycovat změny v jeho tváři,“ říká fotograf.
Oldřichu, dívám-li se na tvou profesní kariéru, mohu konstatovat, že jsi začal jako fotograf, který hodně cestoval po světě, po roce 1989 ses zaměřil na dokumentaci disentu a v poslední době jsi fotografoval převážně jen Václava Havla. Jak k tomu došlo? Musím tě opravit, nefotografoval jsem jen Václava Havla, ale i lidi, kterých si vážím. To znamená, že sahám do archivu a vytahuji si lidi, které jsem fotografoval před mnoha lety, a pokud jsou živí, snažím se je fotografovat i dnes. Václava Havla jsem fotografoval přes čtyřicet let. Nikdy mi nekladl žádné překážky, nikdy mě nevyhodil. Ale je taky pravda, viděl-li jsem, že má blbou náladu, do kanceláře jsem mu nevlezl. Podle jeho programu jsem si vybíral lidi, s kterými jsem ho chtěl vyfotografovat. Nicméně od roku 2003, kdy skončil v prezidentské funkci, se Václav čím dál méně pohyboval na veřejnosti, takže těch akcí bylo daleko méně a na převážné části záběrů vidíš jen interiér kanceláře.
A fotografoval jsi ho i na Hrádečku, doma ve vile v Dejvicích… V Dejvicích jsem byl pouze jednou a na Hrádeček jsem občas za ním zajel, když tam jeli lidé z jeho kanceláře. Nechtěl jsem ho vyrušovat, protože pokud byl tam, byl zabukovaný ve svém pokoji, kde střídavě četl a psal. To znamená, že měl stále skloněnou hlavu a jen občas na mě mrknul. Nebyly tam fotografické akce. Třeba Bohdan Holomíček má z Hrádečku nafotografovaných spoustu srand, protože tam s ním byl zamlada, podobně jako já tuto partu fotografoval na Sázavě u Pavla Kohouta. V poslední době už Václav neměl náladu na legraci. A jak byl Václav hendikepován chorobou a slabostí, většinu času seděl, seděl a seděl. Proto jsem se musel zaměřit na změny v jeho tváři. Na některých fotografiích je vidět, jak mu bylo krušno, ale jakmile byl mezi svými, jako to bylo po Foru 2000 v PEN klubu, zářil. V takové momenty mu tvář začala svítit a byl veselý. Jinak se ale velice těžko fotografoval, protože i když jsi s ním šel třeba na oběd, měl hlavu skloněnou, a protože měřil 168 centimetrů a ještě se scvrknul, měl jsem ho pořád z nadhledu. Musel jsem jít proto do podřepu, a to bylo i pro mně dost namáhavé, proto byla tato práce dost obtížná.
Od kdy jsi Václava Havla fotografoval? Od roku 1969…
Počkej, vždyť jste se setkali poprvé na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, a to bylo v červnu roku 1967… Ano, na sjezdu jsem byl a tam fotografoval Miloň Novotný a Dáša Hochová. Já jsem tam jen poslouchal, protože příspěvky byly moc zajímavé. Tehdy jsem poprvé zjistil, že neumím dvě věci najednou: poslouchat a fotografovat. A to prostředí bylo tak fascinující, a to nejen kvůli tomu, co se tam říkalo, ale i proto, že jsem tam viděl spousty lidí, o kterých jsem do té doby jen četl a znal je jen z novinových titulků a z fotografií. Václava Havla mi tam představil Pavel Kohout a on sám mi tam zdaleka nepřipadal jako výrazná figura. To, co tam říkal Ludvík Vaculík, Saša Kliment a Ivan Klíma, to bylo spolu s Milanem Kunderou asi to nejzajímavější.
Dneska jsi již schopný současně poslouchat i fotografovat? Přece i to je důležité, abys věděl, jaké okamžiky zachycuješ… Musím se přiznat, že pokud se chci doopravdy soustředit na fotografii, moc to nejde. Představ si, že sedíš u stolu s Václavem Havlem a u něj buď zprava, nebo zleva sedí někdo další. Onehdy to byl třeba princ Hasan. V místnosti máš silné protisvětlo, proto ho musíš sledovat a čekat na gesto jak u hosta, tak u Václava, aby fotografie měla nějaké pnutí. Tohle zabere celou mou kapacitu. Jsou ale schopnější fotografové, kteří to umějí, já mezi ně bohužel nepatřím.
Kolem pana prezidenta bylo tolik fotografů: Tomki Němec, Pavel Štech, Alan Pajer atd. Jak s těmi lidmi vycházíš. Existovala mezi vámi dělba rolí? Prvním hradním fotografem byl Tomki, což je vynikající fotograf. Já jsem souběžně s ním fotografoval všechno asi tři čtvrtě roku. Byla to velmi legrační doba, protože tehdy nikdo nikam na Hradě netrefil. Když nám někdo řekl, že se sejdeme v Rudolfce, my jsme zpočátku vůbec netušili, kde to je. Byl tam neuvěřitelný binec a interiéry byly strašné. Kdybys viděl, jak třeba vypadala pracovna po Husákovi…
To nevím, to snad není ani na oficiálních fotografiích… Ne. A aby se tam Václav dobře cítil, pověsil si do Husákova interiéru alespoň jeden obraz od Jirky Sopka s dvěma ženskými figurami. Tehdy mi často říkal: Oldo, tady moc nefotografuj, to je všechno po Husákovi, to já nechci. Na Hradě byly strašné obludnosti – všechno bylo veliké, nejpohodlněji se sedělo na opěradlech. Mám fotografii z roku 1978, kdy Milota (kameraman Stanislav Milota, manžel herečky Vlasty Chramostové – pozn. red.) říkal Václavovi: Stejně půjdou do prdele. A ta slova doprovázel výmluvným gestem. A když se nastěhovali do Husákovy pracovny, Milotu jsem tam nafotografoval s Václavem ve stejné pozici. Tohle zaplaťpánbůh mám. Je to obrázek z ledna, února 1990.
Kdo se stal hradním fotografem po Tomki Němcovi? Tomki se střetl s kancléřem Lubošem Dobrovským, a proto odešel. Vystřídal ho Jirka Jírů. A to bylo trochu neštěstí, protože za ty tři a půl roku existují jen oficiální fotografie. To Tomki byl schopný najít si dost příležitostí, aby tam byl Václav jako živý člověk.
Tys ho ale fotografoval celou dobu, snad máš polidšťující fotografie i z této doby… Ano, ale to už se z Hradu stal řádný úřad a vše bylo svázané protokolem, který zařizoval Vláďa Hanzel, a mně se nechtělo ho překračovat. Respektoval jsem, že prezident taky potřebuje být sám. Hlavně když mi to řekli třikrát nebo čtyřikrát, tak jsem pochopil, že tam nemám co dělat. Takhle to fungovalo do té doby, než Jirka Jírů skončil, což bylo v roce 1995 nebo 1996. Pak jsme se s Pavlem Štechou domluvili, že tam podle toho, kdo bude mít čas, bude cirkulovat Karel Cudlín, Alan Pajer, někdo z ČTK a my dva s Pavlem, který to ale brzy vzdal. Řekl mi, že to není jeho parketa. Taky to bylo slabě placeno: na den kancelář dávala fotografovi tisíc korun plus materiál. Na obživu to nebylo, proto jsme se střídali. V téhle sestavě jsme se kolem Václava točili až do roku 2003. Z té doby mám zajímavou fotografii, kdy už všechno bylo vystěhované a na zdi, kde původně stála bílá Šípkova knihovna, zbyly jen díry po šroubech a před tím stojí Zaorálek jako předseda Parlamentu, Havel jako penzista a Špidla jako předseda vlády.
Vrátil bych se k Václavu Havlovi. Sledoval jsi ho od roku 1967. Jaké jeho proměny jsi zaznamenal za těch bezmála pětačtyřicet let? Pominu-li jeho zdravotní potíže, tak to stále byl ten Václav Havel, jak jsem ho znal od počátku. Byl to pořád kluk. To jsem si třeba uvědomoval ve chvíli, kdy přijímal státníky. Vždycky byl stejně připravený, a přesto i trochu nervózní a utíral si tlapičky do kalhot. Byl stále v nitru skromný kluk a nikdy mu nestoupla sláva do hlavy tak, aby se tvářil jako nabob. A byl stále stejný, ať jsme byli u královny Alžběty nebo jestli tu byl prezident Clinton nebo Obama. Musím jen dodat, že i když takhle klukovsky působil, stačilo, aby promluvil, a získal si respekt, protože to, co říkal, mělo hlavu a patu. On vším, co říkal, byl atypicky státnický, a tím byl pro všechny pozoruhodný. Hodně se to lišilo od plytkých frází jiných státníků.
A to platilo i o jeho oficiálních projevech… Protože ty si psal vždycky taky sám. Pamatuji se, že mi Ivan Medek vyprávěl, že mu Václav dával číst své projevy, on mu je vždy opoznámkoval a prezident mu na to obyčejně řekl: To je prima, máte pravdu, ale to, co namítáte, se mi do projevu nehodí. Občas si z toho ale něco vzal a vždycky s každým o tom hovořil.
Pamatuješ si na nějakou situaci, kdy Václava Havla něco vyvedlo z míry nebo ho alespoň proměnilo tak, že se choval nečekaně jinak? Nevzpomínám si, že by ho nějaká osobnost a la papež dokázala vyvést z míry. Osobnosti on ctil. Jeho rozčilovaly drobnosti, nepřesnosti a lajdáctví.
Jako třeba… Například před Vánoci roku 2010 vešel k sekretářce a řekl: Vám tady nesvítí světýlka. Takového detailu v interiéru si on okamžitě všiml, že sekretářka zapomněla žárovičky rozsvítit.
To jsem si již před emigrací všiml třeba na Hrádečku, jak měl vzorně uklizený stůl a naaranžovaný interiér, a říkal jsem si, že prostor vnímá jako jeviště… Ano, to si myslím taky, má to z divadla. Ale vysloveně rozčíleného, že by ho něco vyvedlo z míry, to si nevzpomínám, že bych zažil. Typický je příběh s paní baronkou Thatcherovou, kdy on před jejím příjezdem kontroloval příbory na stole a kvůli tomu se zpozdil. Ona už čekala u Matyášovy brány. Ale protože to byl Havel, odpustila mu, přešla to s úsměvem.
Máš pocit, že Havel roku 1967 a Havel roku 2011 byl vnitřně tentýž člověk? Byl to stejný kluk s nadhledem, a přitom zůstal osobností. Uvedu příklad. Nosil jsem mu třeba jídlo od naší kamarádky Číriny. On řekl: Myslíš, že je to dost ostrý? Já poznamenal: Kdybys to ochutnal, poznáš to. On opáčil, nemůžu, za chvíli přijde návštěva. Alespoň si líznul a řekl: Kdyby tam dala o trochu víc feferonek, bylo by to lepší. Řekl jsem mu: Václave, tak si je tam dáš sám. Dobře, zamumlal, dej mi to do auta, sním si to večer. Z toho klukovství prostě nevyrostl.
Dobrá, byl to kluk, ale přesto lidé z jeho okolí vždycky říkali, že o to být prezidentem hodně stál, že ta jeho ctižádost byla evidentní… Nepochybně, ale který kluk by si nechtěl zkusit být prezidentem. Kdo byl ale od počátku proti, byla Olga. Ale pochop, že to, co se odehrávalo na Václavském náměstí a na Letné, mu dalo křídla. Jenže srocování kolem Václava bylo cítit minimálně od května 1989, kdy se kolem něj začali lidé hemžit, protože cítili jeho zesílené fluidum a roli budoucího vůdce. Pamatuji se, jak jsme šli zapít pohřeb Pavla Juráčka a kolem něj bylo spousty lidí: Marta Kubišová, Jirka Stránský, Vladimír Svitáček atd. A bylo cítit ve vzduchu, že se k němu už chovají jinak.
Svět si Václava Havla na funkci prezidenta taky dlouho připravoval: v roce 1989 dostal řadu prestižních ocenění… Je třeba dodat, že Havel za svého prezidentování dal na dobročinné účely a různé nadace více než sto milionů korun: většinou to byly peníze, které dostal za různá ocenění.
Vraťme se na Hrad, kam si koncem roku 1989 sedl poprvé Václav Havel. Jak na ty dny vzpomínáš? Dneska třeba Václavu Havlovi vyčítají, že udělal premiérem Mariána Čalfu, ale já se moc dobře pamatuji, že to byl jediný člověk z té nové skvadry, který něco o vládnutí věděl. Taky mu radil, co by mělo mít prioritu, a hlavně, jak se to musí legislativně udělat. A Havel se v jeho informacích dokázal rychle zorientovat. Čalfa tehdy udělal skutečně spousty velmi užitečné práce. Tehdy se také teprve budoval hradní protokol. Tuhle dobu má nejlépe nafotografovanou Tomki Němec, protože pochopil, že je to mimořádné období, kdy lidé ještě neměli ani pořádné oblečení a před příjezdem návštěvy si půjčovali saka. Třeba Saša Vondra chodil snad ještě pět let po listopadu jen v jednom vytahaném svetru. Naproti tomu Havel chodil na Hradě, kromě dní, kdy byl tzv. svetrday, což bývalo ve středu, jako ze žurnálu.
Myslíš, že měl doposledka trochu ostych před cizími lidmi… Řekl bych, že ano. Nebo minimálně jistou zdrženlivost. To vidíš na fotografiích zcela zřetelně, jak se mu mezi přáteli uvolnil obličej. Když uzavíral Forum, byl soustředěný, je to tvář starého vážného pána. O hodinu později je to uvolněný spisák mezi svými.
Oldřich Škácha (nar. 16. října 1941 v Praze) Český dokumentární fotograf. Rok studoval strojní průmyslovku a pak kvůli fotografii, ke které ho přivedl fotograf Ota Richter, školu opustil. V roce 1959 se vyučil fotografem v družstvu Fotografia. V letech 1959 až 1963 vystudoval Státní grafickou školu v Praze. Po vojně, kde mimo jiné fotografoval pro Obranu lidu sport, nastoupil jako fotoreportér do časopisu Svět sovětů (1964–1966), poté pracoval jako svobodný fotoreportér pro různá nakladatelství a instituce (filmová studia Barrandov, Svobodné slovo, Mladý svět, Květy, Vlasta atd.). Po roce 1969 mu byla další činnost komunistickým režimem znemožněna. Sblížil se s osobnostmi okolo Václava Havla. V roce 1990 se stal jeho osobním fotografem.
