T r a n s f o r m a c e p o d n i k ů z a h r a n i č n í h o o b ...
Skoro přesně před devíti lety, když Praha poprvé oslavovala na Staroměstském náměstí „Poražený únor , čerstvý prezident Havel se v projevu mimo jiné zmínil o temných nitkách, které prolézají podniky zahraničního obchodu. Dnes se asi už těžko zjistí, zda pavučina z těchto temných nitek byla právě v pézetkách hustší než v jiných sektorech hospodářského života této země, ale bezpochyby většina lidí, kteří v podnicích zahraničního obchodu v té době pracovali, cítila, že jim prezidentova slova ublížila.
Monopolizace zahraničního obchodu byla poválečným rozhodnutím poválečných vlád a fungovala jen tak, jak to centrálně řízená ekonomika dovolovala. V době, kdy kvalita českého zboží nesla mnohé znaky toho, že tovar byl Made in ČSSR, nebylo zase až tak snadné umístit toto zboží na trzích zemí, kde technologický vývoj pádil zběsilým tempem. Přesto se to v jisté míře podnikům zahraničního obchodu občas dařilo. Ostatně jen proto se v této zemi alespoň sporadicky mohly koupit mandarinky.
Limitovány celkovou situací byly i obchody s rozvojovým světem. Protože šlo o obchody z rozhodující části clearingové, nemohl mít vývoz přirozený rozsah, například ani dodávky českých obráběček třeba do Indie. A jen tak mimochodem: indické strojírenství, včetně výroby indických motocyklů, je postaveno v podstatě celé na českém vybavení. Speciálně v obchodu s rozvojovými zeměmi přitom víc než v kterémkoliv jiném teritoriu vstupovaly do hry dlouhodobé i krátkodobé politické úvahy tehdejších vlád. Rozvojové země, nebo alespoň některé z nich, totiž představovaly onen region, který dost nápadně koketoval se socialismem.
Aby se flirt změnil v trvalou lásku, potřeboval trochu povzbuzení. Apel musel znít mnohem pádněji, když ho doprovázely dodávky českého zboží. A české zboží nebyly jen zbraně, nemylme se. Mnohem větší váhu měly dodávky právě českého strojírenského zboží, které mělo přispět k tomu, aby se rozvojové země zbavily hospodářské závislosti na bývalých kolonizátorech. Pokud podniky zahraničního obchodu dodávaly české produkty do Sýrie, Alžírska, Jugoslávie, Iráku či Íránu, nebyl to výraz jen jejich obchodní šikovnosti či v daných případech spíše obchodní nepředvídavosti jako spíše důsledek politiky Československé socialistické republiky.
Problém, který se táhne dodneška, je v tom, že na profinancování těchto velkých dodávek sloužily často vládní úvěry. Úvěr dala vláda, ale straší na účtu společnosti, která vývoz realizovala. V té době totiž neexistovala žádná pojišťovna typu EGAP, která by snad výrobce, vývozce či financující banku kompenzovala v případě neschopnosti partnera dodržet z důvodů vyšší moci své závazky. A proto dodnes nesplacené úvěry leží na bedrech těch firem, do nichž se bývalé podniky zahraničního obchodu transformovaly. Některým z nich se sice občas podaří kus nedobytných pohledávek přece jen vymoci, ale navzdory těmto snahám u některých firem toto úvěrové břemeno představuje třeba až třetinu ročního obratu. Taková zátěž může stáhnout i fungující firmu ke dnu nebytí.
Přitom dnes jsou bývalé podniky zahraničního obchodu už jen v soukromých rukou. Privatizovaly se dost náročnými kroky: většinou zhruba z poloviny metodou kuponů. Protože zbytek jejich akcií se nacházel v portfoliu účelové organizace Finop, privatizovalo se vlastně nepřímo až privatizací samotného Finopu. Ten ovšem šel sám z poloviny na kupony a z poloviny byl věnován Československé obchodní bance, takže tato banka, která byla a dosud je výrazným věřitelem podniků zahraničního obchodu, se stala i jejich výrazným, byť nepřímým majitelem. Strategií této banky však není pěstovat si podniky zabývající se zahraničním obchodem. Tím spíše, že její předprivatizační management naznačuje, že si banka nehodlá pěstovat vůbec žádné podniky. (Jak bude postupovat nový privátní akcionář, zatím nikdo neví.) Finop tedy postupně svoje portfolio zužuje, majetkové účasti prodává. Těm subjektům, které o trading housy vzniklé z pézetek jeví zájem. Jedním z těchto subjektů byli například černouhelní producenti, kteří evidentně úspěšným nákupem získali Metalimex, a dnes tak mají firmu, která se jim stará o zahraniční obchodování.
Představa, že by se stejným záměrem třeba velký český strojírenský podnik koupil Strojimport, je dnes ovšem poněkud nereálná. Nicméně reálnější už je možnost, že by výrobci obráběcích a tvářecích strojů vytvořili jakési konsorcium, či po vzoru zbrojařů volné sdružení, to by si mohlo založit dceřinou společnost a ta už by si na koupi trading housu mohla troufnout. Pokud by se taková vize vůbec mohla uskutečnit, museli by výrobci obráběček nejen mít chuť, ale především být trochu solventnější. Zřejmě přinejmenším někteří z nich musí totiž ještě projít takovou zásadní věcnou a lidskou restrukturalizací, jakou už prošly či procházejí právě bývalé podniky zahraničního obchodu. A ty k tomu nedonutilo svědomí či láska k tržní ekonomice, ale nadmíru obtížné podmínky přežití. Proto jich také už dvě třetiny zhynuly, procházejí konkursem či likvidací.
Ministr průmyslu Miroslav Grégr s oblibou zdůrazňuje, že obchody se tato země neuživí, že její blaho vždycky spočívalo a bude spočívat na průmyslu. To musí znít průmyslu dobře. Jenže doba, kdy se úspěchy měřily na tuny vyrobené ocele, zmizela. Takže pokud blaho této země má spočívat na průmyslu, pak jen na takovém, který ty tuny umí prodat. Protože bezpochyby nelze uspět jen mezi deseti miliony obyvatel České republiky, situace výrobní sféry by v tomto směru byla lehčí, kdyby se jí lépe dařilo na zahraničních trzích. A snad právě v tomto směru by mohly a měly pomoci i trading housy. Tím spíše, že mají zahraniční síť afilací a delegátů, kteří mají zemi svého působení dobře zmapovanou. Obchod nejde dělat na dálku, obchodní vztahy se budují léta a desetiletí a mnohdy jsou založeny na stejně dlouhých osobních kontaktech. Podniková sféra se nemůže moc spoléhat, že by tuto obchodní roli hrála jakákoliv státní instituce, která to třeba občas předstírá. Jako například Česká centra.
