Se vstupem do Evropské unie přichází také polemika o účetní i věcné povaze té části vybraných cel, která po 1. květnu příštího roku zůstane České republice jako příjem státního rozpočtu. Otázka zní: „Bude to clo, či nikoliv?“ Věc řeší ministerstvo financí a Český statistický úřad. Jejich konečné rozhodnutí ovlivní makroekonomické ukazatele.
Mimo rozpočet.
Rozpočet Evropské unie, do kterého musí přispívat všechny členské státy, zahrnuje čtyři hlavní kategorie příjmů známé souhrnně pod pojmem „vlastní zdroje Evropské unie“. Jde o cla, zemědělské a cukerné dávky, zdroj založený na dani z přidané hodnoty (tzv. „třetí zdroj“) a zdroj založený na hrubém národním produktu (tzv. „čtvrtý zdroj“). Třetí a čtvrtý zdroj mají povahu příspěvku hrazeného do rozpočtu Evropské unie členským státem a jako takové budou, na straně výdajů, zachyceny i v rozpočtu České republiky. Poněkud složitější situace ovšem nastává u prvních dvou, takzvaných „tradičních zdrojů“. Ty totiž představují platby konkrétních dovozců zboží a služeb a producentů cukru přímo do rozpočtu Evropské unie.
Ačkoliv tedy budou cla, zemědělské a cukerné dávky i nadále vybírány na národní úrovni, z právního hlediska od okamžiku vzniku povinnosti plátce zaplatit je se stávají vlastnictvím Evropské unie. Veškeré finanční toky spojené s jejich odvody od plátců do unie by proto měly probíhat mimo rozpočet České republiky. V praxi se pro tyto účely počítá se zřízením mimorozpočtových bankovních účtů Generálního ředitelství cel a Státního zemědělského intervenčního fondu vedených u České národní banky.
Menší čtvrtina.
Cla ukládaná na dovozy z „třetích zemí“ jsou - jak již bylo řečeno - vybírána příslušnými celními orgány členských států. Zjednodušeně lze říci, že 75 procent z nich je odváděno prostřednictvím mimorozpočtových účtů přímo do rozpočtu Evropské unie a zbylých 25 procent se stává příjmem rozpočtů jednotlivých zemí. Ve skutečnosti odvod do Evropské unie představuje 75 procent z předepsaného cla, přičemž příjmem státního rozpočtu je zbývající část cla vybraného. Ta může být i nižší než 25 procent, protože ne vždy se podaří veškeré předepsané clo vybrat, nicméně výši odvodu do Evropské unie (vypočítanou z předepsaného cla) je nutné dodržet. Procentní podíly bývají navíc snižovány o případné vratky té části cel, která byla v minulosti vybrána neoprávněně, nebo naopak zvyšovány dodatečnými výměry.
Nedaňový příjem.
Problém nastává v okamžiku, kdy je třeba správně zaúčtovat oněch 25 procent, které České republice zůstávají. Na základě současné rozpočtové legislativy bude tato částka nadále vedena jako „clo“ v daňových příjmech a pouze se tedy sníží její výše oproti současnému stavu. V roce 2004 je celkový dopad výpadku cel na rozpočet odhadován ve výši přibližně 5,4 miliardy korun, neboť se bude týkat pouze osmi měsíců roku. V následujících letech půjde tedy o částky o něco vyšší – v roce 2005 asi o osm miliard a v roce 2006 přibližně o 7,9 miliardy korun.
Otázkou ovšem zůstává, zda může mít Česká republika ve svých příjmech clo, když to je vlastnictvím Evropské unie od okamžiku vzniku povinnosti jej zaplatit? Domnívám se, že nikoliv. Se vstupem do unie totiž zřejmě na jedné straně zcela zaniká tento typ daňového příjmu a na straně druhé vzniká nová netržní služba provozovaná státem – výběr cel prostřednictvím národního celního aparátu pro Evropskou unii. Uvedená částka 25 procent by tedy měla být chápána jako poplatek unie za tuto službu a jako taková zaznamenána sice v rozpočtu České republiky, ale na nově vytvořené položce ve třídě nedaňových příjmů.
Proti ponechání této částky mezi příjmy daňovými stojí i fakt, že daňové příjmy by ve svém součtu měly informovat o výši celkového daňového zatížení v zemi. Skutečnost, že by obsahovaly pouze část cel, která svou variabilní výší (kolísá sice kolem 25 procent výměru cla, ale bohužel jen kolísá) zdaleka nedeterminuje celkové zatížení dovozců v České republice, by byla jedině matoucí.
Makroekonomické souvislosti.
Na první pohled může tato diskuse působit jako hraní si se slovíčky, jako plýtvání státních úředníků časem. Jde ale o ekonomickou podstatu celé věci a dopady na účetnictví. Zůstane-li část cla, o které hovoříme, clem, bude dle metodologie národních účtů stát na straně zdrojů sektoru vládních institucí jako „Dovozní cla“ na účtu rozdělení prvotních důchodů. Bude-li ovšem chápána jako ocenění služby poskytnuté v tomto rozsahu vládními institucemi sektoru nerezidentů, objeví se v položce „Ostatní netržní služby“ na účtu výroby a ovlivní tak výši vytvořeného hrubého domácího produktu.
Ke správnému rozhodnutí bude nutné alespoň na chvíli popustit uzdu fantazii a připustit pro mnohé zdánlivě nesmyslnou myšlenku, že clo možná nemusí být jen clem. Staré vyjeté koleje se sice opouštějí velice těžko, ale alespoň se o to pokusme.
